2.7.2017 PrvníZprávy
Přiznám se, že čím jsem starší, tím více podléhám dojmu, že se ani v politice, ani v životě neděje nic nového, nic originálního, jen se opakují, či dokonce recyklují staré příběhy. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
A když se náhodou objeví něco pro mne neznámého a překvapivého, místo ve své paměti zapátrám ve své knihovně, a znovu se ujistím, že to všechno bylo dávno popsáno, předpovězeno a zapomenuto.
Před jednadvaceti lety vyšla kniha dvou psychiatrů, Františka Koukolíka a Jany Drtilové Vzpoura deprivantů, která představuje brilantní analýzu skupinové hlouposti. Netušil jsem však, že se dá použít jako přesný popis příčin degenerace českých politických stran: „Klíčovým znakem skupinové hlouposti je snižování míry, s níž chování skupiny odpovídá proměnám zevního a vnitřního prostředí. Všechny informace, které skupina má a získává, totiž v první řadě slouží k udržování skupinového schématu (rozuměj k zachování hierarchie), teprve poté k řešení dalších problémů. Je běžné, že informace narušující skupinové schéma jsou zkresleny, zamlčeny nebo zrušeny, včetně jejich nositelů“.
Dosaďte si do této psychiatrické diagnózy příčiny současné agónii ČSSD a věnujte pozornost i následujícím tezím: „Nástrojem hlouposti je jazyk. Proto informace, které by mohly narušit vůdčí postavení elit, jsou neprodleně zkreslovány a zamlžovány a následuje nedostatečné, přehnané nebo naprosto zcestné chování“. Průběh poslední vládní krize a počínání jednotlivých aktérů považuji za další zbytečný důkaz toho, že současnou (nejen českou) politiku mohou pochopit a pravdivě vysvětlit jen psychopatologové, nikoliv politologové.
Skupinová hloupost se stala chronickou bolestí všech byrokratických institucí, takže je číní extrémně nevýkonnými, náchylnými k sebezapouzdření hraničícím s neschopností reagovat na realitu. To vše nám jako občanům sice vadí, ale neohrožuje to náš život. To se, bohužel, nedá říci o vrcholné formě skupinové hlouposti, pro kterou ani psychopatologové nenašli příhodné jméno, proto ji dle její jedné vlastnosti říkají „groupthink“, tedy syndrom skupinového myšlení. Jde o chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí, nepřístupné odlišným názorům a činné pouze v rámci vymezeném jejím vedením. V jejím rámci se žádný člen skupiny neodváží poukázat na chyby, protože by tím ohrozil jak své postavení, tak členství ve skupině. Historicky je groupthink nejnebezpečnější druh lidského skupinového chování.
Obávám se, že přímo klinickým příkladem zhoubného syndromu skupinového myšlení je současná Evropská komise pod vedením Jean – Claude Junckera, zejména v otázkách migrace a bezpečnosti Evropské unie. Stačí připomenout otázku tzv. uprchlických kvót a neochoty chránit vnější hranice EU. Našly by se i další příklady, ale ty nejsou tak závažné. Kniha Františka Koukolíka a Jany Drtilové obsahuje i návod, jak si v podobných nebezpečných situacích počínat:
„Každá skupina lidí, která je ochotná myslet na vlastní přežití, by měla groupthink vyloučit z činnosti, jakmile:
- je ve hře příliš mnoho neznámých;
- možné důsledky mylného rozhodnutí jsou zvláště závažné;
- důsledky omylu by byly nevratné“.
Otázky spojené s migrační krizí výše uvedené definici odpovídají. S ohledem na deficit demokracie v EU neexistuje jiná možnost eliminace syndromu skupinového myšlení než rozhodnutí typu Brexit. Bral bych doporučení obou psychopatologů vážně, byť to celých 21 let vypadalo, že hrách na stěnu házejí. Končí komentář Jaroslav Bašta.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
