Radim Valenčík
21. 7. 2017 RadimValenčíkPíše
Ideový šéf komunistů Jiří Dolejš napsal pro Deník Referendum 20. července stať “Přinesou volby konec starých časů?” ZDE. Podle některých významný počin levice, podle mě další ukázka ideové sterility a servility současného vedení KSČM. A co hůř – sterility a servility, kterou si toto vedení neuvědomuje. J. Dolejš si stěžuje na programovou vyprázdněnost stran a straší tím, že s pomocí oligarchů (oligarchy) bude “liberálně demokratický” nátěr kapitalismu nahrazen autoritářským režimem se stejnou kapitalistickou podstatou.
Problém J. Dolejše a celé KSČM je v tom, že stejně jako všechny ostatní strany se vyhýbá identifikování, pojmenování a analýze příčin současných problémů, otázkou odkud se vzaly ty, které tu dříve nebyly, jak spolu tyto problémy souvisejí, proč se je nedaří řešit, co potřebují občané znát, aby se do řešení problémů mohli aktivně zapojit. Tuto odpověď, dostatečně konkrétní a jasnou, nejen v článku J. Dolejše, ale ani v programových dokumentech nenajdeme. Místo toho se pracuje s představou jakéhosi abstraktní kapitalismu, který není definován a který se nemění. V dobách, kdy hnutí, opírající se o vědecké poznání společenské reality bylo úspěšné, se analýze konkrétně historické podoby vývoje kapitálových vztahů věnovala mimořádná pozornost, odsud pak vycházelo identifikování příčin problémů, ale i zájmových skupin, které působí, návazně pak odpověď na otázku, kdo je subjektem řešení problémů, kdo jsou jeho spojenci – dočasní i trvalí. Abstraktní představa o tom, že příčinou všeho zla je “kapitalismus” sice umožňuje uchovat pod jednou střechou celé široké názorové spektrum současné KSČM – od stalinistů až po sluníčkáře (to nemyslím pejorativně, ale jako konkrétně historické označení názorového rozptylu KSČM), ve svých důsledcích však vede k naprosté sterilitě strany.
Abych nebyl obviněn ze zkreslení Dolejšových myšlenek, uveřejňuji celý jeho článek s tím, že na některé pasáže si dovolím upozornit tím, že je zvýrazňuji, červeně pak vkládám stručné poznámky. Zde je (proloženě a barevně odlišeno, fialově původní text, červeně moje poznámky)
Změny na politickém hřišti podle některých znamenají konec polistopadového uspořádání. Nostalgie ovšem nevzkřísí politické partaje s vyprázdněnými programy (KSČM nemá “vyprázdnění program”?) a tendencemi k autoritářství.
Čtvrt roku před volbami do českého parlamentu jsou politické komentáře plné defétismu a nervozity (myslím, že nervózní a plní defétismu jsou hlavně aparáty politických stran, včetně KSČM, a to z výše uvedeného důvodu – nedávají lidem odpověď na otázku, co dělat, nedávají program řešení rychle narůstajících problémů a ani se o to nesnaží). Zdá se být zjevné, že poprvé za poslední čtvrtstoletí nevyhraje volby buď ODS, nebo ČSSD. Pravicovou ODS srazily skandály před čtyřmi roky a étos pravicové transformace, z kterého čerpala, už také vyvanul(nevyvanul, lidé mají dobrou paměť, ODS však trochu volebně nadzvedává určitá míra euroskepticismu, která je ale zase srážena její servilitou vůči současné globální moci).
ČSSD tvrdě spadla po neúspěšném pokusu premiéra Sobotky směřovat svou stranu k sociálně liberální orientaci jako protipólu nevyzpytatelného oligarchy Andreje Babiše(ale ne, ČSSD padala již před tím ze stejného důvodu, z jakého KSČM nepřebírá její voliče, totiž právě proto, že nedokáže pojmenovat příčiny současných problémů). Parciální zájmy a zemanovské křídlo uvnitř této strany sehrálo své (vůbec nešlo o Zemana a jeho křídlo, šlo o to, že levicový volič nemůže ČSSD prominout slouhovství současné globální moci vyjádřené např. souhlasem s vyslání vojsk do Pobaltí, tj. recidivu hlasování pro válečné úvěry před první světovou válkou a další projevy této servility). A těžko uvěřit tomu, že propojení politiky a byznysu a nesnesitelný střet zájmů vznikl až před volbami.
Co zarazí: mnozí čtou odsunutí těchto dvou tradičních stran na druhou kolej jako konec celé polistopadové éry. Hlavním strašákem je majitel hnutí ANO miliardář Andrej Babiš. Tím, že se rozhodl vstoupit do politiky přímo a neprosazovat své zájmy jen prostřednictvím zavedených mocenských kartelů, se stal pro správce polistopadové moci nebezpečnou konkurencí.
Profesionálně zvládnutým marketingem přitom posunul zájem veřejnosti od programových otázek k populistickým rekvizitám (zase nepochopení, Babišův marketing za nic nestojí, Babiš získává tím, že převzal pozici KSČM jako strany protestní volby – proto KSČM stagnuje a Babiš stoupá; tuto roli převzal zásluhu ostatních stran, které na něj pravidelně pořádají štvanice, přitom zjevně porušují biblické úsloví o třísce v oku bližního a trámu v oku svém). Následkem toho se i uvnitř tradičních politických stran začaly diferencovat postoje. Přemostit to pak pouhou komunikační výřečností či trpělivostí s tím, že lidé včas pochopí ošidnost populistických chimér, je prostě málo.
Někteří političtí komentátoři prorokují, že tím vezme definitivně za své celý polistopadový režim, který se prý pokusil nainstalovat v ČR standardní liberální demokracii. Nemá jít samozřejmě o návrat do předlistopadových časů, ovšem novým pořádkům jakési postdemokracie má být obětováno tradiční stranictví, politická soutěž v rámci parlamentní demokracie a standardní systém vyvažování ústavních mocí (to, že dojde k určitým turbulencím, k určité diskontinuitě, je jasné všem, zejména normálním lidem, na to nepotřebují politické komentátory – ale dojde k tomu právě proto, že VŠECHNY politické strany selhaly ve své hlavní funkci, v tom, aby jejich programy vycházely z analýzy reálně existujících a dnes bohužel rychle se množících a vyhrocujících se problémů).
Vůdcovská meritokracie má ovládnout jak oblast zákonodárnou, tak soudní, pod záminkou, že konečně zavede pořádek (strašit vůdcovstvím a oligarchy je dost levné). Veřejná debata sice tone v povrchnosti (ale to vůbec není pravda, byl jsem na Jihlavském semináři a řadě dalších akcí, kde byly pojmenovány příčiny současných problémů i cesty jejich řešení, škoda, že Vratimovský seminář již svou roli přestal plnit – ale proč?), ale prázdné sentence oligarchy působí lidověji než programové traktáty (to je o té třísce v oku bližního a trámu v oku svém, ale dík za cenné přiznání, jak se ideolog strany dívá na význam programů, když použije zjevně pejorativní výraz “programové traktáty”; kdyby KSČM měla místo “programových traktátů” skutečný program, Babiš by si ani neškrtl).
Ano, volby 2017 skutečně mohou vést k určité proměně poměrů. Dědicové sametové mytologie to těžce nesou, a tak reagují. Patos výzev čerpající svůj étos z ideálních představ o občanské společnosti ale zjevně není proti tomuto vývoji účinný. Michael Kocáb či Hanka Marvanová nevzkřísí léta sametu, protože samotné struktury skutečné moci (které se stejně příliš neřídily mravní logikou předlistopadového disentu) se již hluboce proměnily. A je otázkou, jak k tomu přispívá politické stranictví, jež se zformovalo za posledních 25 let. (O politických mrtvolách snad nemá smysl se ani zmiňovat.)
Nominálně totiž po restauraci kapitalismu vznikl určitý liberálně pluralitní parlamentní systém. Stál však na vratkých základech, protože rozhodující politické strany se namnoze staly pouhými kartely na zprostředkování moci. Té skutečné, mimoparlamentní, ve které se šikovali jak vzmáhající se domácí oligarchové, tak svou silou jim nadřízení oligarchové zahraniční.
Tady lze hledat kořeny rostoucí nedůvěry občanů ve stranický systém. A tady lze najít i důkaz, že onen konec starých časů není změnou systému. Tento systém má pouze tendenci odhodit svoji liberální slupku. Podobně jako to udělal v reakci na léta Velké krize.(Bylo by docela zajímavé analyzovat, jaký je vztah mezi rozpadem institucionálního systému pod vlivem struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a penetrování tohoto systému současnou globální moci na jedné straně a rolí oligarchů na straně druhé. Ale to by bylo na širší debatu, rozhodně by bylo dobré ji otevřít, viz: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html ).
Hlavní problém proto tedy není v tom, že politici nenabízejí nic nového, že stranické programy jsou nepřekvapivé a svého druhu prošlé zboží(ale tady je přece ten hlavní problém, bez revoluční teorie není revoluční hnutí a bez dobré teorie není dobrý program, bez dobrého programu se programová strana dostává do autu, mimo hru; jak bezstarostně se přiznává, že VŠECHNY strany včetně KSČM nabízejí prošlý šmejd místo skutečného programu.) .Nedůvěru vyvolává slabé zájmové zakotvení a odtržení od lidí(no to je přece logickým důsledkem předešlého). Může to vypadat jako krize stranictví či jako vyčpělost souboje levice a pravice. Ve skutečnosti je to rozpor slov a činů, alibismus tváří v tvář výzvám, co z politiky činí šaškárnu a co žene otrávené, bezprizorní a nadávající masy do rukou manipulátorským oligarchům, kteří aspoň budí dojem, že to vezmou pevně do rukou(no ano, to je přesně popsané selhání současného vedení KSČM a VŠECH dalších politických stran, které je přímým důsledkem podcenění role teoreticky podloženého programu) .
Takový symbol starých nových časů, jako je Václav Klaus, dnes hořekuje nad prázdnou pravicí, která neumí vztyčit prapor svobodného trhu a boje s byrokratickým přerozdělováním. Ve skutečnosti se ale on sám posouvá k lidem typu Le Penové, která žije z rozporu mezi globálními a regionálními oligarchy (V. Klaus se aspoň snaží korektně, na straně pravice, interaktivní program vytvářet, komunikuje s veřejností, snaží se identifikovat příčiny současných problémů a zčásti se mu to daří, ovšem pravicové strany jeho ideovou tvorbu ignorují, VŠECHNY strany, pravé i levé, totiž podlehly stejné nákaze – podcenění významu programů, které považují jen za “programové traktáty”, o které normální lidé nemají zájem; a to je právě hlavní omyl stran).
Na levici lze zase slyšet nářky nad ztrátou třídní autenticity či příklonu k margináliím jako anímal welfare či sexuální menšiny. Ve skutečnosti křísí vylekaní levičáci jako poslední barikádu sociální egoismus a kulturní šovinismus, které by chtěli bránit v jakési konzervativní viróze postihující jejich ideologické koncepty (ne, excesivní hnutí nejsou “poslední barikádou” proti nástupu zla – to je fatální omyl vyplývající z nepochopení příčin problémů, to je projev podléhání hře, kterou rozehrála současná globální moc k dezorientování lidí, to je to, když pomatence organizované provokatéry v dobře připravené hamburkské akci ocení P. Kováčk jako bojovníky za lepší zítřky). A společně pak některé elity pravice i levice již viditelně přebíhají k daleko reakčnějším, ale vlivnějším strukturám kapitalistické moci. (Toto chápu to jako rezignovanou sebekritiku současného vedení KSČM.)
Mesaliance s těmito novými pořádky tak hrozí jak pravici, tak levici. Vývoj v Polsku a Maďarsku naznačuje, kam by to mohlo vést. Uvázat občana ústavou k povinnostem k vrchnosti a použít k udržení pořádku i hrubé síly, tím by to mohlo končit. Je jedno, jestli tomu budeme říkat postdemokracie či postfašismus. Fragmentovaná a neukotvená společnost se tomu bude těžko bránit. (Strašení místo návrhu řešení, odpor vůči eurodiktátu, který se změnil v eurošikanu je zcela na místě, zde je potřeba bedlivě vnímat, co je příčina a co následek, což souvisí s tím, jak funguje, ale také jak se rozpadá a jak kolem sebe kope současná globální moc – a jak se jejími slouhy, slouhy slouhů i obyčejnými poskoky stávají ti, kteří podceňují rozum lidí a dobrou teorii.)
Abstraktní morální apely ani markýrování autentického obsahu na to stačit nebudou (to určitě ne – bez dobré teorie převtělené do programu to nepůjde, ani či zejména v KSČM). Než se vymaníme z těchto obecnějších trendů, bude to možná trvat, ale akce vyvolává reakci a další proměny ekonomiky i sociální struktury mohou hrát do karet. Chce to ale ujasnit si v potřebné alianci sociálního pokroku, které kroky by pro jiný svět byly systémově podstatné (začít si “ujasňovat”, nebo se konečně pustit, a to neodklaně, do seriózní diskuse o příčinách, nikoli důsledcích, současných problémů?!).
