Tereza Spencerová: Totální revoluce v politice USA, dohoda s Rusy a Čínou

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
13. 5. 2017 Literárky

Projev, který přednesl americký ministr zahraničí Rex W. Tillerson, představuje revoluci v zahraniční politice USA, upozorňuje v týdenním přehledu Tereza Spencerová. USA prý podle Tillersona (na snímku s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem) již nebudou razit politiku „americké výlučnosti“, nýbrž stojí o strategické partnerství s Čínou a zlepšení vztahů s Ruskem, které započne v Sýrii.

Tento týden jste otevřela zajímavé téma: Americký ministr zahraničí Rex Tillerson s mandátem přímo od Donalda J. Trumpa začíná dělat smířlivější a racionálnější politiku vůči zbytku světa. Jak vůči Číně, tak i vůči Rusku, byť s komentářem, že konfliktních otázek s Ruskem je více. Už si DJT „osahal“ světovou politiku svým systémem „něco vybombarduju, někomu budu vyhrožovat“ natolik, že teď nyní začne plnit to, co od něj i jeho čeští fanoušci čekali? Cosi jako „Ne, bomby ne, Donalde“? Nebo jsou to zase přehnaná očekávání? Obnova vztahů s Ruskem by měla začít v Sýrii, nuže jak by si to pánové představovali? A jak do toho „pasuje““ Ukrajina, kterou celou dobu tak chlácholí John McCain?

Zdá se, že Trump zpočátku výrazně podcenil sílu poražené pestré škály zájmů kolem Hillary Clintonové, a tak první fázi svého prezidentování musel chtě nechtě věnovat tomu, aby všem těm liberálům, demokratům, moralistům a s nimi spjatému vojenskoprůmyslovému komplexu dokazoval, že je taky ranař a že taky umí válčit, když je „v sázce humanita““ jak všichni omílali po nevyšetřeném chemickém útoku v syrském Chán Šajchúnu. A když je v Sýrii, Afghánistánu a strašením kolem Severní Koreje náležitě uklidnil a usoudil, že se už se svým hledáním „ruských stop“ dostatečně vyčerpali, začal zahraniční politiku po Pentagonu pomalu přebírat Rex Tillerson coby ministr zahraničí. A jeho projev z minulého týdne byl podle mého skutečně významný. Adresoval ho sice formálně zaměstnancům svého ministerstva, ale naslouchat měl celý svět. Vzhledem k tomu, že se u nás v médiích Tillersonova řeč moc nerozebírala, tak doufám, že jí „příslušní“ alespoň opravdu naslouchali a začali přemýšlet, co dál…

Přitom vcelku chápu, proč si ho „náš svět“ příliš nevšímal. Tillerson totiž zdůraznil, že zahraniční politika USA už nebude vedena „americkou výjimečností“ nebo ideologií, ale americkými zájmy ekonomickými a bezpečnostními. Lidská práva, demokracie a podobně budou sice stále důležitými hodnotami, ale nebudou se už míchat do zahraniční politiky. „Myslím, že je velmi důležité, abychom si všichni uvědomili rozdíl mezi politikou a hodnotami,“ prohlásil doslova. Z toho se museli všichni naši humanitární bombardéři úplně orosit.

S ohledem na protičínské postoje většiny našich politiků je pak ironií, že Trumpovy USA mají právě vztahy s Čínou za naprostou prioritu a chtějí dospět ke strategickému partnerství, které by prý mělo vydržet alespoň půl století. S Ruskem chtějí také zlepšovat vztahy – uvědomme si, že Tillerson už byl za Putinem v Moskvě a včera byl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na oplátku ve Washingtonu u Trumpa. Prezident USA jejich rozhovor označil za „velmi dobrý“ a Lavrov si zase pochvaloval, že se americká strana zbavila ideologického balastu a jedná konečně věcně. Další pot na čelech našich „elit“.

Jednali spolu o nových „deeskalačních“ zónách v Sýrii a aniž by veřejně zacházeli do detailů, konstatovali, že si vcelku rozumějí. Prý jen Trump vyzval Rusy, aby v Sýrii „přitáhli uzdu“ vojenským oddílům Bašára Asada a Íránu. Na jedné straně to napovídá o Trumpově snaze „umést“ syrským Kurdům cestičku k nerušenému dobytí Rakká, „hlavního města Daeše“ na východě Sýrie, ale současně to lze vnímat jako snahu dosáhnout spíš nějaké regionální rovnováhy, než změny režimu v Damašku. Koneckonců, podle Tillersona je hlavním smyslem nastupující americké politiky na Blízkém východě především zničení Daeše a dalších teroristických skupin, „změny režimů“ už ani nezmiňoval. A tak přinejmenším určitá míra shody s Ruskem realistická je. Někteří „naši“ už se v potu rovnou musejí koupat…

A jak do toho pasuje Ukrajina? Nevím, prioritou očividně není. A to je vlastně na další pocení…

Jestli tato politika Trumpovi vydrží – a cenou za ni nejspíš bude muset být občasný ilegální, ale za to humanitárně zdůvodněný vojenský úder někde ve světě, k uklidnění všech „demokratů“ – bude to z hlediska amerického přístupu ke světu totální revoluce.

Když teď u nás „všichni slušní demokraté“ útočí na Babiše a Zemana, jsme vlastně šťastná země: Máme jen dva pachatele všeho zlého, známe je a víme, kde bydlí. A všichni ostatní jsou čistí jak lilie. Trochu mě ale děsí, že tím současně „příslušní“ přehlušují vše, co je ve skutečnosti pro naši současnost důležité. Kdo si umí představit třebas našeho premiéra v demisi/nedemisi/nebo v čemsi nebo naše protičínské politiky, jak si „zásadově“ dupnou na Spojené státy?

DJT vyhodil šéfa FBI, neboť prý je třeba obnovit důvěru v tuto instituci. Média nakloněná Bílému domu mají jiné vysvětlení: Nenašlo se nic, co by dokazovalo napojení DJT na Rusko ve věci ovlivnění prezidentských voleb. Je tomu snad tak, že americký prezident se tímto krokem zbavuje jednou provždy toho Damoklova meče, který nad ním neustále visí? Tedy že ho dostali do Bílého domu Rusové, kteréžto zjištění by spolehlivě fungovalo jako páka na něj. Na druhou stranu, je stále vyšetřován bývalý poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn.

Ano, Michael Flynn je stále vyšetřován, ale v mnohém je to podobné naší „kauze Babiš“: Nejdříve se – po třech a půl letech „nevědomosti“ — na pár týdnů rozjede něco kolem dluhopisů, a když je tento problém promlčen, objeví se jako na zavolanou půl roku staré odposlechy… Tímto způsobem, v němž je absence důkazů maskována hlukem, hysterií a změnou témat za účelem dalšího natahování problému, může být Flynn – i Babiš, samozřejmě – vyšetřován donekonečna. A nejspíš právě tato „hra na honění čarodějnic“ už Trumpa přestala po 100 dnech v úřadě bavit a šéf FBI, který byl očividně rozhodnutý „hrát“ do posledního dechu, byl odejit. Ya basta! Jestli se tím Trump zbavil všech podezření z vazeb na Rusko? V očích mnoha svých odpůrců už navždy zůstane „Putinovým agentem“, ať se děje cokoli.

Emmanuel Macron se skutečně stal francouzským prezidentem. Co vám výsledek francouzských voleb napověděl? Jedni pozorovatelé varují, že silně eurofilní Macron nás přinutí si zvolit, zda chceme být v „tvrdém jádru EU“, čili mít euro, nebo ne. Z Německa zaznělo zajímavé varování: Pokud Macron jako prezident selže, bude příští prezidentkou již skutečně Marine Le Penová. Je to racionální úvaha? Koneckonců, neudělala úplně marný výsledek. Mohou si pro nejbližší léta ti, kteří se bojí „populistů a extremistů“ v Evropě spokojeně odfrknout?

Macronovo vítězství bylo očekávané, ale po prvotním bouchání šampaňského čím dál víc hlasů v Evropě mluví o vítězství Pyrrhově. Pokud totiž Macron dodrží alespoň zlomek svého programu, budou se neřešené problémy ve Francii jen nabalovat a v dalších volbách nastane exploze, které už žádný umělohmotný neoliberální rothschildovský bankéřský panák prostě nezabrání. A je vcelku jedno, jestli teď mluvíme o Marine Le Penové nebo zda se na scéně mezitím objeví někdo jiný, ať už zprava nebo zleva. To ale samozřejmě neplatí jen pro Francii, ale pro evropské země obecně.

Důležité ale nyní bude, jak se francouzští voliči postaví k blížícím se parlamentním volbám. Tedy, zda Le Penové a její Ná*****rodní frontě onu prohru nějak kompenzují a vyrovnají „politický balanc“ v zemi, nebo jestli podpoří Macronovu víceméně fiktivní stranu a dají mu tím křídla. Hlas parlamentu bude určujícím faktorem pro další postupy nového prezidenta, může mu vystavovat bianco šeky nebo rýsovat mantinely. A do značné míry od toho budou záviset i Macronovy kroky v rámci EU – slabý prezident nebude s to si na unijní scéně až tolik „vyskakovat“ a rozhodovat o tom, kdo v EU má, nebo nemá být, a jak přitom má být „rychlý“, aby se udržel za vozem…

Ano jistě, ti Evropané, kteří se bojí „populistů a extremistů“, si na chvíli odfrknout určitě mohou. Ale jen asi jako v tom dávném vtipu o chlapíkovi, který padá ze stého patra mrakodrapu, a když prolétá kolem padesátého patra, úlevně si oddechne: „Zatím dobrý!“

Mimochodem, proběhl „Den Evropy“, čili den oslavující mimo jiné Evropskou unii. Co byste popřála?

(celý text rozhovoru s Terezou Spancerovou ZDE)