Ulička hanby jako etalon „našich hodnot“?

Marek Řezanka
22.5.2017   Literárky 


Skupina aktivistů říkajících si Kaputin přišla před koncertem Alexandrovců s následující výzvou: „Vytvoříme uličku hanby pro návštěvníky koncertu a upozorníme je na skutečnosti o Alexandrovcích“ (Viz). – vlevo na snímku část Uličky hanby


Přejdeme tento počin mávnutím ruky, že v demokratické společnosti je něco podobného normální?

Pokud ano, tak podle mého naopak na demokratické principy rezignujeme. Každý máme právo svobodně se rozhodnout, jaký druh kultury je naší parketou. Jiní mohou přijít s kritikou a s tím, proč jim se to či ono nelíbí. Co by se ale tolerovat nemělo, aby se vytvářely „uličky hanby“, a aby lidem bylo vštěpováno, co si smějí myslit, a co nikoli. Co se jim má líbit, a čím mají pohrdat.

Pokud budeme podobné excesy vnímat jako normu, zaděláváme si na značný problém. Podobné snahy totiž mohou vést k jedinému cíli – k přetlaku a následnému výbuchu ve společnosti.

Jako rudý hadr na býka může na řadu lidí působit Tomáš Peszyński, který by vystupování Alexandrovců nejraději zakázal – a který dle vlastních slov považuje truchlení nad smrtí části souboru při letecké katastrofě za odporné: „Svou činností napomáhají k uskutečňování zločinů svých chlebodárců a oslavují je. Proto nemám pochopení ani k truchlení nad souborem jako institucí. Naopak, přijde mi to odporné.“ (Viz).

Samozřejmě právě i od tohoto pána bude zaznívat jako kolovrátek, že jediný, kdo rozděluje naši společnost, je prezident Zeman.

Přitom jaksi stranou zůstane, nakolik naši společnost rozděluje selhávání médií, co se týče sklouzávání k propagandě a jednostrannému pohledu na řadu událostí (nemluvě o tom, co média zamlčují). Dozvíme se například, kde M. Zeman zakopl či o čem si zavtipkoval – ale už se k nám nedostane obsah toho, o čem jednal s naprosto vážnou tváří.

Pokud chce někdo naši společnost radikalizovat a hloubit v ní nepřekonatelné příkopy, nemůže si počínat lépe než např. skupina Ztohoven, která zcizila a zničila standartu (Více viz).

Má-li někdo obavu ze „zhnědnutí společnosti“, měl by v prvé řady pojmenovat živiny a půdu, v níž něco takového může klíčit – a proč. V žádném případě ale nelze proti onomu hnědnutí bojovat používáním paušalizací, arogantních vulgarit a škatulek. Všechny tyto vyjmenované nástroje potom totiž slouží jako katalyzátor. Nikoho nepřesvědčíte tím, když mu vzkážete: 1) Když podporuješ to a to, jsi fašista. 2) Toho a toho prostě volit nesmíš, nechceš-li, abychom ti přišili nelichotivou nálepku. 3) Jestli si myslíš to a to, jsi outsider.

Není to zase tak dlouho, kdy byla část občanů označována za „socky“, pokud nemají to či ono. Jiná část populace je zase nálepkována jako prokremelští agenti – jen proto, že tito lidé mají (často i na základě faktů) jiný náhled na konflikt na Ukrajině.

S nálepkou nelze argumentovat. Ta pouze vyvolává střet a rozpor – a vztek. Pomocí etiket se žádná společnost nemůže uzdravit. Jen ji tak můžeme více rozeštvat.

Kdo chce skutečně bojovat proti hnědnutí společnosti, měl by se současně vymezit vůči všem nálepkám.

Když se manipulace vydávají za fakta…

Jestliže chceme v této souvislosti zmínit text, který hrubě čtenáři manipuluje a místo faktů nabízí toliko žlučovitou dojmologii plnou nepravd a zkratek, nenajdeme lepší ukázku než text K. Dolejšího (Demokracie nájemných vrahů?). Ten mj. píše: „Jak lépe totiž dát najevo, že v této zemi už neplatí naprosto žádná civilizační pravidla, že všechno je jen otázkou zvrácené zlovůle nemocného starce na Hradě? Propustit z vězení nájemného vraha, to znamená vysoce symbolický čin.

Signalizuje, že se Česká republika mění ze společenství řádných občanů v jeden veliký Kmotrostán, který sice přivede živnostníka na mizinu za banální chybu v daňovém tiskopise – ale zabijáky velkomyslně pouští na svobodu“ (Viz).

Jen v této pasáži najdeme několik manipulací, paušalizací a dehonestací: … … …

(celý text najdete zde)