Rostislav Iščenko: Brzezinský zemřel – odešla epocha

2. 6. 2017    zdroj
V USA zemřel ve věku 89 let nejoddanější nepřítele SSSR a Ruska Zbignev Brzezinský. Byl to velmi schopný člověk. Plány politických operací, které sestavil, jsou tak originální, jedinečné a pro nepřítele smrtící, jako byl Suvorovův plán italského tažení, plán Schlieffena (který nebyl s to důstojně realizovat Helmuth von Moltke mladší) nebo plán ofenzívy na Západě, který v roce 1940 vypracoval Erich von Manstein. V poslední čtvrtině dvacátého století sehrál Brzezinský pro USA stejnou roli, jakou sehrál Putin pro Rusko v prvním čtvrtletí jednadvacátého století. 


Národní zájmy Ruska nesmírně získaly tím, že se v USA nenašel politik, který by byl schopen pochopit a ocenit hloubku a obratnost strategických projektů dnes již zesnulého, a proto neškodného Brzezinského.

Brzezinský se stal poradcem prezidenta Cartera pro národní bezpečnost v lednu 1977. V první polovině 70-tých let zaznamenaly USA řadu velmi komplikovaných zahraničně- i vnitropolitických krizí, které vážně podkopaly jejich mezinárodní autoritu a možnosti provádět aktivní politiku.

Rok 1973 – ropná krize spojená s embargem, uvaleným arabskými zeměmi OPEC a také Egyptem a Sýrií na dodávky ropy do těch západních zemí, které podporovaly Izrael ve válce dne smíření (Jomkipurská válka). Ceny ropy prudce stouply čtyřnásobně (ze tří na 12 dolarů za barel). Západní ekonomika utrpěla šok a byla na pokraji katastrofy.

Americký prezident Nixon oficiálně vyzval Američany k režimu tvrdých úsporných opatření.

Rok 1974 – impeachment Nixona v důsledku skandálu Watergate. Největší vnitropolitická krize v USA od počátku dvacátého století se přidala k hospodářské krizi.

1975 – Síly Demokratické republiky Vietnam a Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu dobyly Saigon. Poslední Američané a jejich jihokorejští partneři, kteří se nacházejí v zemi, se zachraňují vrtulníky, které vzlétají ze střechy amerického velvyslanectví. Byla dokonána největší vojenská porážka USA za celou jejich historii. Supervelmoc, nehledě na vypětí všech sil, prohrála válku s polovinou země třetího světa, která nevlastnila ani desetinu té vojenské síly, kterou ve Vietnamu soustředily USA.

Příchod k moci administrativy Cartera nezastavil tuto sérii zahraničněpolitických porážek. Po masových protestech v roce 1978 se v lednu 1979 zhroutil Šáhův režim v Íránu – do té doby nejbližšího spojence USA na Blízkém východě. Carterova administrativa ho nijak nemohla ani podporovat, ani budovat konstruktivní vztahy s novým islámským vedením Íránu.

Síly Ameriky byly podlomeny téměř celou dekádou katastrof. Země potřebovala oddech. Ale nebylo možné uzavřít příměří za cenu geopolitických ústupků SSSR – to by bylo poslední kapkou, protože byla by zpochybněna pozice USA jako lídra západního “svobodného světa”. Spojenci by se vrhli do hledání nového patrona o nic hůř, než to učinili bývalí spojenci SSSR ve druhé polovině 80. let – počátku 90. let. Bylo potřeba dosáhnout oddechu svázáním sil a zdrojů hlavního nepřítele, SSSR, v druhořadém směru.

A Brzezinský to udělal. Ne náhodou až do své smrti hrdě vzpomínal na jím zorganizovanou operaci na zatažení SSSR do afghánské války. Jednalo se o klasické schéma volby ze dvou zel. SSSR mohl ignorovat aktivitu USA v Afghánistánu a získat absces na svých jižních hranicích, který ohrožoval stabilitu středoasijských republik Svazu. A SSSR mohl vyslat vojáky a získat partyzánskou válku, kterou byli Afghánci zvyklí vést proti cizím vojenským kontingentům.

Ve skutečnosti je to stejný systém, který dědicové Brzezinského nabídli Rusku na Ukrajině. V roce 2014 bylo ruské vedení s to najít třetí cestu a vyvolat efektivní asymetrický efekt. Ve výsledku se za tři roky nestala ukrajinská krize problémem Ruska, ale Západu. V roce 1979 sovětské vedení nenašlo třetí cestu, ale ve skutečnosti ji ani nijak zvlášť nehledalo.

Na pozadí předchozích zahraničněpolitických vítězství SSSR a jeho spojenců vypadala afghánská krize jako maličkost – další “národně-osvobozenecká válka proti kolonizátorům zotročeného národa, řízeného marxistickou stranou, orientovanou na SSSR. K roku 1979 SSSR vyhrál nad USA více než deset podobných konfliktů. Proč to v Afghánistánu mělo být jinak?

Neideologizovaný, chladnokrevný Brzezinský, který se snažil vzít v úvahu všechny faktory , pochopil proč. Křehká afghánská státnost, která spojovala různé kmeny z etnického hlediska (Paštuny, Uzbeky, Tádžiky, Hazary) a konfese (šíity a sunnity), se držela díky historicky vyvinuté vnitropolitické rovnováze, kterou jakákoli cizí vojenská přítomnost narušovala.
Vstup do Afghánistánu jakýchkoli (ne nutně sovětských) vojsk tam automaticky inicioval občanskou válku a (jako její prvek) partyzánské hnutí, namířené proti okupantům a jejich místním spojencům. Tento faktor poznali Britové před SSSR a Američané (kteří se přestali řídit moudrými doporučeními Brzezinského) po.

Když v prosinci 1979 vstoupil omezený kontingent sovětských vojsk do Afghánistánu, byl hlavní úkol Brzezinského splněn. SSSR získal konflikt, který měl neomezeně požírat jeho zdroje, přičemž výdaje USA na podporu a rozšiřování odporu byly skromné – a i ty byly většinou přeloženy na Saúdskou Arábii a Pákistán. Kromě toho dokonce i Írán, nepřátelský vůči USA, v této situaci objektivně hrál na straně Washingtonu podporou odporu afghánských šiítských Hazárů proti ateistickému režimu v Kábulu, který byl orientován na SSSR.

Američané vázali SSSR v druhořadém směru a učinili tak na cizí účet. V tom spočívala nádhera politické strategie, navržené Brzezinským.

Nicméně, Brzezinský by nebyl velkým stratégem, kdyby vždy a všude používal stejnou šablonu, kdyby se nikdy neodchýlil od dříve zveřejněných koncepcí podle míry jejich zastarávání. Brzezinský jako první v americké politické elitě trval již v roce 2009 na prudkém otočení politického kurzu a budování s Ruskem rovných, partnerských vztahů. Tehdy v Obamově administrativě zvítězili clintonovští demagogové-globalisté, kteří špatně chápali to, co dělají, a kteří nebyli schopni kalkulovat více než dva kroky dopředu.

Rozhodli se, že stařík přišel o rozum a že jím použitou metodu v Afghánistánu – donutit soupeře, aby si vybrat mezi dvěma špatnými rozhodnutími – je možné úspěšně realizovat i bez jejího autora. Mýlili se. Moudrý stařík viděl to, co oni vidět nechtěli .

Brzezinský viděl, jak v roce 2008 “afghánská strategie” utrpěla porážku v Gruzii. Rusko reagovalo rychle, ale ne podle jejich očekávání. Moskva nemlčela v reakci na agresi, ale ani nezačala likvidovat zkrachovaný režim Saakašviliho, čímž Západu poskytla pochybnou spokojenost stále si plést hlavu tímto “velkým demokratem”, kterému není možné svěřit žádný úkol, protože všechno pokazí.

Brzezinský, který byl opravdu skvělým stratégem, věděl, že když ruské vedení jednou našlo protijed, který ničí schéma, pak najde i druhý, ještě účinnější. Pro něho nebylo žádným tajemstvím, že použití standardních rozhodnutí v politice je stejně zhoubné, jako je tomu ve válce.

Pochopil, že Amerika opět potřebuje pauzu. Prováděním vlády hegemona planety se ztrhala již na začátku tohoto století. USA zoufale potřebovaly přerozdělení zátěže surovinové základny. Počátkem tohoto století ještě mohly uzavřít příměří s Ruskem z pozice síly a zachováním mnohých geopolitických výhod po rozpadu SSSR.

Čím déle se Amerika snažila a napínala všechny síly, aby zlomila Rusko, tím slabší byla, ale tím silnější se stávala Moskva. Tento politický paradox je typický pro jakékoliv impérium, které se snaží na soumraku své moci při roztažených zdrojích na obrovském prostoru odpovědnosti a při již dávno proměněných v demoralizované vazaly spojencích čelit vytrvalému a obratnému nepříteli, kterého nelze fyzicky zničit. Zničit Rusko nebylo možné – jaderný štít garantoval ochranu před “humanitární agresí”.

Brzezinský navrhoval Trumpovu strategii dlouho před Trumpem, když ještě nebylo příliš pozdě, když ještě nebyla americká politická elita rozštěpená a když byla schopná vystupovat jednotně. V současné době již USA nemohou uzavírat příměří z pozice síly. Měly by alespoň syrskou krizi zahrát s Ruskem nerozhodně. Zbytek území (včetně EU) zatím obětují v naději, že se s tím vypořádají “potom”, za lepších podmínek pro sebe.

Nastane ale to “potom” pro zemi, která se o deset roků zpozdila s nezbytnými zahraničněpolitickými kroky? Pro zemi, jejíž prezident se neustále rozptyluje boji se svými domácími politickými odpůrci, kteří touží jej odstranit od moci a kteří neomezují prostředky, jež dokazují odhodlanost riskovat dokonce občanskou válku v USA.

Pro zemi, která již nemá Brzezinského, člověka, který pochopil, že v politice nic není navždy, že v ní neexistují žádné beznadějné situace, ale jsou situace, z nichž jste nenalezli východisko, že USA a Rusko se nikdy nebudou s to navzájem porazit vojenskou cestou, ale jsou odsouzeny k trvalé politické, finanční a hospodářské konkurenci, a že proto nelze usnout na vavřínech: po každém vítězství (a všechna jsou jen dočasná) je nutno okamžitě připravovat novou operaci proti starému nepříteli.

S Brzezinským odešla epocha – epocha hegemonie USA. Stihl uvidět začátek konce svým úsilím vytvořeného globálního impéria. Stihl varovat americkou elitu, že stará schémata již nefungují, že je třeba hledat nové cesty k vítězství. Nebyl ale vyslyšen. Díky tomu máme o deset roků více času, než bychom měli, kdyby americkou zahraniční politiku vedl Brzezinský.

Byl to velmi obratný a talentovaný nepřítel. Nepřítel, který se uměl podívat na situaci očima svého protivníka (vzácná vlastnost, která znamená polovinu úspěchu). Umění politiky ztratilo hodně tím, že po Afghánistánu Brzezinský neměl možnost uskutečnit ani jednu strategickou operaci a že jeho epigoni chápali hloubku strategických návrhů postaršího Poláka mnohem hůř, než se Moltke mladší orientoval v plánu Schlieffena. Národní zájmy Ruska nesmírně získaly tím, že se v USA nenašel politik, který by byl schopen pochopit a ocenit hloubku a obratnost strategických projektů dnes již zesnulého, a proto neškodného Brzezinského.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová