Ivan David
26. 6. 2017
Včera 25. 6. 2017 pozdě večer Eduard Zeman prohrál svůj boj se zhoubnou nemocí. Měl jsem ho rád a vážil jsem si ho. A nepřestávám si vážit. Budeme na něj vzpomínat jako na člověka inteligentního, vzdělaného, kritického, ale především slušného, charakterního. Byl typický introvert, řízený rozumem s jeho neúprosnou logikou, ale nechybělo mu emocionální zaujetí pro dobrou věc. Velmi mu záleželo na tom, jak bude společnost fungovat, co předáme budoucím generacím.
Nejvíce se o člověku dozvíme v kritických situacích. Při vzpomínce na něj, jako na kolegu ve vládě a Poslanecké sněmovně si vybavuji zejména dvě.
Tou první bylo noční jednání vlády (pokračování odročeného pravidelného jednání), na kterém jsme se ve 23 hodin dozvěděli, že se od České vlády ve lhůtě do půlnoci očekává souhlas s přelety armády USA přes území České republiky a s bombardováním Srbska s předpokládanými „vedlejšími škodami“ (míněno na civilním obyvatelstvu). Osoba, která to telefonicky sdělila ministrovi zahraničí, nemohla předpokládat, že vláda zasedá a bude se moci věcí zabývat.
Eduard Zeman byl jedním ze tří členů vlády, kteří hlasovali proti (dva se zdrželi hlasování).
Druhou bylo projednávání reformy veřejné správy (zřízení krajů, přesuny majetku a kompetencí). V rámci skupiny ministrů spadajících pod 1. místopředsedu vlády Špidlu, jsme si slíbili, že na jednání vlády vystoupíme proti předloženým návrhům, které by při realizaci měly velmi vážné důsledky (a po realizaci také mají). Šlo o to, že velké množství státního majetku mělo přejít pod kraje a mohlo se stát (a později také stalo) snadnou kořistí privatizačních loupežníků a obrovskou příležitostí pro téměř nekontrolovatelnou korupci. Převedení obrovských kompetencí na kraje mělo znamenat ještě větší bezmocnost státu v koncepčním řízení a v kontrole hospodaření. Na jednání vlády jsme s argumenty proti vystoupili jen já a Eda. Ptal jsem se o přestávce Vladimíra Špidly, proč mlčel, když slíbil, že přednese námitky. Odpověděl: „Protože jsem pochopil, že Miloš je rozhodnutej.“
Eduard Zeman se nebál jít do konfliktu ve prospěch věci a zřejmě v neprospěch kariéry.
Ještě letos v zimě jsme si s Edou pěkně popovídali na pravidelném „zasedání Zemanovy vlády“ v Hodoníně. Zůstal stejný, mimo jiné kritický k nesmyslným projektům, například těm, které se dnes realizují jako vůle Bruselu.
Před dvěma týdny jsem si na Edu vzpomněl. Chtěl jsem ho vyzpovídat pro NR s představou delší spolupráce, protože, jde-li nám o budoucí vývoj společnosti, pak je stav školství a vzdělávání stěžejní věcí. Dozvěděl jsem se, že leží v nemocnici a jeho stav je vážný…
Připomeňme si Eduarda Zemana jeho přednáškou o školství z roku 2012, ale stále aktuální:
Eduard Zeman chybí a bude chybět všem, kteří ho měli rádi a vážili si ho.
