Zdeněk Hrabica
21. 5. 2017
Jsem rád příjmení. Je moravské. Docela mi lichotí, když se k němu slétají přátelé – i nepřející – s ptačími přízvisky. Kdysi dávno jsem recitoval ve Vílánci báseň Pavla Kohouta,: „Baladu o smutných volech a Vavřinci Rambajsovi“. Kohout psát uměl – po svém a jistě psát i umí – z Pavky se stal nakonec zase Pavlem. Vděčen svému otci, který jej naučil milovat knihy. Do jeho peří teď nemíním klovat!
Kamarádil jsem se s bohémským básníkem, průvodcem na společných cestách, Jaroslavem Holoubkem. Horlivě propagoval občanské sdružení lidí s ptačím příjmením.
Obdivuji jihlavského ak. mal. Josefa Kose. Barevná litografie z roku 1968 (111/200) , jediné jihlavské věže (zachované po švédských barbarských nájezdech) v ulici Matky Boží, zdobí mou místnost. Mám z obrazu i z věže při každém pohledu velkou radost.
V rozmezí desetiletí uctívám ak.mal. Helenu Slavíkovou, akvarelistku, grafičku, sochařku, podnes pedagožku v Buštěhradě a v pražském výtvarném sdružení „Hruška“. Maluje barvami i voskem, tužkou i tuší, modeluje – už přes osmdesát let. Je ročník 1924!
Maluje mraky, lesy, louky. Hodně často maluje zpěvné ptactvo. A klaní se mu štětcem.
Starostou obce, kde spisovatel a scénárista Jan Procházka natočil u vesnického kostela film „Ať žije republika“ a kam se vypravuji za jinou – než pražskou – kulturou, je Jaroslav Vrána. Přiletí, odletí, zařídí, v hospodě posedí.
Vedle, v pražském panelovém domě bydlí Strnadovi, a v tom domě bydlel i herec Viktor Vrabec. Praha mu po roce 1989 moc nepřála, výborný herec, odletěl do Skupovy Plzně.
Kudy po rodné Českomoravské vysočině chodím a jezdím, všude potkávám lyrika Antonína Sovu. Jeho „Zpěv domova“ je zpěvem Sovovy i mé duše.
Postávám a modlím se v pamětí u jeho lesního pacovského hrobu. Zvoním za něho na naši Vejhonskou zvoničku 2016. Před „Hlavou XXIII“ – z dílny sochaře Radomíra Dvořáka.
Z vědomí mi nikdy nevymizí výrok ministra JUDr. Tomáše Sokola, že KSČ musí zmizet z povrchu zemského. Musí se zakázat! Autorovi výroku se za to nějakou dobu v hospodách přezdívalo: „Ministr jedné věty“.
Ptáci obvykle nepřikazují, s výjimkou rigorózně konajících ptačích predátorů. To Jan Sokol se do mého povědomí svým zpěvem zapsal trochu jinak. Smířlivěji.
Nedávno mi anonym napsal, že příjmení Hrabica určitě znamená Osel. Odpověděl jsem mu podle dávné rady rodičů, že každý cikán i osel hádá podle sebe. Kdybych byl učitelem, posadil bych ho ve třídě do poslední lavice, říkali jsme ji oslovská. Nebylo by to určitě ze msty; nic ve zlém. Vždyť většinou si lidé u nás, hlavně v Praze, navzájem už skoro jedno století, říkají: „Ty vole!“
Občas si nectím peří režimního vojenského historika s přepočetnými stužkami dekorací – jakoby skoro od Pijávy – plukovníka Eduarda Stehlíka. Myslím, že khaki v každém člověku zanechává nesmazatelnou,hlubokou stopu.
Tuhle mne zaujala úvaha, jak se myšlení a jednání Němce zpravidla mění, když si na sebe navlékne uniformu a nasadí si lodičku nebo brigadýrku na hlavu. Neplatí jistě jenom pro sousedy.
Raději se navracím ke spisovateli a malíři Ladislavu Stehlíkovi.Jeho „Země zamyšlená (1-3)“ , nad kterou nelétal, ale chodil od vesnice ke vsi, mne okouzlila. „Slunce v olivách“ mne donutilo zasadit si do květnáče kamarádem darovanou olivovou sazenici. Vyroste z ní bonsai?
Spisovatel Karel Ptáčník, tam od staré Břeclavi mne uvědomil, abych nikdy nepřestal být ptákem, i kdyby na chleba nebylo. Napsal nejenom „Ročník jednadvacet“ – ale i „Život, spisovatelé a já“.
Pasíř a umění milovník Eda Šmejkal z Juditiny věže na Karlově mostě za života vyřezal stovky ptáčků – a do krásy je pomalovali svými barvami věhlasní čeští malíři. Nejvíce snad malíř Jindřich Ulrich.
Čtu básníka a spisovatele Jaroslava Čejku. Jsem rád, že odložil pseudonym. Odříkávám si Mikuláškův „Čejčí pláč“. Oba snad milovali ryby.
Alexej Mikulášek: „Ten rybník, co vymřel/ a zanechal šílenství stříbra/ pozůstalých ryb,/ se naplní znova/ a bude, jak bylo-;/plno slz a kvílení/ naříkající čejky. / A bylo po běličkách, bílo…“
Zbožňoval jsem spisovatele Františka Nepila, který mi věnoval s milým věnováním překrásnou knihu o kosovi. Ota Janeček mi do dětské knihy, kterou ilustroval, nakreslil pastelem ještě dalšího kosa. Mám kosy moc rád. Jeden živý kos se žlutým zobáčkem mi denně na chalupě prozpěvuje – sám si s ním pobrukuji – „Zpíval kos s kosicí…“
Díky, ptáci, že jste!
Neadresuji ptákům, co mají ptáka ve znaku i v srdci, co vůkol dokola kolem už drahnou dobu štěbetají: „Máme silný mandát!“
Mám raději znovínské víno s Ledňáčkem v erbu. Hladím očima příběh pro děti od spisovatele Karla Nového „Rybaříci na modré zátoce“ s ilustracemi nezapomenutelného Mirko Hanáka. Jeden i druhý milovali ptáčky.
Čím čačarára čim, čim…
Božský Kájo! Zpíváš stále: „Proč ptáci zpívají…“
Zpíváš pro radost, máš křídla; mnozí na rozdíl od slavičího hlasu mají jenom zobáky… Ke zpěvu sebešpičatější zobák nikomu nestačí.
Čim čarará čim, čim čim…
Napsal jsem ptákovinu, pan kos mi z trávníku právě poděkoval. Ani nemusel! Kamarádi si neděkují!
Ilustrace:
Mirko Hanák z knihy Karla nového Rybaříci na Modré zátoce
ak.mal. Helena Slavíková: Slavík
Miroslav Houra : Šmejkalův Betlém
Foto autor
