Martin Kunštek
26. 6. 2017
V neděli 25. června 2017 večer zemřel ve FN Motol na rakovinu bývalý ministr školství Eduard Zeman. V letech 1998 až 2002 vykonával funkci ministra školství ve vládě premiéra Miloše Zemana. V letech 1992 až 2006 byl poslancem České národní rady a posléze Poslanecké sněmovny za ČSSD. Během své poslanecké a ministerské kariéry předložil Parlamentu 32 návrhů zákonů, z nichž 27 bylo schváleno. Pozměňovacích návrhů k různým jiným návrhům zákonů předložil více než sto. Většina z nich byla rovněž schválena. K nejvýznamnějším počinům jeho politického působení však patří zdvojnásobení objemu peněz v rozpočtové kapitole Ministerstva školství mezi lety 1998 až 2002, kdy vykonával funkci ministra. Je to dodnes platný český rekord růstu výdajů jednoho resortu. Mezi učiteli je však vzpomínán především jako ministr, za něhož nejvíce rostly platy pedagogů – o 36%.
Mezi českými ministry školství dodnes drží i rekord i v nejvyšším meziročním zvýšení platů učitelů. V roce 1999 vzrostly kantorské platy o 17%. Jako jediný český ministr dosáhl toho, že učitelům byly platy zvýšeny každý rok, kdy byl ve funkci. Takovými výsledky se před ním ani po něm nemůže pochlubit žádný z členů vlád. I kdyby se mu podařilo dosáhnout jen toho, tak by nepochybně patří do síně slávy české politiky.
Jako jeden z mála ministrů školství před nástupem do politiky pracoval jako učitel. Více než dvacet let učil v Trhových Svinech a v Českých Budějovicích. Z mnoha jeho žáků vyrostli úspěšní podnikatelé, zaměstnanci nebo vysocí státní úředníci. Někteří dodnes vzpomínají na poutavé výklady českých a světových dějin.
jako politik začínal na komunální úrovni. V zastupitelstvu města Českých Budějovic kam byl poprvé zvolen v roce 1990. Už tehdy se dokázal prosadit coby zdatný bojovník, vynikající diskutér a přední znalec města a jeho dějin. V jižních Čechách byl už tehdy znám jako krajský metodik výuky dějepisu a mluvčí učitelů.
V Parlamentu, kam byl zvolen v roce 1992 jako jeden z prvních sociálních demokratů, se dokázal uplatnit hned od počátku. Při rozpadu Československé federace v roce 1992 pro Česko zachránil červeno-modro-bílou vlajku. Jako jediný si totiž uvědomil, že zánikem federace se stává „volnou“ československá vlajka, pod níž během 2. světové války umírali a vítězili nad nacisty na obou frontách naši předkové. Během jednoho večera dokázal napsat zákon o státních symbolech. Sehnal předního českého heraldika Jiřího Loudu, aby k zákonu vytvořil nový státní znak. Oba dodnes zdobí naši zemi i proto, že tehdejší poslanecký nováček dokázal rychle zorganizovat skupinu poslanců, kteří zákon předložili. A tehdejší Česká národní rada jej schválila. Podobným způsobem se mu podařilo zachránit Český rozhlas. Jednu z našich nejstarších mediálních institucí. Těsně před rozpadem federace se mu podařilo protlačit Parlamentem zákon o Českém rozhlasu, kterým byla na místě Československého rozhlasu zřízena česká národní vysílací stanice. Včetně převodu příslušného majetku a zaměstnanců, bez nichž by rádio nemohlo fungovat. V jeho případě to byl již druhý boj o rozhlas. Poprvé o něj bojoval se sovětskými vojáky při okupaci Československa v roce 1968. Spolu s kamarády demonstranty se mu podařilo dokonce jeden sovětský tank zapálit od nádrže. I v tom se držel dobrých českých a též rodinných tradic. O rozhlas bojoval už v roce 1945 během pražského povstání se zbraní v ruce proti nacistům jeho otec, který byl za 1. republiky nejmladším kriminálním komisařem v Československu.
Jeho největším legislativním počinem je však zákon o vysokých školách. Dokázal jej napsat a prosadit jeho schválení Parlamentem jako opoziční poslanec v roce 1997. Podobný kousek se povedl jen velmi malému počtu poslanců. Zákon s drobnými úpravami platí dodnes. Vysokým školám vrátil samosprávu, které se před rokem 1950 těšily po staletí. Tento zákon umožnil do té doby nebývalý rozvoj vysokého školství u nás. Bez nadsázky lze říci, že díky němu mohli statisíce lidí získat vysokoškolské vzdělání. Umožnil totiž rychlé rozšiřování stávajících škol o nové fakulty. A též založení nových škol. Jako ministr prosadil pět velkých zákonů, které tvořily nadlouho páteř právního a organizačního uspořádání školství. Parlament mu odmítl pouze školský zákon, který byl po drobných úpravách schválen až za ministryně Buzkové.
I když se to u nás moc nevědělo, tak Eduard Zeman patřil k respektovaným politikům i na mezinárodní scéně. Byl jedním z iniciátorů a architektů Boloňské dohody o vzájemném uznávání kvalifikací. Ta dnes tvoří jeden z pilířů volného pohybu osob v rámci EU.
Eduard Zeman se však angažoval nejen ve školství, ale i ve zdravotnictví, v sociálním zákonodárství, nebo v oblasti daňové. Jako poslanec byl ochoten vyslechnout každého voliče nebo reprezentanty různých profesních skupin. Každý kdo za ním přišel s rozumným a dobře zdůvodněným návrhem u něj mohl najít pomocnou ruku. V orientaci ve složitých problémech různých oborů mu často pomáhala jeho obrovská sečtělost. Knihy totiž byly velkou vášní Edy Zemana. Krátce pro revoluci a též po odchodu z aktivní politiky je i prodával.
Měl jsem to štěstí, že jsem jej znal mnoho let a mohl jsem s ním jako s poslancem spolupracovat. V době, kdy jsem pracoval pro Českou lékařskou komoru, s námi Eda spolupracoval i na prosazení řady změn zákonů v oblasti zdravotnictví. Sám předložil téměř dvacet pozměňovacích návrhů, které přispěly ke zlepšení pracovních podmínek lékařů. Sněmovně předložil i pozměňovací návrh o automatické valorizaci plateb za státní pojištěnce podle vývoje průměrné mzdy v národním hospodářství. Sněmovna jej tehdy schválila, díky čemuž se podařilo v roce 2006 na několik let zlikvidovat deficit VZP. Později tuto úpravu nechal zrušit ministr Tomáš Julínek (ODS). Řada lékařů však na tuto dobu vzpomíná jako na období, kdy rostly úhrady od pojišťoven a pojišťovny přitom platily faktury za péči o pacienty včas. Naopak dodnes platná je úprava organizace VZP, kterou Eda Zeman předložil. Z řídících a kontrolních orgánů této největší české zdravotní pojišťovny se s její pomocí podařilo „vyhnat“ řadu nikým nevolených „vyžírků“, kteří tunelovali rozpočet VZP různými pochybnými „projekty“. Členové správní i dozorčí rady jsou dodnes voleni Sněmovnou a vládou. A ze své činnosti se zodpovídají Parlamentu. Jak je to v demokratických zemích obvyklé. Tuto konstrukci, kterou Eduard Zeman vymyslel a předložil, respektují jako funkční i následující vlády a parlamenty. V tehdejší době to však bylo považováno v podstatě za „převrat“. A téměř nikdo ze zdravotnictví si neuměl představit, že se z vedení VZP může podařit vyhnat loutky velkozlodějů napojené na taková kriminální esa jako byl pražský kmotr Roman Janoušek přezdívaný Voldemort. Eda však návrh dokázal vyargumentovat s odkazem na princip „žádné zdanění bez zastoupení“, který byl použit při tzv. Bostonském pití čaje, jež vedlo k vyhlášení nezávislosti USA. Dodnes si vzpomínám, jaké nezvyklé ticho nastalo v plné Sněmovně, když Eduard Zeman tento návrh přednášel a zdůvodňoval.
Eda však byl také velký hráč a skvělý znalec procedury. Kromě Českého rozhlasu a řady škol mu za svoji záchranu vděčí i Česká lékařská komora (ČLK). V době úřadování ministryně Marie Součkové (ČSSD) Sněmovna projednávala novelu zákona o komorách. Jeden z opozičních poslanců navrhl na popud ministryně zrušení povinného členství v ČLK. To by se fakticky rovnalo likvidaci komory, kterou tehdy vedl jako prezident pozdější ministr zdravotnictví David Rath. Instituce i její prezident, kteří tehdy razantně bojovali za práva lékařů – i proti ministerstvu – ministryni notně leželi v žaludku. Pozměňovací návrh přezdívaný „lex Rath“ byl poslanci ve 3. čtení schválen. Komoru vytáhl nikoliv „hrobníkovi z lopaty“, ale rovnou „z hrobu“, právě Eda Zeman. Požádal o přestávku před závěrečným hlasováním o návrhu zákona jako celku a o svolání mimořádného jednání poslaneckého klubu. Použil při tom nejtěžší možný „kalibr“. Ještě během hlasování o dalších pozměňovacích návrzích šel přímo za tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou (ČSSD) a pohrozil mu, že pokud vláda návrh zákona nestáhne, tak bude iniciovat hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, kde by hlasoval pro pád vlády. Tuto výhružku pak zopakoval i před celým poslaneckým klubem společně s dalším poslancem a poslankyní. Odůvodnili to citací volebního programu ČSSD, kde se strana zavázala k podpoře profesních samospráv a odborů. Stažení zákona před závěrečným hlasováním se jím tímto odvážným činem podařilo dosáhnout.
Eduard Zeman však byl především věrným spolubojovníkem. I po neslavném prvním pokusu Miloše Zemana stát se prezidentem republiky a jeho odchodu do ústraní jej dále podporoval. Založil Spolek přátel Miloše Zemana, který byl přímým předchůdcem strany SPOZ. Na jejím půdorysu se zrodila pozdější úspěšná kampaň Miloše Zemana, po které byl v první historické přímě volbě zvolen prezidentem republiky. Eduard Zeman patřil do skupiny tzv. „pátečníků“, neboli neplacených poradců prezidenta republiky, s nimiž Miloš Zeman konzultuje politické problémy.
Výčet všech politických husarských kousků Eduarda Zemana by byl nejen na dlouhý článek, ale spíše na tlustou knihu. Ale to není možné publikovat na webu. Jeho poslanecká činnost totiž kromě legislativní práce zahrnovala i pomoc voličům v Jihočeském volebním obvodu. Společně se svojí asistentkou Marií Paukejovou měl vždy otevřené dveře pro lidi, kterým „bludy úřední obludy“ komplikovali život. Během své poslanecké kariéry společně pomohli tisícům lidí vyhrát boj s „úředním šimlem“.
Eduard Zeman pracoval až téměř do konce svého života. I když už byl v důchodovém věku. Po odchodu z Parlamentu se několik let věnoval prodeji knih. Před čtyřmi lety však neodolal nabídce tehdejšího ministra školství Marcela Chládka (ČSSD) a na ministerstvo se vrátil jako školský oumbudsman. Ministryně Kateřina Valachová (ČSSD) jej sice později „degradovala“ o jeden stupínek níže na zástupce školského ombudsmana, Eda však nebyl malicherný a v obou funkcích pomáhal obyčejným učitelům, ale též rodičům žáků a studentů řešit jejich problémy spojené se školstvím. Opět tisíce případů každý rok. Jako starý veterán uměl řešit i problémy s nimiž si nevěděli rady ani někteří náměstci. Kromě toho pracoval též jako poradce poslankyně Gabriely Hubáčkové (KSČM) a senátorky Evy Sykové (ČSSD).
Zákeřná nemoc jej skolila uprostřed práce. Ještě před dvěma měsíci pilně řešil problémy stěžovatelů na ministerstvu a pro svou poslankyni a senátorku navrhoval opravy chyb v zákonech, které jeho kolegům z ministerstva během legislativního procesu unikly.
Po práci si rád zašel na sklenku červeného vína a dobré jídlo, kde s ním bylo možné debatovat nejen o práci a problémech, ale i o historii nebo o vědě. Eduard byl zajímavým a též vtipným společníkem. Znal mimo jiné desítky vtipů, které rád vyprávěl. A uměl se smát zejména hlouposti. Naposledy jsme se takto smáli před dvěma týdny cedulkám „zákaz kouření“, kterými protikuřácký fanatik – dnešní ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (ČSSD) – ještě jako ředitel nechal motolskou nemocnici oblepit zevnitř i zvenku. Neuměl však na cedule ani správně napsat číslo zákona, podle něhož zákaz kouření vyhlásil. Samozřejmě jsme při tom před budovou nemocnice kouřili. Na rozdíl od Ludvíka totiž zákon Eda znal a věděl, že zákonný zákaz se vztahuje pouze na vnitřní prostory nemocnice. V Motole však už Eda byl jako pacient. Možná i pro ten výsměch si pro něj „zubatá s kosou“, přišla bohužel tak rychle. Ačkoliv před tím mnoho politických bitev vyhrál, tak v té jeho poslední osobní bitvě proti němu stál příliš silný protivník.
Asi proto, že patřil k velkým státníkům, tak před ním i smrťák měl tolik úcty, že si pro něj přišel ve spánku. Škoda, že tak brzy. Ve věku nedožitých 70-ti let. Nejen mě bude velmi chybět. Naposledy rozloučit se s ním budeme moci na pohřbu, který se uskuteční v sobotu 1. července v… hodin v českobudějovickém velkém obřadní m sále.
