Petr Schnur
10. 8. 2017 PL,rozhovor
„Děsivé probuzení.“ „Ekonomické důsledky budou hrozivé, pokud se Evropa ze svého transatlantického vazalství konečně nevyvleče.“ Na rozhodnutí o amerických sankcích proti Rusku reaguje Petr Schnur, historik, sociální psycholog a publicista z Hannoveru. Cíle sankcí jsou podle něj jasné: rozbití energetického partnerství Evropy a Ruska.
„O čem totiž naši transatlantičtí eurovůdci a fanoušci dua Clintonová-McCain mlčí je fakt, že americké sankce, de facto vedené proti Nord Streamu, postihnou více Evropu než Rusko. Pro evropské firmy a celkové hospodářství to může znamenat naprostou katastrofu.“ Jenže, u evropského kormidla jsou lidé spjatí právě s americkým „establišmentem“ a nyní mají proti němu táhnout do pole? „K tomu připočtěme východoevropské vlezdoprdelisty, kteří své státy uvrhli do nového vazalského poměru, tentokráte s USA,“ popisuje Schur.
Donald Trump a Vladimir Putin se v rámci summitu G20 dohodli na příměří v jihozápadní Sýrii. Prezident USA k tomu sdělil, že je třeba „pokročit v konstruktivní spolupráci s Ruskem“. Kongres ale schválil nové sankce i proti Rusku a to v reakci vyhostí stovky amerických diplomatů ze země. Sankce Spojených států proti Rusku postihují další odvětví hospodářství a mají být reakcí na údajné zásahy do amerických prezidentských voleb a vojenskou agresi na Ukrajině a v Sýrii, píše agentura AP. Jak se americko-ruské vztahy tímto posunuly a z kolika procent je Trump suverénním hráčem? Do jaké míry jde o zásadní krok a jaké může mít následky?
Podle mého názoru se situace na mezinárodním poli, kterou popisujete, odvíjí od vnitropolitické konstelace v USA samotných, a proto zopakujme a podtrhněme: V USA existují silové mocenské struktury, jejichž propletenec prorůstá obě strany, republikány i demokraty, a který spojuje politiku s tím, co již v roce 1956 popsal americký sociolog Charles Wright Mills a před čím o pět roků později varoval bývalý prezident Eisenhower – s tzv.vojensko-průmyslovým komplexem. Důležitou roli přitom hrají zglajchšaltovaná média, což je fenomén, se kterým jsme nyní konfrontovaní i v Evropě. Tento propletenec spolu s finančním sektorem představují reálnou moc, která doposud rozhodovala o politice Spojených států, ideologicky postavené na tzv. Wolfowitzově doktríně z roku 1992. Pro zjednodušení zde používám označení „establišment“ a ten se své moci pochopitelně nechce vzdát. Prezidentem může být zvolen jeho kandidát z bushovsko-clintonovského klanu, ke kterému se buď dobrovolně, nebo pod tlakem připojil i Obama, potom je vše okay a žádný skandál mu nemůže uškodit. Nebo se věci vyvinou jinak, než establišment plánoval, a do Bílého domu se dostane politický exot, což se s největší pravděpodobností stalo v případě Donalda Trumpa. Vycházím přitom z přesvědčení, že jeho postoje a názory zejména na americko-ruské vztahy byly autentické, což by ovšem znamenalo, že stojí v přímém protikladu k zájmům a cílům etablovaných mocenských struktur, které mají navíc své lidi i ve vládní administrativě. A ty rozehrávají jednu kartu za druhou, aby stabilizaci vztahů mezi Washingtonem a Moskvou zabránily. Dělo se tak v Sýrii, na Ukrajině, v Kongresu, děje se tak v masmédiích, prostě na všech frontách.
Zde se dá již zcela jasně hovořit o cílené sabotáži prezidentovy zahraniční politiky. V podstatě průhlednou, nicméně účinnou taktikou je směs osobních útoků na Trumpovu osobu, ať již v oblasti soukromé, či veřejné, a nastolení faktů v zahraničně-politické oblasti, které Trumpa staví před hotovou věc. Za příklad by mohl sloužit údajný chemický útok v Sýrii začátkem dubna nebo údajné plány Pentagonu na dodávky letálních zbraní Ukrajině. Nejnovějším exemplářem v tomto repertoáru je balík sankcí, o kterém se zmiňujete. Na jedné straně je zcela evidentní jejich hospodářský cíl, totiž odříznout evropskou energetiku od ruských zdrojů a napojit ji na zdroje americké. Zde se ovšem jedná o dvousečnou zbraň, která se může obrátit proti samotnému útočníkovi, neboť celá akce vyvolává v Evropě reakce nevole, ba odporu. O čem totiž naši transatlantičtí eurovůdci a fanoušci dua Clintonová–McCain mlčí, je fakt, že americké sankce, de facto vedené proti Nord Streamu, postihnou více Evropu než Rusko. Pro evropské firmy a celkové hospodářství to může znamenat naprostou katastrofu. Co se Ruska týče, v podstatě jde o další politickou petardu, o další jablko sváru s cílem vyvolat odvetná opatření Moskvy. Aby prezident nevypadal jako slaboch nebo ruský agent (připomeňme velmi dobře promyšlenou kampaň o údajné ruské intervenci ve prospěch Trumpa během prezidentských voleb, která pro to psychologicky připravila půdu), musí se, chtě nechtě, na hře podílet. Tyto akce samozřejmě přinejmenším znatelně zužují jeho diplomatický manévrovací prostor; a o to jde. V případě sankcí je prezident podepsal, byť s evidentní nechutí, což potvrdil i ministr zahraničí Tillerson.
Jednou větou. Trump stojí v takovém okamžiku před volbou být ocejchován jako Putinův trol nebo hrát podle not establišmentu. Rozhodující je podle mého názoru to, do jaké míry se Trumpovi podaří v této situaci udržet zahraničněpolitickou taktovku. Předpokladem by bylo přejít od defenzívy k ofenzívě, získat prezidentskou iniciativu. Právě karta se sankcemi demonstruje celé jeho dilema: jakou figurku obětovat, aby nedostal vnitropolitický šachmat? Zde držel v rukou všechny trumfy establišment, neboť měl v Kongresu dostatek hráčů k zablokování eventuálního prezidentova veta.
Tato situace představuje zároveň problém pro ruskou diplomacii, která je nucená lavírovat mezi dvěma „břehy“. Na jedné straně nesmí před světem a americkými jestřáby ukázat slabost, na straně druhé musí dbát na to, aby Trumpovi ponechala dostatek onoho manévrovacího prostoru. V tomto světle bych interpretoval kontakt mezi ruským a americkým ministrem zahraničí, ve kterém Lavrov svého protějška „informoval“ o ruské reakci na sankce.
O následcích si troufám pouze spekulovat. Další vývoj závisí podle mého na tom, zda se konečně Evropa probudí z letargie a přizná si, že je v očích amerického establišmentu pouze figurkou na geopolitické šachovnici. Dále půjde o to, zda se Trumpovi podaří kolem sebe shromáždit loajální spolupracovníky, nebo zda se politicky utopí v močálu bushovsko-clintonovské družiny. A záleží i na tom, jak daleko jsou americký establišment a jeho evropští spojenci ve svých provokacích ochotni jít. Pokud by spatřovali v rozpoutání přímého válečného konfliktu poslední záchrannou vestu, potom snad není o následcích potřeba hovořit.
Nově došlo k výměně na postu personálního ředitele Bílého domu. Bude ho zastávat dosavadní ministr vnitřní bezpečnosti John Kelly. Když sledujete změny na různých pozicích, rozkládá se Trumpovi administrativa, nebo se spíš postupně stabilizuje a právě Kelly přispěje k uklidnění situace? Trump také odvolal šéfa komunikace…
Zde přímo navazujete na předchozí problém: jakými lidmi je Trump obklopen, kdo mu z „jeho“ administrativy hází klacky pod nohy, pracuje pro establišment a kdo je na jeho politické linii. Za oficiálními zdůvodněními se většinou skrývají střepy po zákulisních bojích, o to víc je nutné posvítit na tuto změnu v Bílém domě.
Podle zpráv v tisku nebyl Trump spokojen s výsledky-nevýsledky jeho práce, ale více než pravděpodobné je, že za tímto krokem se skrývají hlubší důvody. A s nimi souvisí otázka, zda šlo v případě odstaveného úředníka o neschopnost, nebo o úmysl. Odpověď mohou často dát průsečíky osobních a politických vztahů jednotlivých aktérů.
Personální šéf Bílého domu Priebus měl úzké kontakty k bývalému mluvčímu prezidentského sídla Seanu Spicerovi, který koncem července rovněž odstoupil. Nebo možná přesněji vyjádřeno: který „byl odstoupen“. Priebus je ale rovněž spojován s únikem informací; všeobecně známé jsou „connections“ mezi ním a víceprezidentem Pencem, jehož výstupy doposud více ladily s politikou establišmentu než samotného prezidenta. Právě tito dva měli tlačit na odstoupení bývalého Trumpova poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna.
V tomto okamžiku to tedy vypadá, že se Trump snaží čelit narůstajícímu tlaku paralelní moci establišmentu nejprve na „domácí“ půdě, v jeho vlastním sídle, a tedy v nejbližším okolí. Je otázkou, zda se mu to podaří, což jaksi automaticky nastoluje otazník nad silou jeho vnitropolitických spojenců. V této souvislosti bych chtěl znovu připomenout, že tím nemám na mysli Republikánskou stranu, Trump ve skutečnosti nebyl její kandidát. Momentálně se zdá, že rusko-americká dohoda v Sýrii funguje, což by mohl být odkaz na to, že se armáda – což nemusí automaticky platit pro ministra obrany! – nachází spíše na jeho linii.
Nezávisle na tom, co si o něm osobně myslíme – Donald Trump má sice tučné konto, nepatří ale k americké politické „elitě“ a do Bílého domu se dostal „omylem“.
Kvůli americkým protiruským sankcím se ozývají politici v Německu, obávají se, že mohou poškodit zájmy evropských firem a že porušují mezinárodní právo. Výtky mají i další státy. Evropská komise by prý měla zvážit protiopatření. Sankce by podle serveru Politico mohly kromě jiného zasáhnout i zamýšlený plynovod Nord Stream 2. O čem tohle svědčí, jsou protiopatření na místě? Jaká je atmosféra mezi německými politiky i s ohledem na blížící se volby?
Je to tak, jak se ptáte, přitom je nutné si uvědomit, co to ve skutečnosti znamená, když hovoříme o plynovodu Nord Stream 2, který americký Kongres de facto Evropě „zakázal“. Ekonomické důsledky budou hrozivé, pokud se Evropa ze svého transatlantického vazalství konečně nevyvleče.
Tak především je americký plyn dražší než ruský. Pokud by byla Evropa dokopána k americkým dodávkám, znamenalo by to buď drastické zvýšení cen energie pro spotřebitele, nebo státní subvence.
K tomu musíme připočíst naprostou katastrofu pro ty evropské koncerny, které do Nord Streamu investovaly. Nejde přitom jen o vypaření dosavadních investic, ale o ztrátu možnosti podílet se na všech budoucích, které se budou konat z americké iniciativy. Damoklův meč visí i nad jejich financemi ve Spojených státech. A nyní si musíme uvědomit, kolik dalších malých a středně velkých dodávkových firem bude do víru sankcí vtaženo.
No a navíc nejde jen o Nord Stream 1 a 2, existují i další rusko-evropské energetické projekty jako například Sachalin 2 nebo projekty u Kaspického moře a na jižním Kavkazu. Myslím tedy, že cíle sankcí jsou jasné: rozbití energetického partnerství Evropy a Ruska, big bussines pro americké energetické giganty a další politická provokace vůči Moskvě.
O negativních reakcích na evropské půdě jste se zmínila, nejvýraznější z nich zazněla z úst německého ministra zahraničí Gabriela, kancléřka Merkelová decentně mlčí. Vládní zmocněnec pro Ruskou federaci Gernot Erler (SPD) označil americké sankce za nebezpečí pro evropskou energetiku, ozvala se i Evropská komise, zpočátku dokonce docela rezolutně vrhla do hry „patřičná protiopatření“. Jenže toto jsou všechno členové evropské „filiálky“ transatlantické „firmy“, kteří se doslova předháněli v podpoře Clintonové, a tedy přesně toho křídla americké politiky, které je ochotno Evropu zruinovat. U kormidla evropských států a institucí EU jsou lidé zájmově úzce spjatí právě s americkým establišmentem. A nyní mají proti němu táhnout do pole? K tomu připočtěme východoevropské vlezdoprdelisty, kteří své státy uvrhli do nového vazalského poměru, tentokráte s USA.
Evropa se nechala vtáhnout do amerického protiruského tažení a nyní sklízí shnilé ovoce. „Humanitární intervence“ a „barevné revoluce“, sankce EU, vojenské provokace NATO, transatlantický „Drang nach Osten“, a nyní neví, jak z toho. Evropa se pod praporem EU stala nástupním územím Spojených států, které se podle potřeby – ekonomicky a v krajním případě i vojensky – obětuje na oltář americké hegemonie.
Takže jednou větou, zpět ke konkrétní kauze kongresových sankcí. Po několika silných slovech vše utichlo a Evropa se opět nachází ve stavu útlumu. Pokud se nestane politický zázrak, probuzení bude děsivé.
