Dobývání protektorátní renty pomocí soudů

Avatar
Původní autoři
Jiří Jaroš Nickelli
28.5.2017  České národní lity

Co mám na mysli, když pravím dobývání protektorátní renty?
Je to nabývání užitků z obrovských majetků zabavených republikou podle dekretů po osvobození roku 1945. 
Tyto majetky,které za protektorátu patřily různým nacistům (např. zesnulému otci zesnulého dědice Kinského, zesnulému Thun-Hohensteinovi a jiným v Čechách,nebo zesnulému Dietrichsteinovi, Schoellerovi, Friesovi a jiným na Moravě) či nejrůznějším kolaborantům III.říše (viz různé tzv. restituční soudy a řízení a též tzv. osobnostní soudy), republika zabavovala na základě rozhodnutí pověřených orgánů státu, které jako nalézací orgány určené státem, měly pravomoc konfiskace těchto majetků. Byl to stejný případ jako konfiskace majetků různých proti státu provinilých skupin i jednotlivých odsunutých Němců – a právě proto tak zuřivě, monotónně, avšak protiprávně brojí landsmannschafty i někteří zahraniční oficiální politikové proti presidentským dekretům. A chtějí tyto majetky znovu a znovu – a to i přes licoměrné optické soudní odstranění majetkových nároků v současnosti, které však drtivá většina landsmannaschtů neuznává a zpochybňuje!

Po více než padesáti letech od konce II. světové války se v Česku rozhořely znovu jak osobnostní tak restituční spory, jejichž alfou a omegou je nabývání vlastnictví těchto mnohdy obrovským majetků, dosud spravovaných přímo státem či samosprávou. Některé spory pak trvají dokonce i přes dvacet let bez výsledku a za poškozování zájmu státu a širokého občanstva, uváděného trvale do stavu právní nejistoty.

Velkým pomocníkem tzv. restituentů, buďto ještě přímých aktérů protektorátu, nebo jejich nástupníků, mají být tzv. osobnostní soudy o  očištění těchto aktérů, včetně aktérů zesnulých (!). Věci došly již tak daleko, že v jednom případě se úhelným kamenem sporu mezi znesvářenými restituenty stala i hrobka (!!). Veřejnost velmi dobře ví, kterou hrobku v jistém jihočeském městě mám na mysli, a kdo jsou ti dva restituenti, z nichž jeden se veřejně prohlašuje za Böhmische a druhá žije v Rakousku, takže citace netřeba. Tam došlo k největšímu paradoxu naší justice, která aby nepozlobila žádnou ze stran sporu, přiřkla nakonec hrobku zesnulému, čímž vznikl takový právní galimatyáš, o kterém se “ani socijálistům nezdálo”. Ale to vše je již notoricky známo.

Na tomto místě však mi jde o poukaz na jiný aspekt tzv. osobnostních sporů restituentů – ne nepodobných sporu vnučky spisovatele Peroutky proti presidentu republiky alias státu. Údajně tyto spory mají sloužit očištění “dobrých jmen” a cti zesnulých aktérů protektorátu. Přitom na druhé straně výsledky čili rozsudky těchto sporů pak bývají předkládány jako podpůrné důkazy v tzv.restitučních řízeních a restitučních sporech k nabývání obrovských konfiskátů státu.

O co tu tedy jde? Je jasné, že kdyby šlo jen a jen o očištění dobrého jména různých předků restituentů, pak by se museli jejich potomci snažit o toto očištěni nikoli až po politickém převratu roku 1989, nýbrž již daleko dříve. Zhola nic na tom nemění ani zavádějící a nepřípustně zjednodušující poukaz na “nemožnost soudit se s  tzv. komunistickým státem”. Tuto domněnku musíme odmítnout jako naprosto neprůkaznou a bludnou. Tito potomci totiž (na rozdíl například od vnučky spisovatele Peroutky) žili mimo území socialistického státu, a tudíž v tzv. “svobodném světě, kde platila lidská práva kontinuálně” (jak se nám neustále zdůrazňuje!), se mohli obrátit na mezinárodní soudy a žalovat tehdejší československý stát pro poškození cti a dobrého jména svých předků jejich označením za kolaboranty s reichem a konfiskaci majetků! Nikdo z nich to však celé půlstoletí neučinil! Učinili to až poté, co nabyli v popřevratovém státě diplomatické, veřejnoprávní – a dokonce v jistých případech i ministerské podpory (viz například podporu ministra Jana Rumla a politika Bratinky madam Schoellerové, manželce veřejně profláknutého nacistického důstojníka wehrmachtu, vyznamenaného hitlerovskými válečnými kříži a mnohými nacistickými metály (viz například mé studie a zveřejněné fotografie ve Sborníku Muzea Blansko 2014, dopisy citovány dle knihy P.Stehlíka, Brno 2003.) Zlé jazyky by mohly říci, že šlo o obrovskou protekci.

Takže, když proběhly a probíhají (!) osobnostní soudy na postmortální ochranu aktéra protektorátu, které se pak využijí v dalších, tentokráte restitučních sporech se státem ( s ministerstvem vnitra o nabytí občanství zesnulého aktéra protektorátu 70 let po válce (!!) – pak lze doslova marxisticky definovat všechny tyto spory jednou větou – jako dobývání protektorátní renty pomocí soudů.

Co udělá republika – právní nástupník ČSR a dekretálního práva?

Vyhoví aktérům protektorátu a jejich následníkům,vrátí jim čs.občanství odňaté dle dekretů, a uzme svůj právoplatný majetek – nebo jej ochrání podle Ústavy a právního pořádku státu??

To je problém a odpovědnost našich kompetentů, nikoli těch, kdož na to poukazují v osobnostních sporech a jsou za to jménem republiky souzeni.


Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice