Jiří Jaroš Nickelli
22.8.2017 ČeskéNárodníListy
V poslední době se v české politice objevil rakovinný fenomén “smiřovatelů se sudetoněmeckými spolky”. Do této skupiny patřili politikové jako pan Nečas, nyní pan Bělobrádek, pan Herman, pan Rouček, pan Sobotka a někteří další. A nejen v politice, ale i v kruzích medialistů a také v části zmanipulované veřejnosti se dělo totéž. Jaká je pravda o charakteru takzvaných sudetoněmeckých spolků, a o povinnostech českých politiků vůči republice a vůči platným vnitřním i mezinárodním normám v té věci?
Současné sudetoněmecké spolky, zvané střechovým termínem landsmannschafty, působící jak v Německé, tak v Rakouské republice, vycházejí ve svých soustavných desetiletí trvajících útocích na ČSR, na presidenta dr.Beneše, na dekrety nesprávně nazývané jeho jménem, a dokonce i na velmoci, jež nařídily odsun československých, polských a dalších Němců ze zemí okupovaných III.reichem, ve svých neukojitelných nárocích z politických tezí, které jsou protikladem mezinárodního práva a reálií poraženého nacistického Německa a jeho federátů.
Landsmannschafty se ve většině svého členstva nikdy nevzdaly svých nároků na návrat do těchto zemí. Svůj odsun, který platná Postupimská dohoda velmocí nazývá transferem, přejmenovaly nepravdivě na jakési “vyhnání”, hovoří neustále o jakýchsi “křivdách spáchaných na vyhnancích”, své svazy nazývají “svazy vyhnanců”. Přitom sudeti nikdy nedefinovali svůj domov, což je otázka, kterou jim dávno položil československý diplomat Lisický roku 1956, a kterou mu nikdy nedokázali zodpovědět – máte svůj domov v říši, nebo v zemích odsunu? Citoval Henleina a jeho řev Chceme domů, do Říše (srv. E.Hruška, Sudetoněmecké kapitoly, Liberec 2008,26-27, pozn.5.) O sedmdesát let později stále landsmani řvou – “chceme do vlasti“. Do které “vlasti”, do kterého “Vaterlandu”?? Když je okupované země do vlasti poslaly, od počátku se jim to nelíbilo a stále řvali o Vaterlandu jinde. Toto trvá doposud – a je to podkládáno etnicky a etnograficky neudržitelnými politickými mantrami o jakési sudetoněmecké národní skupině, dokonce o sudetoněmeckém “etniku”, což je pojem, za který byl každý studující národopisu na našich, slovenských, polských, či jiných slovanských univerzitách vyletěl od státnic. Žádné “sudetoněmecké etnikum” neexistovalo, a jeho výroba sudetoněmeckými šovinisty byla, je a zůstane účelová politická mantra.
Dále, jak se to má s údajnými “majetkovými a odškodňovacím nároky”. Polští, českoslovenští, tj. i karpatští Němci, Němci ve Slovinsku, v Srbsku, Rumunsku atd., vzhledem k jejich zločinné roli za II.světové války a kolaboraci s III.reichem, ztratili jakékoli právní nároky na odškodnění. A pokud se tak dnes děje v jistých zemích, je to mezinárodně protiprávní akt, který se jednou bude opět politicky napravovat. Tento fakt stanovila i mezinárodně platná tzv. Pařížská reparační dohoda, stanovující, že žádný konfiskovaný německý majetek se nesmí vrátit zpět do německých rukou. I ČR jako nástupník ČSR je platným signatářem této dohody a je jen těžce rozporuplné, že orgány republiky – zjevně pod politickým nátlakem! – připustily některé soudní spory o majetek zabavený ČSR po II.světové válce! I proto tyto soudy se nekonečně vlekou a nemají právní řešení, pokud se neuznávají Postupim, Paříž a dekretální normy.
Všechny tyto jevy jsou jen atributy chybné a státu škůdcovské havlopolitiky, uplatňované po listopadovém převratu, jež musejí být definitivně vyoperovány z těla státu, pokud ten nemá být dále mrzačen tímto “rušením zemského smíru”, jak se říkávalo za stara.
Do tohoto společensko-právního kontextu zapadají i aktivity některých českých politiků, “smiřovatelů se sudetoněmeckými spolky”. A proto je nutno osvětlit roviny kvalifikace tohoto jednání podle platných mezinárodních ustanovení i podle vnitřních norem republiky.
První rovina posuzování aktivit českých politiků směrem k landsmannschaftům, zkráceně k sudetům, je rovina kompetenční.
Právníci (např. JUDr. Tuleškov a jiní) poukazují na fakt kompetenčního nedostatku sudetů vůči jednání s vládními orgány cizích států. O co jde?
Sudeti nemají mezinárodně právní statut a kompetence. Nejsou institucí mezinárodně uznanou ani jednotlivými všemi státy, natož mezinárodními instituty jako je OSN, Rada bezpečnosti OSN, atd. Jsou pouze krajanskými spolky. Nadto jejich součástí jsou neonacistické funerální organizace jako Witikobund, jejichž samotné trpění státem SRN je projevem jisté politické shovívavosti vůči nařízením Mezispojenecké kontrolní komise a Postupimi.
Již jen z tohoto titulu jakákoli vláda nemá žádné závazky ani potřebu snižování své suverenity jednáním s tímto agresivním spolkem. Kompetenční potřeba jednání snad by mohla být vedena na úrovních hejtmanství, či krajských orgánů dotčených zemí, ovšem nikoli na úrovni představitelů vlád, jako jsou například ministři. Tito pak jako hosté na takových jednáních, slavnostech a pod. snižují úroveň nejen vládní, ale přímo i úroveň státní suverenity země na jakousi zemskou, spolkovou apod. úroveň, což je zajisté z hlediska státní suverenity nepřípustné. I proto se starší emeritní politikové jako byl například předseda parlamentu ČR dr.Milan Uhde, zásadně a velmi správně odmítali jakkoli setkat s předáky sudetů, v jeho případě s panem Franzem Neubauerem. (To mi bylo sděleno přímo panem dr.Uhdem na jednání o Švýcárnu ve státní reservaci Stará Huť u Adamova.) Zkázonosnou cestu snižování státní kompetence jednáním se sudety nastoupili politikové jako pan Nečas a pokračují v ní dnešní “federáti sudetů” v české vládě a politice.
 |
| Místopředseda české vlády a lídr křesťanských demokratů – lidovců Pavel Bělobrádek zachycený na snímku v mnichovském Sudetoněmeckém domě s mluvčím sudetů B.Posseltem po položení květiny s českou trikolorou k pietnímu místu “obětí vyhnání”. |
Druhá rovina posuzování českých politiků ve vztahu k sudetům je rovina historicko-právní.
Jak známo, sudeti byli menšinou, kterou soudil Norimberský soud.
Jak to popisuje spolupracovník žaloby Norimberského soudu za ČSR, generál justiční služby JUDr. Ečer v knize “Norimberský soud” (Orbis Praha 1946, 91-93, 98-118, 118-120,159-167 ad.), zejména v kapitole Sudetští Němci ve službách III.říše, Sudetští Němci ve službách zločinu, a v kapitole Česká otázka ve světle trestní věci Neurathovy cituje přímo dokumenty dokazující sudetskou vlastizradu a velezradu, předložené americkým žalobcem Aldermanem exhibitem USA 3059-PS, exhibit 96, kde je přímo uvedeno zaplacení Henleinovy strany Německém k rozbití ČSR s příslušnými částkami. Aldermann předložil i další exhibit č.93 dokazující řízení Henleinovy strany přímo z Berlína a německého vyslanectví, kdy strana neměla vlastní politiku, dokonce i řeči vůdců henleinovců byly upravovány Reichem.
Mohli bychom citovat dál a dál, ale ponecháme kritikům, ať si prostudují Ečerovy monografie Norimberský soud a Jak jsem je stíhal. Je nepopiratelné, že drtivá většina československých alias sudetských Němců (80 procent dle dr.Beneše, někteří udávají 98 procent) souhlasila ve volbách s Henleinem a toto také vytkl dr.Beneš v Londýně při jednání Jakschovi. (Viz E.Beneš, Odsun Němců z Československa,Praha 1996,24-28.) Jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct sudetů dostalo za zločin rozbití ČSR a odtržení pohraničí tzv. sudetskou medaili.
Statisticky každý třetí dospělý sudet dostal Hitlerův metál za zločin vlastizrady a velezrady proti ČSR! (Viz např. Vyznamenání z doby nesvobody 1939-1945,Praha 1999,22-24.) Měli jsme tedy po válce jako staří Římané postavit každého třetího sudeta na most a nechat jej setníkem svrhnout?? Raději ČSR volila odsun – jak správně pravil prezident Zeman v Lidových novinách – “Odsun byl lepší než smrt“.
Jen tři kategorie odpůrců Benešovy republiky mohou kritizovat odsun a lživě jej označovat za etnickou čistku – nepřátelé republiky, kolaboranti, nebo užiteční idioti nepřátel republiky.
Třetí rovina posuzování aktivit českých politiků k sudetům je rovina dekretálního práva republiky a mezinárodních smluv republiky – rovina státoprávní.
Odsun československých alias sudetský Němců nebyl ani “vyhnání”, ani “etnická čistka podle národnosti a jazyka”.
Bylo to státoprávní uspořádání výhostu provinilé skupiny obyvatel za výsledek a následky II.světové války.
Neprovinilí Němci, Maďaři, loajální k ČSR, a ostatní antifašisté dostali právoplatné občanství osvobozené republiky se všemi právy občana ČSR! Dělo se tak v řadě případů. I třeba v konkrétním případě tzv. pohořelického pochodu z Brna podle pamětnice Evy Langerové, činovnice společnosti E.Beneše, stovky Němek dostaly po prověření povolení vrátit se zpět do Brna.
Právě toto zuřivě popírají sudeti a jejich obhájci – u nás, posměšně řečeno, “nenapravitelný historicko-právní recidivista”, pan ministr Herman!, jenž neustále mele nepravdivou mantru o dekretech a odsunu jako projevu “etnické čistky”, dokonce “pod stínem Moskvy”! To vše jsou nejen naprosté nesmysly, ale i pyramidální nepravdy. U nás se vyjmutí z odsunu týkalo údajně přes dvě stě tisíc Němců! (Někteří uvádějí počty až ke dvě stě dvaceti tisícům Němců).
Neustále platí mezinárodní poválečné smlouvy Postupim a Paříž, dohodnuté vítěznými velmocemi antifašistické koalice. Kdo je popírá, popírá i výsledek II. světové války, popírá příčiny a následky II.světové války včetně holocaustu Židů a genocidy zejména Slovanů a Romů, které do kontextu těchto právních institutů neodmyslitelně náležejí.
Rovněž neustále platí ustanovení o reparacích Německa, plynoucí z těchto mezinárodních právních aktů. Potvrzují to největší právní kapacity státu, jako univ.prof.JUDr.Václav Pavlíček,CSc, ústavní expert. Ten,kdo to popírá, rovněž dehonestuje mezinárodně platné právní doklady. Vzpomeňme jen na prohlášení pana knížete k reparacím, nekonání ministra Dienstbiera staršího při jednání 4+2, a jiné. Rovněž současný pan premiér Sobotka má máslo na hlavě v tomto směru… Nekonání českých politiků v otázce konečného vyrovnání reparací nelze odbývat politickým prohlášeními a odmítáním. Občané mají právo požadovat jejich plnění. Tento “nepřípustný havlismus” musí konečně zmizet z české politiky.
Nakonec jen krátce připomeňme dekrety, nesprávně zvané Benešovy. Správně by se měly nazývat Dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění, neboť podléhaly aktu ratihabice parlamentem. Sudetů se týkají zejména dekrety č.5, 12, ústavní dekret 33, dekrety 100 a 108, a poté ustanovení o prověřování národní cti. Dále jsou to seznamy nacistických a fašistických organizaci, vydané tehdejším Ministerstvem vnitra. Kdo byl členem těchto organizací – bez ohledu na národnost a jazyk – podléhal dekretálnímu právu.
Dekrety totiž postihovaly tento okruh osob – Němce, Maďary, fašisty, gardisty, zrádce, kolaboranty a osoby se Svatováclavskou orlicí (jinak Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí, který přes Franka schvaloval sám Hitler – Vyznamenání z doby nesvobody, s.18.) Tudíž již z výčtu je naprosto jednoznačné, že dekrety postihovaly zrádce ČSR bez ohledu na národnost a jazyk! Toto nevidí “pan ministr kultu a orby”?? Tento Oráč-Ackermann s Čechy orá zcela jinak! Proti dekretálnímu právu republiky.
K tomu jen na margo současných voleb. Každý volič, volící stranu s panem Hermanem páchá kolaboraci s usmiřovateli sudetů….
Landsmani nejsou žádní “naši milí krajané” – jsou to právem političtí vyděděnci republiky za zločiny proti státu, kterým nepatří ani návrat, ani majetky, ani omluvy.
Takže jsme osvětlili, proč český politik, hodný zastupovat republiku na celostátní a mezinárodní úrovni, prostě nemůže a nesmí paktovat se sudetoněmeckými spolky, ať jsou kdekoli, v Německu, v Rakousku nebo v Uhrách… Pakliže nekoná novoprotektorátní politiku, což je ovšem už jiný příběh. Občan by měl ve volbách sám zvážit vlastní hlavou, bez hraběcích rad smiřovatelů se sudety, jaké to politiky posílá hájit jeho zájmy, zájmy republiky a vlastního národa.
Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice, ČSOL Brno I
autor je etnograf a muzeolog
