Příběh víc než pozitivní

Avatar
Původní autoři

Mojmír Grygar
22. 5. 2017

Petruš ka Šustrová v článku „Pozitivní příběh“ (Lidové noviny 19. 5.) sice pohotově připomíná 63. výročí deportace krymských Tatarů obžalovaných Stalinem za kolaboraci s okupanty, ale přitom se, bohužel, neosvobodila z pout „politické korektnosti“ uvalené většinou médií na ožehavé rusko–ukrajinské téma. Ve svém příspěvku pozoruhodným způsobem ohýbá historická fakta, a tak nejde o nic jiného než o další polínko přihazované na hranici antiruské zášti, která by podle hlasatelů zmíněné korektnosti neměla hasnout, ale plát vysokým plamenem. 


Autorka mluví s velkým dojetím o krutých následcích, které způsobilo jednání některých skupin sovětského obyvatelstva za války, ale na druhé straně se o hanebných příčinách deportací zmiňuje jako o něčem, co nestojí za řeč nebo co se snad ani nestalo. (Připomíná to nářky některých sudetských Němců na poválečný odsun.) Podle pisatelky Stalin nařídil deportaci „původních obyvatel Krymu“ proto, „že prý spolupracovali s Němci“. Slovo „prý“ je ve větě paní Šustrové důležité, protože smysl celé věty zpochybňuje. Slovník spisovného jazyka českého vysvětluje význam slova „prý“ takto: „ jde o sdělení přejaté, ale reprodukované s pochybností, s ironií nebo s přehlížením“. Pisatelka dále tvrdí, že „to byla nepochybně záminka, Tataři nevítali německou armádu o nic víc, než obyvatelé jiných částí Sovětského svazu“. (Ponechávám stranou narážku na ukrajinské nacionalisty, kteří se vojensky a sabotážemi podíleli na Hitlerově tažení. K tomuto tématu se bezpochyby brzy vrátíme, protože je stále na pořadu dne.) Paní Šustrová, budiž jí řečeno k dobru, konstatuje, že domácí nepřátelé sovětského systému se mýlili, když se domnívali, že „skoro všecko může být lepší než sovětský režim“. Krymské Tatary i ostatní obyvatele poloostrova by podle Hitlerových plánů na konci války nečekalo nic jiného než deportace. Záminkou by nemuselo být jejich nevhodné jednání, dostatečným důvodem již byly nacistických zákony; ty by jim neposkytly příležitost se asimilovat. (Dodejme – na rozdíl od Čechů, kterým rasové úřady na začátku války dávali asi 45% šanci.) Nacisté by příslušníkům orientální rasy sotva dovolili usídlit se v krajinách, odkud by se bývali mohli po 40 letech vrátit, a dokonce ve větším počtu, než jaký měli při deportaci. Tak tomu bylo s krymskými Tatary deportovanými do Střední Ásie. (Přesto se najdou antisovětští=antiruští fanatici, kteří sovětskou deportaci označují za genocidu.)

Vraťme se ještě ke Slovníku spisovného jazyka českého, abychom si ověřili význam slova „záminka“, kterým pisatelka zpochybňuje příčiny deportace krymských Tatarů. Záminka podle Slovníku znamená především „vymyšlený, předstíraný nebo malicherný, vnější důvod zastírající pravou příčinu něčeho.“ O Stalinově vychytralosti a krutosti nepochybujeme, ale snad právě proto bychom se měli zabývat důvody, které ho vedly k tomu, aby ještě před ukončením války podepsal dekret o přesídlení čtvrt miliónů obyvatel Krymu do daleké Střední Ásie. Především je třeba připomenout některá důležitá fakta, o nichž dnes předáci krymských Tatarů nechtějí nic vědět, protože by to poškodilo jejich pověst nevinných obětí Stalinovy zvůle. Když Němci v roce 1942 poloostrov obsadili, kolchozy nahradili malými zemědělskými podniky, které své výnosy odváděly vojenské správě. V dubnu 1942 se tatarští nacionalisté pokoušeli zřídit vlastní vládu opírající se o muslimské výbory, o parlament a ozbrojené oddíly, ale Němci tuto aktivitu zakázali a zřídili tatarské výbory, které byly řízeny zvláštními vojenskými útvary. V dokumentech partyzánských oddílů na Krymu se nachází mnoho dokumentů týkajících se spolupráce Tatarů s Němci. V únoru 1942 bojovalo několik tatarských oddílů na Kerčské frontě, později bylo v rámci německé armády vyzbrojeno asi 20 tisíc dobrovolníků. Němci využívali Tatary v boji s partyzány. Štáb německé 11. armády dostal žádost místních Tatarů, aby byli ozbrojeni a nasazeni do boje s partyzány. V hlášení partyzánských oddílů se objevují podrobné zprávy o desítkách vesnic, jejichž obyvatelé jsou ozbrojeni a připraveni s nimi bojovat v zapadlých lesích a horách. První zprávy partizánských komisařů z roku 1941 jsou relativně optimistické (pravděpodobně ještě vyjadřují vžité představy sovětské propagandy), píše se v nich, že většina tatarského obyvatelstva na perifériích měst i v horách je naladěna protifašisticky. Situace se však postupně začíná měnit. V jednom raportu si partizánský velitel stěžuje, že mnozí jeho lidé považují všechny Tatary za náhončí Němců, a nejsou s to rozlišovat, kdo je nepřítel a kdo ne.

Neměl jsem a nemám přístup k archivním vojenským pramenům německým ani ruským, podle nichž by se dal stanovit počet krymských Tatarů, kteří přešli na stranu okupantů. V každém případě to nebyly zanedbatelné skupiny, ale desetitisíce mužů. Představme si, že by se touto otázkou zabývaly poválečné sovětské soudy a že by krymské kolaboranty, dezertéry a sabotéry soudily podle vojenských zákonů. Jaký trest by je mohl čekat? Málo se u nás ví, že soudy v Německé spolkové republice začaly projednávat případy masových poprav na Ukrajině až v šedesátých letech. Tresty byly mírné a ani výkon střelců, kteří byli s to během jedné směny zastřelit na 200 lidí, nebyl považován za válečný zločin. Válka je válka. Naproti tomu rodiny německých vojáků, popravených za neuposlechnutí rozkazu nebo za dezerci, nedosáhly po válce odškodnění ani satisfakce – soudy respektovaly válečné zákony Německé říše. Byla jiná doba – studená války zamíchala hranice mezi „našimi“ a „nepřáteli“. Dnes je politicky korektní opět se vracet k pojmům z dob, kdy se svět potácel na okraji atomové války. Stalin v roce 1944, kdy válka zdaleka neskončila a značná část západního území Sovětského svazu byla ještě pod kontrolou německé armády, vydal dekret odpovídající tradici byzantského práva: odsouzena byla celá podezřelá komunita: cařihradští patriarchové svého času ponechávali spravedlnost Bohu – neprávem odsouzení budou odškodněni na nebesích, a vše bude v pořádku. V článku uveřejněném v Le Monde (9. 3. 2006) jsem se dozvěděl o Likiovi Mamutovi, přesvědčeném bolševiku a rudoarmějci, který byl i se svou ženou Usnié vyhnán ze svého domu v Bachčisaraji a poslán do Samarkandu. Dovedu se vžít do pocitů tohoto zrazeného člověka trestaného jako nepřítel státu, když spolu s ním a s jeho rodinou jeli v nákladních vagónech také skuteční viníci zasluhující nejtvrdší tresty.

V dokumentech o Krymu se dočteme, že turecký generál Erkelet v roce 1942 doporučuje německému vyslanci v Istanbulu advokáta Mustafu Fazila a spisovatele Egide Kemala, kteří jsou připraveni odjet na Krym, aby tam byli nápomocni krymským Turkům v boji proti společnému německo-tureckému nepříteli. (Je příznačné, že dobové turecké dokumenty krymské Tatary důsledně nazývaly Turky. Bylo to náhoda, že skupina krymských Tatarů, účastníků demonstrací na Majdanu, kráčela pod tureckými vlajkami?) Nezávislost Krymu a kavkazských zemí prosazoval Nuri Paša (Nuri Kurgill), generál, který velel turecké legii SS. Němci vítali ozbrojenou pomoc tureckých dobrovolníků, ale neměli zájem na vytvoření Velkého Turecka; Krym chtěli přičlenit k Německu a osídlit jej výlučně německými osadníky. Tento plán začali uskutečňovat již za války, ale pokusy se nesetkaly s úspěchem.

Petruška Šustrová hovoří o návratu vypovězených obyvatel Krymu jako o „pozitivním příběhu“. Má pravdu, ten příběh mohl mít průběh nesrovnatelně horší.