Václav Dvořák
5.8.2017
Encyklopedie Wikipedia pod heslem „operacija Oluja“ (česky „Bouře“) vás v chorvatštině poučí, že mezi 4. a 7. kolovozem (srpnem) 1995 došlo k „osvobození okupovaných území Chorvatska“. Na to konto slaví 5. srpna Chorvatská republika každý rok státní svátek „Den vítězství a díkůvzdání“. Je zajímavé, že toto zkreslující a zavádějící heslo Wikipedie nikdo neopravil, neuvedl na pravou míru.
Kdo to tehdy Chorvatsko vlastně okupoval? Která že to byla cizí velmoc, cizí armáda?
Ten samý den vzpomínají bývalí srbští obyvatelé Chorvatska „Den smutku“. Mají proč. 220.000, podle některých pramenů až 250.000 občanů Chorvatska srbské národnosti bylo ten den vyhnáno ze svých domovů. Tedy nešlo o žádné okupanty, ale chorvatské spoluobčany srbské národnosti, lidi, mluvící stejným jazykem a obývající po několik století stejnou zem. Šlo o celou jednu velkou národnostní skupinu v nepočetném chorvatském státě. Při operaci “Bouře“ jich bylo 1719 zabito, z toho 1078 civilistů(!) a dalších 879 bylo prohlášeno za nezvěstné, raněných Srbů bylo na 5 tisíc, opět převážně civilistů. (Občanské sdružení Veritas uvádí 1960 mrtvých, z toho 522 žen a 12 dětí.) To byl konec existence Srbů v Chorvatsku, konec jejich republiky a tečka za čtyřletou občanskou-nábožensko-etnickou válkou na území Chorvatska.
Vše začalo o pár let dřív, kdy při prvních svobodných volbách v tehdy ještě Chorvatské svazové republice Jugoslávie vyhrály secesionistické strany s kontakty na fašistickou ustašovskou emigraci. Srbové z oblasti Krajiny kolem města Knin, ale i z východní Slavonie, se nemohli smířit s protiústavním rozbíjením Jugoslávie a s návratem fašistické symboliky a pohlavárů ustašovské emigrace do Chorvatska. Varovná vzpomínka na zběsilé genocidní vyvražďování Srbů, Cikánů a Židů během druhé světové války na území tzv. Samostatného státu Chorvatsko vedlo k spontánnímu odmítnutí nově se tvořícího samostatného Chorvatska. Srbové chtěli zachovat Jugoslávii, odmítali její protizákonné rozbití a už vůbec nechtěli podstupovat svůj budoucí život s nepotrestanými ustašovskými vrahy a jejich pohrobky v jenom státě. A protože vítězná nacionalistická strana HDZ vedená Franjem Tudžmanem, prvním chorvatským prezidentem, začala vytvářet ozbrojenou stranickou milici a veřejně dávala najevo, že „nepřítelem je Srb“, rozhodlo vedení srbské komunity o odtržení oblastí obývaných Srby a vyhlášení nezávislosti na nezávislém Chorvatsku. Tak vznikla Republika Srbská Krajina, její úřady, policie a armáda.
Od té doby několik let probíhaly mezi chorvatskou a srbskou stranou ozbrojené střety, kdy jedna strana házela odpovědnost na druhou. Známé jsou události okolo dobývání slavonského Vukovaru, které byly i u nás vykládány jednostranně, protisrbsky. To už tehdy pracovala propagandistická protijugoslávská a protisrbská mašinérie západních agentur, především německých. Když bylo Spojenými národy vyhlášeno embargo na dovoz zbraní, byla chorvatská strana tajně vyzbrojována z arzenálů bývalé německé volksarmee. Zbraně se tajně vozily v kolonách sanitních vozů přes Vídeň a většinou v noci. Když ale i přes tuto podporu srbský odpor po několikáté dokázal uhájit separatistické území, nastoupilo NATO a Spojené státy americké. Americká armáda poskytla 80 vysokých důstojníků své armády, aby Chorvatům naplánovali a detailně připravili ofenzívu proti krajinským Srbům, včetně satelitní a letecké rozvědky a celé logistiky akce. Samozřejmě, že američtí důstojníci pracovali v tu chvíli pro soukromou agenturu, ale jen co své poslání v Chorvatsku dokončili, byli opět zařazeni do americké armády na svá původní místa.
Ofenzíva “Bouře” trvala jen 4 dny a výsledek známe. Srbsko se snažilo zažalovat Chorvatsko za genocidu, což Mezinárodní soudní dvůr v Haagu odmítl, i když uznal, že některé události a excesy během chorvatské ofenzívy mají genocidní prvky, ale prý nebyl dokázán genocidní záměr chorvatského státního vedení. Soudem byly odmítnuty tzv. Brionské protokoly, stenografické záznamy z porady prezidenta Tudžmana s nejvyšším vedením státu a armády, ve kterých Tudžman několikrát prohlásil, že cílem probíhající operace Bouře, je zbavit Chorvatsko Srbů. To by na genocidní záměr chorvatského vedení ukazovalo. V Haagu obžalovaní chorvatští generálové – Gotovina a Markač, kteří se měli zodpovídat z válečných zločinů spáchaných během operace „Bouře“, byli nejprve první instancí Mezinárodního soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsouzeni k vysokým trestům vězení, ale vzápětí při odvolání byli, pravděpodobně na zásah „vyšší moci“, skandálně osvobozeni. Genocidní záměr chorvatského velení potvrzuje systematické dělostřelecké ostřelování civilních cílů – srbských měst Krajiny, ale i napadání utečeneckých kolon a masové ničení domů a krádeže srbských nemovitostí.
 |
| 5. srpna 1995 naplnil proud uprchlíků silnice z Chorvatska do Srbska. Mnozí, kteří to nestihli, byli popraveni či zmizeli mezi nezvěstnými |
Chorvatská strana veřejně deklaruje, že se Srbové mohou do svých domovů vrátit, ale zkušenosti některých Srbů, kteří se o to pokusili, ostatní odrazují. Kdo by se chtěl vracet do nepřátelsky naladěného prostředí, kde vás mohou kdykoli bezdůvodně obžalovat z „válečných zločinů“ a na to konto vláčet měsíce a roky po vězeních a soudech. Říká se, že zavřít mohou, pustit musí, zvlášť, když jsi nevinný, ale kdo by o takovou zkušenost stál.
Den vítězství pro Chorvaty je pro Srby oslavou zločinu a symbolizuje nejhorší formu beztrestnosti. Po letech se navíc ukázal dvojí metr tzv. Západu, kdy Srbům v Chorvatsku nebylo dovoleno odtržení, Srbové v Bosně byli dokonce bombardováním letectvem NATO nuceni se podřídit místním muslimům, zatímco Albáncům v Srbsku bylo dovoleno hostitelský stát zmrzačit a vyhlásit svůj samostatný stát.
Ani Chorvatsko, dnes člen EU, nikoho neodsoudilo za válečné zločiny, které byly při operaci Bouře spáchány. Chorvatská vláda dělá navíc naschvály, aby zmařila úsilí srbské vlády o přijetí země do Evropské unie. Zatímco se na amerických vojenských školách přednáší „Bouře“ jako brilantní vojenská operace, srbská vláda se již několik let snaží o restart vztahů mezi znepřátelenými zeměmi bývalé Jugoslávie, včetně Chorvatska. Snaží se navodit, když ne přátelskou, tedy alespoň realisticky věcnou a korektní atmosféru ve vztazích a v jednáních. Ale protisrbská nenávist živená médii a některými vládními stranami v Chorvatsku je stále silná. Vždyť mnohé chorvatské politiky vynesla právě nenávist a protisrbské štvaní až na vrchol a kdo by se chtěl dosažených postavení dobrovolně vzdát?
Osud vyhnaných chorvatských, bosenských a kosovských Srbů je smutný. Lidé, kteří vědí, co se v devadesátých letech na Balkáně skutečně odehrálo, si přejí, aby nenávisti byly zapomenuty a lidé se mohli vrátit do svých domovů.
To ale nejde bez potrestání zločinců, a jak se ukázalo, aktivistický protisrbský soud v Haagu ani chorvatská justice toho nejsou schopny.
Pro nás je navíc 5. srpen 1995 smutným dnem i proto, že toho dne v Chorvatsku na stanovišti Tango 23 vojsk UNPORFOR, které měly pod vlajkou OSN od sebe oddělovat obě znepřátelené strany, zahynuli po výbuchu chorvatského minometného granátu dva naši vojáci – sedmatřicetiletý Luděk Zeman i jeho o patnáct let mladší kolega Petr Valeš.
