Jan Schneider
13.7.2017  PrvníZprávy

V Hamburku se sešla skupina představitelů ekonomicky nejsilnějších států, aby jednala o tom, jak přetaví zbraně v pluhy a pomohou těm slabším státům a postaví na nohy ty úplně nejslabší, a aby zastavili migrační tsunami, které vydatně přispívá ke stále se zvyšujícímu napětí ve světě.
Vedoucí úlohu na tomto bohulibém setkání měli reprezentanti členských států NATO, kteří se studem přiznali, že blbě vykládali Washingtonskou smlouvu, základní dokument NATO, a poslali děkovnou zdravici Miroslavu Polreichovi, jehož dlouhodobá vytrvalá vysvětlující činnost jim otevřela oči. Slíbili, že napříště nebudou nic blábolit o nějakém závazku vojenské pomoci z článku pět, ale že od nynějška jejich ducha povede jediný skutečný závazek, vyplývající z článku jedna. Budou řešit všechny spory jednáním, aniž by se uchýlili byť jen k vyhrožování řinčením zbraněmi, natož k ekonomickým sankcím, protože tak je to psáno ve Washingtonské smlouvě, kterou podepsali a chtějí ctít. Na hamburských ulicích shromážděné davy na tento překvapivý obrat plakaly štěstím a volaly „Amen!“ a „Haleluja!“, přičemž z nebes se ozývala tato volání ještě zesílená. Tolik Radio Jerevan.

Ten první odstavec jsem napsal proto, že si myslím, že spousta z těch „pekelných výtržníků“ měla nepochybně docela dobrý důvod chtít jim dát po hubě. To však establishment dávno ví, protože tomu v podstatě nikdy nebylo jinak. Vyvinul si proto docela sofistikované techniky, jak se v takové situaci nejen ubránit, ale dokonce posílit.

Jednu takovou techniku výstižně zachytil Federico Fellini ve filmu „Zkouška orchestru“. Na mnoha dalších případech je popsala Naomi Kleinová v „Šokové doktríně“. A v praxi se cizelují ke stále větší dokonalosti.

Co je k tomu potřeba? Především té větší části demonstrantů, kteří jsou upřímně naštvaní a netrpěliví z poznané bezvýchodnosti. K nim se pak přidá tvrdé jádro, jako to ocelové do kulky, aby prošla i „neprůstřelnou“ vestou. To tvrdé jádro ovšem bývá sponzorováno právě establishmentem, ačkoliv se uvádí pouze těch několik případů, kdy jdou nějaké finance od skutečných, militantních protivníků. Establishment si to tvrdé jádro proti sobě skrytě financuje pro všechny případy sám – co kdyby protistrana byla laxní, či v platební neschopnosti?

Pak by totiž přišel o pointu, spočívající ve využití mnohých materiálních škod a velkého společenského rozhořčení k dalšímu utažení šroubů, což (paradoxně) vděčně podporuje samo obyvatelstvo!

V této souvislosti je ještě třeba od situace trochu poodstoupit, aby nějaká zaujatost nezúžila šíři reflexe: toto hamburgské peklo nebylo způsobeno ani muslimy, ani migranty, ani přičmoudlíky, ani cizáky. Stačíme si sami!

Ale zpět k tématu. Někdo možná namítne, jestli ta úvaha není nějak přešponovaná. Je, a není. Měla by být ideálně na hraně. Protože již v Praze v roce 2000 (MMF) se objevily poznatky o jisté finanční stopě k demonstrantům, pocházející z dost (tehdy) nepravděpodobných míst, totiž z prostředí globalizované ekonomiky. Když však člověk rozchodí první úlek, shledá tuto pekelnou kombinaci velmi logickou. Překvapivá je na ní pouze aktuální aplikace, protože jinak je to finta stará jako svět.

O jistém konfrontačním záměru pořadatelů summitu svědčí i výběr místa. Z hlediska podmínek pro zásahy pořádkové policie a dalších aspektů není prý o mnoho horších měst v Německu, než Hamburg. Proč se ten summit konal zrovna tam? Při volbě místa velmi pravděpodobně nebyly brány v potaz připomínky ochránců veřejného pořádku a ochranek politiků. Proč se volba přiklonila k téměř provokativní variantě? Drahé, nebezpečné – a v podstatě neuhlídatelné? Nevnucuje se přímo myšlenka, že si někdo takovéto střety vlastně přál?

Už třeba jenom proto, aby kritiky výsledků jednání G20 mohl – byť třeba násilně a nelogicky, leč přesto – propojit s těmi demonstranty, jejichž násilné akce opravdu nelze schvalovat (jakkoliv je motivace mnohých z nich docela pochopitelná, jak jsem se pokusil načtrtnout výše). Aby tak mohl spláchnout jedním vrzem veškerou kritiku i s těmi demonstranty!

Protože jinak, kdyby přemýšleli v těch intencích, kterých mají všichni v G20 plná mluvidla, tak by vzali rozum do hrsti a snažili by se jednak všechny ty lidi moc netento (neštvat), a současně se sejít nikoliv provokativním způsobem, ale tak, aby mohli jednat soustředěně a bezpečně, aby to nestálo hrozné peníze (vlády, pojišťovny, občany).

A kdyby k tomu měli trochu fištrónu, přišli by na to, co jim tady zadarmo poradím. Za směšný peníz dát trochu dohromady pevnost Boyard, a konat všechny ty sleziny tam!

Mělo by to obrovské výhody. Jednak by delegace musely být pouze tak početné, aby se tam vešly. Na druhou stranu by ale téměř nebylo potřeba tam mít ochranky – mnoho jejich členů by si mohlo vzít dovolenou, stejně jako francouzské pořádkové jednotky! Bylo by to velmi laciné, a přitom by je žádní demonstranti nerušili.

Ostatně, při vzpomínce na papežské konkláve by mohly mít summity na Boyardu i další potenciál! Například odmítnout shromážděné politiky zásobovat vybranými laskominami, a držet je tam při chlebu a vodě, než by se jejich choré mysli trochu pozdravily, a oni by pak jednali tak, že by se ten první odstavec dal číst vážně …. 

Stanův komentář (Outsidermedia): „Konspirační“ myšlenky podobné těm obsaženým v článku Jana Schneidera mě napadají už dlouhá léta. Existuje účinnější způsob, jak v očích veřejnosti poškodit či zničit autentickou opozici, než do ní nasadit své vlastní násilné provokatéry? Apropó, kdo si ještě dnes vzpomene na tuto ostudnou akci našeho ministerstva vnitra z února 2016?