Vystupuji z Titaniku. Jiří Koskuba končí v ČSSD a promlouvá poté, co jako jediný hlasoval proti vojákům v Pobaltí

Avatar
Původní autoři

– rozhovor –
18.7.2017  ParlamentníListy

„Chcete na mně, abych zůstal ve straně, která udělá takovou scénu kvůli tomu, aby Andrej Babiš vypadl z vlády? I když jsme s ním byli tři roky v koalici a pak zjistíme, že je tam střet zájmů. To jsme tedy objevili Ameriku,“ uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz poslanec Jiří Koskuba, který nedávno po 25 letech vystoupil z ČSSD. Koskuba minulý týden jako jediný poslanec ČSSD hlasoval otevřeně proti vyslání českých vojáků na misi NATO do Pobaltí.


V politice podle vlastních slov končíte, protože jste ztratil důvěru v takzvanou demokracii. To jsou dost silná slova. Můžete prozradit, proč jste vy vzdělaný lékař, primář, důvěru v demokracii ztratil? Nebo proč ji označujete jako takzvanou?

Na prvním místě je Evropská unie. Nelíbí se mi, co se v ní v poslední době děje a jaké jsou tlaky mezi jednotlivými zeměmi. Jak se členské země dělí na několik tříd nebo řádů, a ty, které zaujímají nižší pozice, jsou nuceny k různým ústupkům. Druhá věc je uvnitř v naší zemi. Připadá mi, že ten systém – tak jak řekl Churchill – lepší asi nikdo nevymyslel. Nicméně spektrum řady politických stran, opakovaně poslepované koalice, ve svém konečném výsledku mi ukazují, že totéž vede k velmi pomalé cestě kupředu, jestliže vůbec kupředu kráčíme.

Je to proto, že jak píšete zase jinde, do každé strany či hnutí – zvláště když mají dostatečně vysoké preference – stejně postupně nalezou zlatokopové či podržtašky… Je problém, že strany nenašly recept, jak tomu zabránit? A lze to vůbec?

Ano, tohle je pravda a lze tomu zabránit velice těžko. Zvláště za situace, jestliže jsou i jisté demokratické principy. Nebudeme si namlouvat, že politika je svým způsobem ve všech zemích EU jistým výtahem k moci. Nebo lépe řečeno, k postavení a penězům. Zvláště pro lidi, kteří se neumějí uplatnit na jiném trhu. A to pomíjím další důležitou věc. Propojení politiky a byznysu. Různé přílepky k zákonům a podobně. Bylo by falešné si namlouvat, že se to neděje.

„Byl jsem v politice, přiznejme si to, tak nějak omylem. Jistý stranický sekretariát zřejmě nepředpokládal, že mne voliči vykroužkují. A navíc opakovaně. No a když ještě ke všemu nemyslíte jen na svou kariéru a hlasujete si pak hlavně podle svého vědomí a svědomí – tedy Ústavy ČR, to se ke všemu kromě věčných námitek proti krokům a stylu vrchního velení prostě neodpouští,“ uvedl jste v odpovědi na dotaz čtenáře na profilu ParlamentníchListů.cz. Znamená to tedy, že lidé, kteří mají vlastní hlavu a vlastní názor, se dnes nemohou v politice prosadit, a nahoru jdou jen poslušní kývalové?

Bylo by to velmi zobecněné. Musím vážit každé slovo, abychom lidi zbytečně neděsili. Není ale šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Přiznejme si, že lidé, kteří umějí ohnout hřbet a mlčet, to mají snazší. Na druhé straně tu máme systém parlamentních stran. Kandidujete na kandidátce patřičné strany. Ta rozhoduje, kde kdo bude. Na jakém místě. Proti tomu nelze nic namítat. Ať už to v reálu vypadá jakkoliv, systém je demokratický. Pak ale v parlamentu máte hlasovat podle svého vědomí a svědomí. Někdy přijde k hlasování – pokud máte vědomí a svědomí – kdy nemůžete hlasovat se svou stranou.

Zvláště když to hlasování považuje v neprospěch všeho lidu země, kterou zastupujete, nebo v rozporu s vaším vědomím a svědomím. Ovšem i Ústavní soud a média tolerují, že existuje cosi jako závazné hlasování. Máme zde zásadní rozpor a tváříme se, že jej nevidíme. Když si přečtete ústavu a slib poslance – je jasné, že má hlasovat jenom podle svého svědomí a vědomí. Ale chápu, jestliže strana kandiduje lidi na kandidátní listinu – a my zde volíme strany, volič má minimální možnost volit osobnosti, protože musí překročit procentní hranici, má omezený počet kroužků, nemůže volit napříč stranami – pak počítá, že všichni, kdo jsou za ni zvoleni, k ní budou slepě loajální. Má právo to předpokládat. Ale ústava o tom nehovoří a ani to nepředpokládá. Dostaňme se k poslednímu, z mého pohledu velmi důležitému, hlasování, a to souhlas s misí české armády do pobaltských republik. Tam lidovci v tiskovce vysloveně řekli, že poslanci KDU-ČSL mají závazné hlasování a budou všichni pro. Je to jejich právo si to takto odhlasovat. Na druhou stranu podle mě to odporuje ústavě. Od toho tu máme ústavní soud a ten se tváří, že to nevidí, neslyší.

Už jste několikrát vysvětloval, v čem se vaše názory lišily od oficiální linie vedení ČSSD. Hodně to bylo i kvůli zahraniční politice. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jste k tomu uvedl: „Odmítám kvóty, nesmyslné směrnice, hloupou zahraniční politiku – nepolitiku, Majdan, sankce vůči Rusku. Například jsem byl kritizován za hlasování na příkaz Bruselu proti bezvízovému styku s Turky. Paradoxně za pár měsíců se pravda ukázala. Podobně to bylo se členstvím Gruzie v NATO či ohledně zřizování amerických základen na ruských hranicích.“ Nyní, jak jste už zmínil, byla schválena sněmovnou možnost vyslání až 290 českých vojáků do Pobaltí. Tady jste byl také proti. Proč?

Zatímco u jiných misí jsem souhlasil, tady jsem byl proti. Důvody jsou zřejmé. Mně nebyl doručen poslanci České republiky žádný zvací dopis. Ani pragováků z Vilniusu, Rigy a dalších měst, ani oficiální požadavek vlád těchto zemí o tuto vojenskou pomoc. Byl jsem informován, že šlo o rozhodnutí NATO. Ač nejsem ministr zahraničí, ale poslanec snažící se dodržovat ústavu – toto je dost důležitá poznámka. Proto jsem poněkud jedovatě zmínil pragováky. Protože když to otočíme, tak i když jsem byl v té době malý kluk – vždy jsem obsazení Československa pěti armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 považoval za okupaci. Zřejmě jsem se mýlil. Omlouvám se za to všem okupantům. Ale jestliže se velení vojenského paktu rozhodne, že je někde nutné posílit armádu pro hrozící nebezpečí na hranicích, aniž s tím patřičný stát nemusí souhlasit, a armáda je tam přesto vyslána…

Vyznačujete se vtipnými, ale zároveň ostrými výroky a přirovnáními. O Evropské unii jste v jednom rozhovoru řekl: „Celá slavná EU mi stále připomíná vyděšenou krávu, která se zatoulala do bažiny. A čím více se mele, tím hlouběji zapadá. Zanedlouho zvládne už jenom zoufale bučet. Jako když naposledy zahouká loď předtím, než klesne ke dnu.“ Není tento ostrý příměr možný vztáhnout i na ČSSD? Nebo to s ní až takhle vážné není?

ČSSD byla plukem, ve kterém jsem sloužil čtvrt století. Byl jistý důvod ji opustit. Ale pomlouvat ji veřejně nemíním. Tajně doufám, že velmi nízké volební preference probudí tuto stranu z její apatie. Konečně si přečtou projev Jeronýma Tejce na brněnském sjezdu, pochopí, že opravdu žijí ve své bublině. Pak si tam někteří půjdou po krku. Náhle z velkých přátel se stanou nepřátelé. Ale stále je tam naděje, že se ten jejich směr otočí a jednou snad půjdou vzhůru. Asi mě chápete, opravdu na ně nemíním kydat špínu. Já jsem se z toho Titaniku v Plymouthu pokusil vystoupit.

Když mluvíte o Titaniku, stále se k němu dá ČSSD přirovnat? Strana vyměnila volebního lídra. Lubomír Zaorálek je určitě lepší rétor, nepůsobí tolik jako úředník, ale bude to stačit? Pomůže léčba Zaorálkem?

Důležité je, že si to jistě myslí sociální demokracie. Co si myslím já, není důležité. Rozhodnou voliči v podzimních volbách.

Premiér Sobotka sice podle některých komentátorů vyhrál vládní krizi, aspoň to tvrdili těsně po odchodu Andreje Babiše z vlády. Teď už to ale netvrdí a setrvale klesající volební preference donutily Sobotku přenechat post volebního lídra Lubomíru Zaorálkovi. Dopustil se premiér Sobotka závažných chyb – třeba že šel do toho střetu s Babišem – nebo je to prostě přirozený úděl premiéra, že se časem okouká a ztratí drajv?

(celý rozhovor najdete zde)