Zdeněk Hrabica
6. 6. 2017
Dostihy o pevnosti zdraví kandidátů na prezidenta České republiky jsou před rozhodujícím skokem, před Taxisovým příkopem. Všichni jsou zdraví jako pravá hanácká řípa, jako ta proslavená cukrová řepa. To byl přece náš zlatý poklad. Proč v jejím pěstování nepokračovat. Několik českých autorů literatury faktu vystřílelo broky na stránkách knih o nemocech panovníků. Už se to nedalo ani číst, zaplevili nám regály knihoven a knihkupectví . Diagnózy byly roztodivné, Masarykova stařeckost, Benešovy neduhy s pamětí, Háchova demence, Gottwaldova syfilida, Svobodova sešlost, Husákova krátkozrakost a jeho opakující se mozkové příhody.
Nejpozoruhodnější byly vážné zdravotní problémy Václava Havla. Díky jim jsme se dozvěděli všechno o nemoci plic, skoro všechno o traktu tlustého střeva. Nikomu nám nevadilo, že nejenom Blesk – ale zejména Mladá fronta DNES – nám předvedly ukázkovou mediální zdravovědu. Nikomu nevadila prezidentova častá a mnohdy dlouhodobá absence v úřadě, zdravotní soustředění , náročné na finance a na zařízení vůči jednomu člověku. Pokusy íntervenovat do lékařských postupů ze strany nejbližších se podobaly mnohdy šarlatánství.
Jednou, vlastně několikrát jsem seděl ve vile režiséra Jiřího Sequense a popíjeli jsme ve čtyřech s profesorem Antonínem Kachlíkem Jurovo moravské bílé. V přítomnosti tehdy ošetřujícího prezidentova lékaře. Byl to pro mne veliký zážitek ze setkání s velmi racionálním člověkem. Spolu s režisérem byli věhlasný lékař členem vedení vojenského sportovního klubu ATK. Oba mluvili velmi srozumitelně a česky. Slova, která jim přicházela na jazyk, si nevybírali. Jak se doktor zachoval, když mu do léčení a do životosprávy hlavy státu někdo z prezidentových blízkých mluvil a radil, nemohu opakovat. Přitom si vážím toho, že lékař zachoval dekorum.
Ani moji příbuzní nehorlili vůči tirádám, jaké se odehrávaly kolem prezidentova zdraví. Unisóno veškeré nadstandardy hájili, vždyť jde o hlavu státu. Ta si to přece po právu zaslouží. Kdo jiný by si podobnou péči už zasloužil? Proto se jim i vcelku líbilo i posmrtné jančení kolem pohřbu, svíčkové orgie u pražské sochy svatého Václava, srdce ze svíček a nakonec svíčková plavba s kormidelníkem Michalem Kocábem na severní plavbě po Vltavě a po Labi. Nakonec i mohutný portrét na budově Národního muzea. Větší než byly kdysi portréty Leonida Iljiče Brežněva nebo Vladimíra Iljiče Lenina.
Všichni to pamatujeme a nezapomínáme.
Ani jeden československý a český a slovenský prezident něco podobného nepamatuje a posmrtně ani jeden národ určitě nic takového již nezažije.
Včera jsem z televizní obrazovky zaslechl o raportu prezidentských kandidátů, jak pevnému zdraví se těší – Horáček cvičí, žije zdravě, Drahoš sportuje a zpívá. Václav Klaus (ač není kandidát) se přiznal k úspěšným tenisovým setům a ani na okamžik jsem oproti jiným nepochyboval o jeho upřímnosti. Sport má opravdu rád.
Denně oproti, zejména těmto dvěma kandidátům, slyším od rána do večera o špatném zdravotním stavu dalšího z kandidátů na prezidenta – současného prezidenta republiky Miloše Zemana.
Není jediné příležitosti, aby se strůjci mediálních hrátek a čajů o páté nedotkli Zemanova zdraví. Je přece unavený, strhaný, špatně se pohybuje, je převážený na vozíčku při společném třídním fotografování, není schopen vyslechnout projev ve stoje, když mluví k veřejnosti hlava nejmocnější mocnosti světa, je to člověk psychopat, člověk duševně postižený, jeho výroky útočí na postavení ohrožených novinářů – i v Rusku, když je žádá likvidovat. Je to člověk, trpící demencí, cukrovkou. Díky svému pokleslému zdraví dělá hlava státu ostudu českému živlu za hranicemi českého státu.
Pryč s takovým kandidátem! Volají ještě včera lokajové prezidenta, o kterém rozhodli při volbě i komunističtí poslancci a nakonec i jeden hlas – když z prezidentské volby vyloučili zdivočilého Miroslava Sládka. Taková to byla principiální doba.
Rodil se v ní Mesiáš.
Bohatí na slova a chudí na myšlenky nejsou jenom ti současní politici se silným mandátem, který si bez voličů dali a udělili sami sobě. Žel jsou i teď znovu přemnoženi.
Tak káže doba nám všem vespolek, odolat ji, někdy se zdá zbytečné a marné.
