S-500 bude pro Západ kyselým hroznem

mbi
1.6.2017  Eurasia24


Již několik týdnů uběhlo od 6. dubna, kdy americký prezident Donald Trump dal příkaz k raketovému útoku na syrskou leteckou základnu Šajrat. Příkaz byl vydán v souvislosti s obviněním Damašku z údajného použití chemických zbraní v boji s islamisty. „Velkolepá“ vojenská (a politická) operace amerického prezidenta se však od počátku nevyvíjela podle plánu.

Je známo, že z 59 Tomahawků vypuštěných směrem na Šajrat z válečných lodí USA ve Středozemním moři jich minimálně 34 nejenže nezasáhlo plánovaný cíl, ale dokonce ani nedoletělo do Sýrie. Jaký byl jejich osud, to se asi z Pentagonu nikdy nedovíme. Některé žertíky na adresu Trumpa, kolující po sociálních sítích, však naznačují, že Tomahawky se jako bumerang otočily a vrátily do Bílého domu.

Řada lidí se domnívá, že Rusko mohlo k obraně před americkými křídlatými raketami použít v Sýrii umístěné protivzdušné komplety S-400, což ovšem nebylo nevyhnutelné. Ve válkách 21. století mají přednost zařízení (chcete-li zbraně), která bez použití ničivé síly vyřadí z činnosti techniku protivníka.

I tak ale Moskva k odražení hromadného raketového útoku, který by znamenal zahájení velkého mezinárodního konfliktu, již dokončuje vývoj nového supermoderního komplexu S-500 určeného nejen k protivzdušné (PVO) a protiraketové (PRO) obraně, ale i k obraně protikosmické (PKO). Konstrukce a bojové schopnosti nového komplexu totiž umožní i boj s (vojenskými) satelity pohybujícími se na nízkých orbitálních drahách.

Co zneklidnilo americké experty?

Místo toho, aby si pochválil zničení několika starých letadel na syrské základně (ze které už po 48 hodinách letadla, některá zřejmě i z těch „zničených“, opět startovala), přenesl Trump svůj hněv z Bašára Asada na dalšího „silného nepřítele“ – Severní Koreu.

Na pobřeží Tichého oceánu ale na rozdíl od Středozemního moře místo hrozby amerických křídlatých raket vznikla hrozba raket severokorejských, a to jaderných. V reakci na to přikázal prezident USA přesunout k 38. rovnoběžce nejmodernější americký systém protiraketové obrany THAAD, který by prý měl ochránit jihokorejské vojenské základny (zajímavé však je, že nikoli jihokorejské hlavní město Soul) před jaderným úderem Kim Čong-una. Nakonec se ukázalo, že další součást americké PRO byla společně s výkonným radarem umístěna také na severu na moři – u hranic Ruska a Číny.

A nyní se vraťme zpátky k Sýrii. Co zničilo Trumpovy Tomahawky? Tato otázka silně znepokojila americké vojenské experty, zejména ve světle zpráv o tom, že některé rakety prostě „spadly“ na zem bez viditelných stop po zasažení prostředky PVO. A tak vznikla domněnka, že nějaká neznámá síla prostě většině vypuštěných raket vypnula zařízení k navedení na cíl a poslala je k zemi. Zcela zákonitě pak američtí experti začali hovořit o ruských systémech radioelektronického boje (REB).

Moskva se desítky let věnovala vývoji tohoto speciálního druhu zbraní, které více než cokoli jiného odrážejí způsob myšlení ruských vědců a inženýrů, kteří mají tendenci věnovat se ve výzkumu hlavním a také ekonomicky nenáročným řešením, se kterými se jinde ve světě nesetkáte.

Obecně zůstává podstata těchto technologií stále tajnou, ale během uplynulých let se toho dost napsalo o multifunkčním leteckém komplexu radioelektronické obrany (KREP) nazvaném Chibiny, který je schopen oslepit zbraňové systémy NATO včetně vojenských satelitů, a to až na vzdálenost 300 km.

S největší pravděpodobností Rusové dvakrát použili tento systém umístěný na letounech Su-24 proti americkému torpédoborci Donald Cook a vyřadili z činnosti chloubu amerického vojenského průmyslu – systém AEGIS. Specialisté NATO budou muset vyvinout hodně úsilí k tomu, aby zabránili účinkům systémů Chibiny a zajistili funkčnost vlastních komunikačních a spojovacích prostředků. To bude znamenat přechod k vícenásobnému zajištění přenosu dat a signálu a také řadu dalších speciálních opatření. Je zcela zřejmé, že v podmínkách vojenského konfliktu to může být obrovský problém.

Kromě toho, že Rusové disponují systémem Chibiny, je také známo, že po sestřelu ruského „súčka“ Turky byly na syrskou základnu Hmeimim přesunuty dva letouny Il-20. Ty nyní nad rozsáhlým územím nepřetržitě vykonávají radioelektronický průzkum a jsou připraveny zasáhnout do radioelektronického boje.

V Sýrii byl spatřen i mobilní systém Krasucha-4, který je díky svému vybavení schopen rušit činnost průzkumných prostředků NATO, a to včetně přenosu informací na průzkumné družice Lacrosse a Onyx a na systémy dálkového průzkumu AWACS a Sentinel.

Podle některých údajů je v Sýrii přítomen i komplex Borisoglebsk-2, což je svého druhu snad nejlepší zařízení na světě určené k rušení satelitního mobilního spojení a satelitní navigace, schopné navíc spolehlivě určit polohu zdroje vysílání až na vzdálenost 60 km.

Ale především, byl proti americkým Tomahawkům patrně použit nejnovější komplex Ryčag-AB, což je vlastně výkonná aktivní rušička. Systém je možné nainstalovat například na vrtulníky Mi-8, obrněnou techniku nebo i na menší plavidla.

Ryčag-AB disponuje svou vlastní databází nejrůznějších vojenských objektů, nebo lépe řečeno bojových systémů, a je schopen během činnosti tuto databázi samostatně doplňovat, provádět analýzu protivníkovy výzbroje a stejně samostatně zvolit způsob potlačení protivníkova vysílání a likvidace zvoleného cíle. Právě tímto způsobem mohly být americké Tomahawky vypuštěné na cíle v Sýrii „rozhozeny“ a zneškodněny.

S-500 Prometheus

Vypořádat se v případě potřeby se všemi druhy a typy raket ovšem předpokládá i použití „hrubé síly“, která ideálně doplňuje a násobí stále dokonalejší systémy REB a prostředky boje proti REB nepřítele. Po několika letech vývoje Moskva oficiálně oznámila, že v blízké budoucnosti představí novou mocnou zbraň – protivzdušný raketový komplex S-500.

Komplex vyvíjí koncern Almaz-Antej specializující se výrobu raket s dlouhým a velmi dlouhým dosahem. Velitel Vzdušných a kosmických sil Ruské federace generálplukovník Viktor Bondarev oznámil, že útvary tyto zbraně již brzy převezmou. Jak řekl, „nový komplex S-500 je dokončován ve zrychleném tempu a již v nejbližší době bude zařazen do výzbroje vojsk PVO“.

Pro sériovou výrobu systémů S-400 a S-500 byl v Nižném Novgorodě nákladem přes 750 milionů dolarů postaven nový závod. O tom, že systém S-500 je již hotov a připraven k výrobě, svědčí i to, že bylo zahájeno oficiální školení v obsluze této zbraně na Vojenské akademii vzdušné a kosmické obrany G. K. Žukova.

Projekční práce na vývoji mobilního komplexu S-500 Prometheus byly zahájeny již v roce 2004, konstrukční práce o tři roky později a v roce 2009 proběhly testy nové rakety s dlouhým dosahem. Specialita systému S-500 v porovnání s jeho předchůdci a zahraniční konkurencí je v tom, že se vlastně skládá ze dvou systémů, z nichž každý má svoje úkoly, speciální rakety i přístroje. Jedna část systému je totiž určena k boji proti balistickým cílům (PRO), druhá proti cílům aerodynamickým (PVO).

V tom spočívá hlavní rozdíl proti americkému systému THAAD, který používá pouze jeden typ raket, zatímco S-500 jich má k dispozici hned několik. Pravděpodobnost zasažení balistické rakety systémem THAAD přitom představuje pouze 10 až 15 % a systém má také značné problémy v boji proti nízko letícím cílům (tzn. zejména křídlatým raketám; pozn. překl.).

Přestože v případě systému S-500 jsou všechny výše uvedené problémy THAADu řešeny podstatně efektivněji, vyjadřují západní odborníci ve svých článcích určitou nedůvěru týkající se oznámených i skutečných schopností nového komplexu. I když přiznávají, že „na papíře“ vypadá S-500 zajímavě, tvrdí, že je nutno vyčkat a zjistit, jak bude vypadat praxe. Nedá se vyloučit, že v něčem mohou mít pravdu, obecně ale reakce amerických expertů svědčí spíš o tom, že jsou to pro ně „kyselé hrozny“.

Jak uvádí Moskva, ke splnění úkolů PVO a PRO používá S-500 tři různé typy raket a také dva různé radary s aktivními fázovanými anténami, což je technologie, kterou si Rusové osvojili v posledních letech. Pro potřeby Promethea byly vyvinuty i tři nové typy raket, z nichž ta nejsilnější (40N6M) určená k ničení aerodynamických cílů, hlavně letadel a křídlatých raket, má dálkový dosah 600 km, což je 3x víc než u amerického THAADu. Výškový dosah rakety je podle zveřejněných údajů až 100 km.

O dalších dvou typech raket (77N6-N a 77N6-N1) se toho moc neví, ale je známo, že jsou určeny k ničení balistických raket se středním doletem a také k ničení mezikontinentálních balistických raket v konečné fázi letu. Samozřejmě, že rakety 77N6-N a 77N6-N1mohou ničit i samostatně naváděné bojové hlavice po jejich oddělení od těla rakety, a to včetně hlavic „neviditelných“, s efektivní odrazovou plochou menší než 0,1 čtverečního metru. Nejvýznamnější je však skutečnost, že S-500 je schopen úspěšně zaútočit i na cíle pohybující se rychlostí kolem 7 m/s, tj. 25 000 km/h.

Antirakety používané Prometheem mohou dosáhnout rychlosti zhruba 3,6 km/s, což je rychlost 3x vyšší, než jaké dosahují rakety THAADu (méně než 1 km/s). S ohledem na uvedená čísla vzniká dojem, že Rusko bude vyrábět komplexy schopné likvidovat i ty nejmodernější hyperzvukové křídlaté rakety včetně takových, jaké dnes samo vyvíjí a které další země, počítaje v to i USA, v dohledné budoucnosti mít nebudou. A to se týká i systémů PRO.

Realizace příslušných projektů na Západě si vyžádá ještě hodně času a hodně prostředků. Hovoříme totiž o technologiích budoucnosti – a zatím nemá ani jedna země světa intelektuální a materiální základnu na to, aby ve větším měřítku vybavila svoji armádu podobnými zbraněmi. Zatím jen Rusko udělalo v posledních letech tímto směrem pár důležitých kroků a předstihlo v některých dílčích oblastech Spojené státy o více než 10 let. Zdá se, že se již nejedná o běžné závody ve zbrojení, ale o bitvu za totální technologickou dominanci, jakou svět ještě neviděl.

Důležitý rozdíl

Mnoho detailů týkajících se Promethea zůstává zatím neodhaleno. Z veřejných zdrojů víme, že komplex je schopen odhalit a vypočítat dráhu letu balistické rakety na vzdálenost 2 tisíce km a dráhu bojových hlavic s efektivní odrazovou plochou menší než 0,1 m2 na vzdálenost 1300 km. Vzdálenost, na kterou komplex zaregistruje aerodynamické cíle, letadla a křídlaté rakety (jak podzvukové, tak i nadzvukové a hyperzvukové), je kolem 800 km.

Údaje o počtu současně sledovaných a současně napadnutelných cílů nebyly zveřejněny, ale jistě půjde o číslo větší než je tomu u S-400. To tedy znamená, že komplex může současně sledovat víc než 20 a současně napadnout víc než 10 cílů. A tato čísla musíme vynásobit 8: tolik bojových vozidel totiž tvoří jeden komplex řízený z jednoho velitelského stanoviště.

Další výhodou S-500 je skutečnost, že je vybaven systémem spojení 6. generace, který vylučuje možnost nepřátelského rušení a nereaguje na aktivní prostředky REB. Navíc Prometheus disponuje i vlastním systémem REB, umístěným na mobilních podvozcích, který umožňuje aktivní protivníkovy prostředky REB (např. protiradarové rakety) neutralizovat. Rakety používané S-500 jsou pak vybaveny zařízením eliminujícím činnost prostředků REB napadeného cíle.

Ruští inženýři se totiž řídí filosofií, která připomíná soupravu do sebe zasunutých matrjošek: pokud někdo „napadne a otevře“ jednu matrojšku, zjistí, že uvnitř čeká další, stejně odolná. A tak to vypadá i s ruskou PVO a PRO obranou. S-500 bude představovat takovou „vnější matrjošku“, uvnitř které pak budou obranu „jistit“ menší a slabší systémy – S-400, S-300, Pancir-S a další prostředky PVO a společně s nimi i pasivní a aktivní prostředky REB.

To vše s podporou letounů 5. generace a s širokým spektrem křídlatých a mezikontinentálních raket má schopnost eliminovat americkou PRO a odradit tak potenciálního protivníka od toho, aby třeba jen pomyslel na nečekaný útok.

V tom totiž spočívá velikost i tragédie ruského národa, který je neustále nucen myslet na to, že v případě vojenského nebo jakéhokoli jiného konfliktu bude stát proti celému světu. Že se nejedná o nějakou paranoidní představu, se potvrdilo zejména v 90. letech, kdy Rusko začalo jednostranně odzbrojovat a stahovat svoje ozbrojené síly ze zahraničí, aby vyhovělo svým západním „přátelům“ a prokázalo svoje mírumilovné úmysly.

Západní „přátelé“ však místo toho, aby jednání Ruska ocenili a také začali odzbrojovat, pokračovali v jeho obkličování a soustavně ho územně i ekonomicky omezovali. Rusko trpělo a „drželo“ víc než 10 let. Pak ale západní politika hrozeb, vydírání, ponižování a neúcty k ruským zájmům zákonitě způsobila, že do Kremlu přišel Vladimír Putin.

A s ním i S-500.

Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Zdroj: diana-mihailova.livejournal.com
Ilustrační foto: mil.ru