Jiří Jaroš Nickelli
20.7.2017 ČeskéNárodníListy
Dvacet tun ostnatého drátu pro jeden internační tábor na Moravě? To snad nemyslíte vážně, zeptal by se příslušník mladší generace, nepolíbený dějinami našeho protektorátu. Ale je to přesně tak. Jak okupanti, Velkoněmci a nacisté, vyráběli na místě starého detenčního tábora, zřízeného zprvu již za Velké války, inovovaný – de facto koncentrační tábor svého druhu, zvaný protektorátním jazykem “internační”? Takto:
Zachovali nám o tom vlastní dokumenty. Ty i po desetiletích hovoří strašlivým, stručným, avšak velmi výmluvným jazykem. Podle velkoněmeckých dokumentů již 14. srpna 1942 zajišťoval zemský moravský prezident zvláštním dálnopisem čj. Dr.H/E.I/2-42 určeným generálnímu veliteli protektorátní neuniformované policie kuchyňskou a ubytovací “výbavu” pro internační tábor ve Svatobořicích. Vše však ve skutečnosti řídilo brněnské gestapo!
Byl to počátek “AKCE E” (Emigranten). Říši se znelíbili i příbuzní tzv. vojenských emigrantů, kteří za hranicemi okupantského reichu vstupovali do řad zahraničních československých jednotek určených k boji proti Velkoněmecké říši po boku Polska, poté Francie a nakonec Velké Británie, která po porážce Polska a Francie čelila Velkogermánům zcela osaměle, až do napadení SSSR. Nepřáteli Říše se staly manželky, příbuzní do druhého i třetího kolene,a dokonce i malé děti! Bylo to de facto uplatnění staré germánské kmenové krevní msty “Sippenhaft” – onoho typu msty, kterou tak veřejně propagoval a posléze i uskutečnoval sám šílený führer především po nezdařeném atentátu ve Vlčím doupěti roku 1944! Za odpor proti reichu měli trpět nejen odpůrci sami, ale i jejich rodiny a příbuzní. Kolektivní vina nikdy nebyla uplatněna tak flagrantně, jako v tomto případě.
Pro všechny tyto Čechy a později i pro české Židy, se chystal naprosto unikátní internační tábor, s mnoha rysy táborů koncentračních. Ovšem narychlo vybudovat takový dobře zajištěný a střežený tábor nebylo snadné ani pro vševládné Velkoněmce. A právě dokumenty nalezené v archivech naší republiky dlouholetým badatelem a iniciátorem Památníku Svatobořice JUDr.Janem Kuxem hovoří velmi výmluvně, jaký rébus byla výstavba takového táborového ghetta i pro se vším rychle hotové velkoněmecké okupanty.
Tak například oběžníky okupační zemské správy naznačují, že původní záměry okamžitě soustředit ve Svatobořicích cca 2000 až 3000 zajištěných osob v maximálně krátké době několika týdnů je úkol téměř nereálný. Tak například to znamenalo zajistit pro internované nejen základní hygienu, ale i primitivní ubytování, jako slamníky, deky, jídelní misky a další inventář.
Ani příkazy protektorátním firmám, jako byl třeba pražský Sfinx, na které se obracely oběžníky zemského presidenta a protektorátní policie pod vedením gestapa, nebyly ve stávajících válečných podmínkách příliš úspěšné. Ve všem se naráželo na válečný nedostatek. Přitom sám zemský president uvolnil na prvotní výbavu tábor celých 240 tisíc protektorátních korun s následným půl milionem protektorátních korun (!) k nákupu nejzákladnějšího kuchyňského náčiní a ubytovacích potřeb.
A tak zatímco protektorátní občané strádali pod přídělovým systémem, okupační správa vyhazovala statisíce na vězeňské rekvizity pro bezprávně zatčené a bez soudu uvězněné osoby. Toto byl pravý projev totality. 3.září 1942 provedli úředníci zemské a okupační správy inspekci tábora a zjistili katastrofální stav dochovaných objektů. Například veškerá hygienická zařízení – umývárny, a zejména klosety – nebyly vůbec použitelné pro předpokládaný počet dvou až tří tisíc vězněných. Třeba pro oddělení 180 vězněných bylo použitelných pouze 4 až 6 klosetů. Nakonec to dopadlo nouzovou výstavbou několika velkokapacitních latrín (!) Již tento frapantní příklad svědčí o nemožných poměrech, do jakých nacističtí vlkodlakové hnali své české a židovské oběti.
Naproti tomu si úředníci pochvalovali celkové oplocené tábora včetně zábran při silnici, která dělila tábor na dvě nestejné části. Ovšem nejplastičtější představu o podmínkách, jaké panovaly při zřizování internačního tábora Svatobořice, poskytuje obsáhlá zpráva Zmského úřadu v Brně na generální velitelství protektorátní policie v Praze ze 14.září 1942, čj.23345/I/2. Zpráva velmi podrobně líčí podmínky, za kterých je nutno zabezpečit zajištění a ostrahu internačního tábora. Tyto podmínky se téměř nelišily od běžných koncentračních táborů III.říše (Dachau, Flössenbürg, Gross Rosen apod.).
Přitom obnovení a výstavbě strážního plotu a strážních věži byla věnována výjimečná pozornost a ostražitost. Plocha oplocení představovala 300 x 300 metrů a k výrobě oplocení bylo požadováno nejkvalitnější dříví z bukových či dubových prken a fošen. Všechny východu z tábory musely být opatřeny pevnými branami a výjezdy speciálními závorami. Plot musel být neprodyšný, bez mezer a dosahovat nejméně dvoumetrové výšky.
To ovšem nestačilo. Koruny plotu musely být zabezpečeny proti útěkářům ostnaným drátem, jenž byl navinut do výše minimálně jednoho až jednoho a půl metru v soustředných spirálách. A právě pro tento účel objednala okupační správa řízená brněnským gestapem 20 tun ostnatého drátu! Dvacet tun ostnatého drátu mělo “chránit” internované muže, ale i ženy, dívky a malé děti před nevhodným úmyslem zběhnout z tohoto ghetta příbuzných nepřátel III.reichu!
Ale to nebylo vše. Bylo nutno také hlídat. Pro tento účel vznikl plán výstavby sedmi strážních věží. Měly být obyvatelné po celý rok, i v zimě a proto byly zaskleny a přitom opatřeny střílnami pro těžké kulomety. Dále v místních podmínkách měly být co nejpevněji zakotveny a opatřeny opěrami proti poryvům vichřice.
A tak zatímco základní hygienické a stravovací podmínky měly být pro zajištěné Untermensche čili podlidi pouze ty nejnutnější – i nacisté se báli epidemie jako čert kříže – na represivních opatřeních tohoto unikátního ghetta Čechů a Židů, se v ničem nešetřilo.
I tato fakta z nejsmutnějších dějin naší velkoněmecké okupace musíme připomínat. MUsíme je připomínat nejen pro historickou pravdu, ale i jako výstrahu našim moderním politiků. Zvláště těm, kteří převracejí a znetvořují kapitoly našich okupačních dějin, vydávají vrahy a věznitele za oběti, a jejich kolaboranty za jakési trpitele odsunu a poválečných sankcí.
A ti politikové, včetně našich českých kolaborantů, kteří na sjezdech landsmanů vykřikují něco o kolektivní vině na ně uplatněné, by se měli i na tomto případě poučit, co to byla skutečná uplatněná kolektivní vina, vyrobená jejich soukmenovci na našich lidech!
I proto jim musíme připomenout oněch dvacet tun ostnatého drátu a kulometné věže pro Čechy, Židy a další vězněné ve Svatobořicích.
