Devadesát milionů, plus – mínus.

Jiří Baťa
28. 8. 201
Nevylučuji, resp. s tím i počítám, že tímto článkem zase vzbudím nevoli některých diskutérů „slušňáků“. Pomalu si začínám zvykat, že když některým anonymním „taky“ diskutérům obsahy mých článků nejsou zrovna „tím pravým ořechovým“, tak mne nejen osočují, ale také na mě verbálně útočí a zařazuje mne mezi lidi, kterým nemohou přijít na jméno jenom proto, že vyjadřují své názory a stanoviska. Jejich „rádoby demokracie“ končí tam, kde začíná osočování, urážky a dehonestace člověka, vyjadřující svůj názor. Takže k článku:


Ne, nejde o peníze, ale údajně o střední číslo toho, kolik mají komunisti na svědomí mrtvých lidí, jak to vidí (nebo si to myslí) člen hudební skupiny „Lucie“ David Koller. Nehodlám s panem Kollerem dlouze, resp. vůbec polemizovat o této úvaze, sám jsem to nepočítal a ani si netroufám odhadovat. V rámci objektivity je však nutno přiznat, že nemalé oběti z dob vlády komunistů skutečně existují. Zda to bylo skutečně devadesát, nebo více či méně milionů obětí nemohu posoudit, je to totiž otázka relevantních a doložitelných důkazů, nikoli jen odhadů. Jinak to lze považovat za pouhé konstatování, odhady, domněnky, bez hlubší znalosti a analýzy té doby.

Především by ti, kteří se snaží dobu vlády komunistů posuzovat jako dobu útrpnou, nelidskou, nesvobodnou, demoralizující či dokonce ji přirovnávající k fašismu by si měli uvědomit, z čeho komunismus vzešel. Pan Keller, aniž bych chtěl jakkoli snižovat jeho vědomosti, ale předpokládám, že vzhledem k jeho antikomunistickému postoji, nemá příliš (zda vůbec) povědomí o vzniku a vývoji komunismu v Rusku, resp. SSSR a později v jiných státech Evropy či ve světě. (více např. zde: http://extrastory.cz/prekvapivy-nalez-dokazuje-ze-lenin- byl-nemecky-agent.html).

Ve světle těchto skutečností je nutno také posuzovat vývoj bolševismu, potažmo vznik komunismu. Kromě toho je třeba si uvědomit, že komunistický režim v SSSR, který byl (kromě období II. SV) později, tedy po skončení II. světové války také úspěšně implementován v Československu, byl veden v duchu studené války. komunisté, kteří byli v začátcích v čele sovětského komunistického režimu, čelili různým snahám Západu o zničení Sovětského svazu a každý, kdo se jevil byť jen podezřelým, byl režimem považován za nepřítele či zrádce a s jako takovým s ním bylo zacházeno. Nicméně skutečností zůstává, že v rámci těchto mnohých persekucí a represálií bylo pozatýkáno, vězněno a také usmrceno mnoho zcela nevinných lidí, což objektivně viděno a posuzováno nelze hodnotit jinak, než jako zvůli komunistického režimu. Ostatně, který režim neměl či nemá své oběti?

Pokud jde o podobné oběti v Československu, lze to hodnotit stejnou optikou. I zde se vyskytovali z počátku tzv. „nepřátelé státu“, kteří měli podkopávat nový poválečný demokratický režim , později to však už byli „nepřátelé socialismu“, což bylo chápáno jako snaha kapitalistického Západu o destabilizaci poměrů v Československu, ve smyslu či duchu „studené války“. Že mezi skutečnými agenty, spolupracovníky a jiné subjekty byli zatažení a obviněni také nevinní občané, není sporu. Nicméně, jakkoliv nemám v úmyslu tyto skutečnosti obhajovat není od věci připomenout, že všechny tyto skutečnosti a z nich plynoucí následky byly, resp. měly svůj původ v dlouhodobém zájmu kapitalistického, přesněji v tu dobu imperialistického světa v čele USA o likvidaci režimu, který nebyl pro Západ žádoucí. Prvořadým zájmem pak bylo porobení či zničení SSSR navzdory tomu, že Sovětský svaz porazil nacistické Německo ve II. SV. Snahy Západu, které začaly již po VŘSR v Rusku a které neustaly ani v době II. světové války, jakkoli se vedla řada rádoby mírových jednání mezi SSSR a USA a dalšími západními státy, po skončení války nepřátelské tendence nejen nepovolily, ale naopak zesílily. Lze logicky pochopit, že snahou tehdy vládnoucích komunistů bylo chránit stát, občany a nastoupený poválečný budovatelský režim, byť pod „křídly“ socialismu. To přinášelo také oběti, byť mezi nimi nemálo nevinných lidí. Když se kácí les, lítají třísky, říká jedno přísloví. Jakkoli to komunistický režim neomlouvá, . Jedna věc však je tyto události se záští posuzovat z dnešní pozice mírové a relativně pozitivní současnosti, jiná věc pak je vnímat toto období jako tvrdou realitu tehdejší poválečné doby. Je totiž otázka, jak by dnešní všichni ti slavní odpůrci, kritici a zavilí antikomunisté sami jednali v době, kterou nejen neprožili, ale hlavně, nebyli nuceni na ni reagovat a řešit ji. Jinými slovy „Po bitvě je každý generál!“ Tolik jen v maximální stručnosti o zmíněných obětech komunismu.

Pan Koller, jak vyplývá z jeho slov: „Tak jsem si říkal, co by bylo nejlepší udělat pro mladé lidi: s kámoši dáváme dohromady takový web – historii komunismu, jak světového, tak československého. Tak jsem si říkal, co by bylo nejlepší udělat pro mladé lidi: s kámoši dáváme dohromady takový web o historii komunismu světového, tak československého,“ hodlá se svými „kámoši“ zpracovat dějiny a historii komunismu. Zapomněl ovšem, že komunismus má také co dělat s dělnickým a revolučním hnutím a jsem zvědav, zda se ve svém „vědeckém bádání“ ujme také tohoto tématu. Jenže, bylo-li řečeno „A“ (tím je myšlen záměr pana Kollera), mělo by být v rámci objektivity a pravdy také řečeno „B“, čímž mám na mysli oběti na lidských životech, které za posledních několik desítek let způsobily USA, coby náš nový přítel a všemocný spojenec (dříve velký bratr SSSR), jako např. ve Vietnamu, Kambodži, Libyi, Iráku, Afghánistánu a v neposlední řadě také Ukrajině či Syrii atd.) Nebo tyto ztráty na lidských životech jsou pro pana Kellera méně zajímavé, protože nebyly spáchány komunisty, ale americkými demokraty?

Zamýšlená aktivita pana Kollera je však pozoruhodná tím, že se do této složité, jemu naprosto cizí problematiky vůbec pouští. Člověk, který léta žije a působí v naprosto odlišném společenském prostředí, sám nemaje s politikou žádné zkušenosti a jen z náhlého „pohnutí mysli“ se rozhodne, že zpracuje (byť s blíže nejmenovaným historikem) téma, jako je historie komunismu. Buď je pan Koller přesvědčený o své mimořádné genialitě (což zřejmě potvrzuje pořad GEN v ČT, kam je také mj, zařazen), nebo je nekriticky sebevědomý a domýšlivý, naivní, nebo mu prostě „přeskočilo“. Neumím si představit, že by pan Koller byl schopen vědecky zpracovat historii komunismu, což je předmětem zájmu celé řady renomovaných odborníků a historiků a vědeckých badatelé nejen v ČR, ale i v cizině, kteří na této problematice pracovali nebo dosud pracují. Chce je snad pan Koller svým „dílem“ překonat? Jeho osobní odhodlání nepovažuji za odvážné, ale za snahu nějak (ještě kromě muziky) vyniknout, dát o sobě vědět, být IN, nestát mimo, když kolegové z umělecké branže, resp. pražské kavárny se veřejně angažují a brojí proti komunistům, nebo se občas nechají slyšet nebo (v TV) vidět, zatím co pan Keller dosud stál nečinně opodál.

I kdyby se nakrásně panu Kollerovi podařilo slátat nějakou tu zamýšlenou „story“ o  historii komunismu (což pokládám za naprosto nepravděpodobné, spíše za nemožné), přesto „kdyby“ se mu nějaké dílo na téma historie komunismu snad podařilo vytvořit, nepochybuji, že to bude dílo „mimořádné kvality“, založené výlučně na základě „věrohodných a ověřitelných faktů, důkazů a argumentů“ . Upřímně, již nyní mě jímá hrůza a děs z takového veledíla. Neupírám panu Kollerovi snahu a možnost něco či cokoliv hodnotného vytvořit. Mělo by to být ale dílo, na co stačí jeho schopnosti, o  čem něco ví, čemu rozumí a co bude mít nějaký obecný přínos a svou kvalitou bude schopné také někoho pozitivně oslovit. To se v tomto případě od pana Kellera dá sotva očekávat.

Nejhorší však na jeho záměru spatřuji jeho cíl, neboť jeho dílo, jak je výše zmíněno, má být určeno mladým lidem. Už jeho tvůrčí záměr naznačuje, či spíše dokazuje, že má ke komunistům (všeobecně) silné antipatie, což v  nemalé míře ovlivní objektivitu jeho „veledíla“. Že jeho dílo bude či má být určeno mladým, bych považoval za to nejhorší, co chce či hodlá pro mladé lidi udělat. Už sám název „Devadesát milionů“ napovídá, že téma se bude zabývat výlučně oběťmi komunistů na nevinných obětech za jejich vlády, zatím co jakékoli pozitiva z dob vlády komunistů budou potlačena.

Každý rozumný a soudný člověk musí vidět, jakými „pravdami“ a „pohnutou (tragickou) historií“ o naší minulosti z dob vlády komunistů (případně i dříve) je dnešní mládež „informována“, lépe řečeno co je jim vtloukáno do hlavy a vydáváno za jedinou, historicky prokázanou pravdu. Uvážíme-li, že do těchto idioticko ideologických frází ještě přibude Kellerovo nepochybně „poučné“ veledílo lze se důvodně obávat, že mládež, resp. děti nebudou už ani nebudou chtít věřit, že jejich rodiče, resp. dědeček s babičkou se vůbec v tu dobu narodili a žili, protože komunistický režim jim je (bude) předkládán v těch nejhorších barvách, jak byl neuvěřitelně nelidský, nespravedlivý krutý a nemilosrdný.

Pan Keller, pokud se mu zamýšlené dílo podaří vytvořit, se zařadí mezi „skutečnou elitu“ těch, kteří se snaží bývalý režim totálně diskreditovat či dehonestovat. Být IN a být jedním z těch významných „komunistobijců“, který je schopen naší mládeži, mnohdy i dětem, vypodobnit komunisty a komunistický režim, jako nejčernější údobí dějin a historie naší vlasti. Nepochybuji, že se ve svém díle vůbec zmíní o dělnickém a revolučním hnutí, že snad zmíní nějaká pozitiva a klady komunistického režimu , jako např. samotné budování válkou zničené republiky a úspěchy, které nás řadily mezi nejvyspělejší státy RVHP a to navzdory tomu, že v něm sám prožil kus svého svého úspěšného života. O tom se zřejmě pan Koller ve svém díle jistě nebude zmiňovat.

Ke konečnému hodnocení chystaného veledíla pana Kollera (bude-li jaké) si budeme muset ještě nějakou dobu počkat, ale o jeho kvalitě, pravdivosti, férovosti a objektivnosti mám už dnes vážné a opodstatněné pochybnosti. Myslím, že chce-li pan Koller dokumentaristicky či  literárně tvořit, měl by se zabývat prostředím, ve kterém žije, tvoří a působí, čím se živí, co zná, co umí a čemu rozumí. Ale babrat se v historii československého, potažmo světového komunismu mu, při vší úctě k jeho osobě, rozhodně nepřísluší.