Napsal a přeložil Geo
30.6. 2017 Eurasia 24
Polská společnost čelí tvrdému mediálnímu ataku – kolektivnímu nařčení z rasismu a xenofobie. Výpad následoval poté, co Poláci nevítali s otevřenou náručí návštěvu přistěhovaleckých teenagerů.
Poláci se stali obětí mediálního útoku, na kterém se podílela i tamní mainstreamová média. Šlo o to, že „němečtí středoškoláci z řad muslimů, kteří původně přijeli z Berlína seznámit se v Polsku s dějinami nacistického vyhlazování Židů za druhé světové války“, čelili v Polsku namísto srdečného přijetí „urážkám“ a dalším „projevům nenávisti“.
„Nadávali nám, přestože nás neznali. A my jsme přijeli, abychom je poznali,“ postěžovala si ve zprávě ČTK účastnice „německého“ zájezdu Şeydanur.
Nikdo normální nemůže schvalovat bezdůvodné slovní, natož fyzické napadání kohokoliv. Ale něco takového by se nikdy nestalo, nebýt obrovského globalizačního tlaku, kterému Polsko stejně jako ČR i Slovensko čelí.
Ponechme stranou, že Poláci jsou asi největšími nezápadními milovníky Západu s jeho anglosaským epicentrem, které se neustále snaží podmanit národy napříč Evropou a činí tak prostřednictvím různých euroatlantických projektů. Vojenským strážcem hladkého průběhu migrační vlny není nikdo jiný než NATO, jehož jsou loajální Poláci vzorným vojákem.
Většina národů střední, východní a jihovýchodní Evropy bohužel – „díky“ absolutnímu ovládnutí mediálního prostoru Západem – nemá možnost tuto souvislost pochopit.
Trpíc uměle živeným komplexem vůči Západu nadále podporuje „prozápadní“ kurz a volí politické subjekty, které mají za „základ naší bezpečnosti účast v euroatlantických strukturách“. Jaký „základ naší bezpečnosti“ tyto euroatlantické struktury představují, nám názorně ukazují události z posledních let.
Nejde jen o teroristické útoky a každodenní násilné zločiny na obyvatelích evropských zemí, ale především o naše neustálé vtahování do válek regionálního i globálního rozměru.
Současně se ukazuje, že lidé ve střední, východní a jihovýchodní Evropě jsou obzvlášť citliví na jakékoliv projevy falešné solidarity a uvnitř cítí, že i tento fenomén dnešního Západu má oslabit integritu jejich společenství a učinit je tak lépe ovladatelnými.
Jde o všechny národy hovořící slovanskými jazyky, ale taktéž o obyvatele východoněmeckých spolkových zemí, Maďary a další.
Aby ne. Naše národy se nemají komu zodpovídat za to, že vykrádaly zdroje jiných národů na jiných kontinentech, okupovaly jejich území, rabovaly jejich bohatství, mučily a zabíjely jejich příslušníky. Naše národy si nikdy nezotročovaly lidi z Afriky nebo z indického subkontinentu, nekolonizovaly a nevykrádaly Blízký a Střední východ, nekreslily tam umělé hranice, nepodněcovaly války, hladomory a chaos v zájmu oslabení a ovládnutí jiných.
Stejně tak naše národy nepřijímaly falešné dividendy ze všech těchto zvěrstev v podobě úvěrů na poválečnou obnovu Evropy, jako to učinily Západní Německo, Švédsko, Norsko, Řecko a další země, které se dnes musejí nechat poslušně likvidovat organizovaným náporem migrantů.
A nepodíleli jsme se ani na zneužívání levné práce lidí z chudých národů – ať už v jejich státech, nebo přivezených za prací do Evropy či USA. I díky ní mohl Západ v časech studené války, zaplaven levným spotřebním zbožím všeho druhu, získat oproti východnímu bloku konkurenční výhodu v podobě tehdy tolik obdivované konzumní společnosti.
A Východ? Ten mezi tím „internacionálně“ pomáhal, přispíval do fondů solidarity, poskytoval zdravotníky, platil vzdělání a v podstatně nenávratně investoval do infrastruktury, aby lidé TAM, doma v Sýrii, v Alžírsku, Jižním Jemenu, Etiopii nebo Angole žili v pokud možno snesitelných podmínkách a nemuseli přes půlku světa utíkat před válkou, hladem a chaosem.
Takže co? Co se po nás chce? Jak může mít někdo tu drzost a chtít po nás, abychom za něho platili náklady za jeho nehoráznou nenažranost a historickou antihumanitu, zabalenou do trapného obalu „solidarity“?
A to nikoliv pouze náklady finanční: Poláci, kteří při své zamilovanosti do všeho západního, dobrovolně přijali úlohu „dělníků z Východu“, dobře vidí, co se děje v městech Británie, Francie nebo Holandska. Jenže na rozdíl od obyvatel těchto zemí, paralyzovaných postkoloniálním komplexem, si – stejně jako my – kladou otázky.
Odpovědí na ně je obezřetnost. Nejen před samotnými migranty, ale také před růstem napětí, strachu a nenávisti ve společnosti, před mezikulturními konflikty a extremismem, který tato falešná solidarita zákonitě plodí a živí.
