Jeden mravenec nic neznamená (o národu )

Avatar
Původní autoři

Ivan David
19. 9. 2017   (K dnešnímu klubu “Nová republika”)
Žijí ti, kteří přežili v minulých generacích. K přežití je třeba zdatnosti. Zdatnost podporuje soutěž o zdroje. Vítězí silnější. Co tím chci říci? Jen blbec si myslí, že se úspěchu dopracoval vlastní pílí. Zapomíná na ty, kteří mu celý život pomáhali, a už vůbec ho nenapadne, že mu mohli pomáhat jen proto, že i jim celý život někdo pomáhal. A úspěch? Může existovat bez sociálního kontextu? Kým být oceněn za nasbírání ovoce, za úlovek, za vyrobený nástroj, za dobrou radu, za krásný zpěv? Bez společnosti by nevznikly některé potřeby, v nichž je možné se uplatnit. Bez pomoci by člověk neuchoval ani holý život. K přežití v soutěži rodina nestačí, nestačí širší rodina a v soutěži se sousedním kmenem ani vlastní obec. Je nutné sjednocení do většího celku. A uchovávat ho. Můžeme mu říkat „národ“.


„Stát si říká vlast, když se chystá k vraždě.“ (Velimir Chlebnikov, ruský futurista). Populace, která se pokládá za národ se může stabilizovat a bez územních výbojů a loupení hájit to, co má. Vlast je nutné bránit, ale není nutné usilovat o další „životní prostor“, který hájí někdo jiný. „Svoje nedáme, cizí nechceme.“ Populace, které nestačí zdroje, početně stagnuje, vymírá nebo expanduje. K expanzi potřebuje agresivitu. Tu ale potřebuje i k uhájení zdrojů.

Český historik Vlastimil Vondruška vyprávěl, že se setkal se švédským historikem a přiznal mu: „My Češi jsme měli v historii také temná období, kdy naši předkové dobíjeli, vraždili a loupili…“ „Jaká temná období?“, odvětil Švéd: „Moji předkové to dělali vždy… A proto tady dnes jsme… Dějiny netvoří poražení…“

Samozřejmě lze přijmout ideologii podle níž máme strpět, že budeme vyvražďováni, potlačováni a přizpůsobíme se cizí moci, která nám (po kolikáté už?) nabízí „ochranu“. Stačí být loajální. To může brzo znamenat zbourání vlastní historie, hmotných památek, vzdání se jazyka a “nutnosti” přijmout tentokrát po všech předchozích ideologiích a vírách islám a jeho normy. Kdo to udělá, možná přežije a stane se někým jiným. Nebo lze odmítnout život pod cizí identitou, postavit se síle – a zvítězit. Nebo prohrát. K vítězství musí mít oporu, sdílet společné ideje, jejichž součástí musí být potřeba kontinuity společné kultury. A k obraně jako formě soutěže je třeba zdatnosti a agresivity.

Národ ve střední Evropě nemá co dělat s genetikou. I mými předky byli Češi, ale určitě i Němci a nejspíš i příslušníci jiných národů. A kmenů. Výsledky genetického zkoumání mých buněk ukázaly, že moji dávní předkové přišli ze stepí na východě, přešli Kavkaz a Malou Asii a jejich potomci jsou dnes ponejvíce rozprostřeni na západních okrajích Evropy.

Co je to národní identita? Filosof, teolog a matematik Bernard Bolzano žijící na přelomu 18. A 19. století v Praze byl synem Itala a Němky. Pokládal se za Čecha, ač mluvil a psal německy a latinsky, protože žil na území Českého království.

Miloš Zeman jako předseda vlády kdysi přijal neoficiálně v Parlamentu ČR skupinu Lužických Srbů. Zprostředkoval to poslanec Robert Kopecký, který se pokládal po dědečkovi za Lužického Srba. Z delegace vyčníval dvoumetrový černoch původem z Madagaskaru. Miloš Zeman se ho zeptal: „Vy jste také Lužický Srb?“ „Ano, já jsem ten největší“, odvětil černoch. S „cizím“ národem lze vřele sympatizovat a národ lze také přijmout. Největší Lužický Srb se do národní komunity přiženil a přijal ji za svou. Nějaké zvláštní výhody mohl sotva očekávat.

Východní část Německa nejen poblíž polských hranic je plná slovanských místních názvů. „Slované“ tam stále žijí v genofondu německy mluvící populace. Předcházela částečná genocida poražených, nepřizpůsobivých.

„My Němci jsme jak ovce, někdo nám zavelí a jdeme slepě za ním jako ovce…“, řekla mi kdysi rusky v Moskvě Němka studující v Moldávii genetiku. Němci, zatím, zdá se, přijali ve své většině sebevražednou ideologii, která je přivede od období kdysi úžasného kulturního vzepjetí přes nacionalismus a fašismus krystalizující z národního ohrožení, přes myšlenky socialismu (na východě) k národnímu potlačení národa (hlavně na západě). Jde o ideologii užitečně idiotskou, která dobře slouží sílící globální moci tak, jako kdysi křesťanství pomáhalo pacifikovat poddané (a činí tak stále). Německo uskutečňuje dávný sen nejen Hitlera dobýt životní prostor na východě, teď ale s pomocí „Evropské unie“ a ideologie zhoubné pro národy Evropy a jejich kulturu. Hlásá, že multikulturalismus selhal, ale všichni jsme stejní a proto nám i nadále a stále více chtějí ukládat povinnosti, a pod praporem práva na „jinakost“ potlačovat naši „jinakost“, o níž si myslíme (a máme na to právo), že má hodnotu a stojí za uchování.

„Národ“ je dnes ve střední Evropě abstraktní konstrukce a „národní kultura“ ještě víc. Přesto má „národ“smysl. Člověk musí žít ve společnosti. Díky tomu se ostatně vyvinul do dnešní úžasné podoby a také se díky tomu stal hrozbou pro přežití lidstva. Člověk se musí identifikovat s ostatními, se skupinou, komunitou. Jen jejím prostřednictvím je „někdo“. Někteří nedosáhnou o mnoho víc než toho, že jsou „přímo odněkud“, ale i to jim pomáhá žít a být společensky platnou bytostí. Nevěřme, že se dá žít bez kořenů, vždyť si je nutně všude nosíme s sebou, i když je můžeme zapustit jinde. I dnes každý potřebuje být aspoň trochu „odněkud“, i když může mít facebookové přátele po celém světě a obdivovat se jejich rozdílnosti i podobnosti.

Četl jsem kdysi úvahu zkoumající obrovské vzepjetí německého národa, který vynikl v kultuře, vědě i řemeslu a organizaci společnosti. Snad proto se mohl Immanuel Kant domnívat, že současné „Německo“ dosáhlo ve svém vývoji definitivního vrcholu, stalo se ideální komunitou. Do první světové války byla němčina hlavním jazykem světové vědy. Ona úvaha plynula z přesvědčení, že pokrok pocházel ze soutěže jednotlivých knížectví rozdrobeného „Německa“. Společný jazyk jim pomohl ve výměně informací. Každé knížectví chtělo mít nejlepší univerzitu, nejkrásnější katedrálu, nejlepší divadlo… Úvaha tvrdila, že centralizace Francie brzdila její rozvoj. Myslím, že něco na tom je.

Člověk nemůže žít sám, rodina je málo obec je pro mnohé cíle také málo. Na větší projekt je třeba „národ“. Na ještě větší projekty je i „národ“ malý. Každému nelze vnutit jakoukoli identitu. Nestačí „kraj Vysočina“ a „Evropská unie“, která dělá čím dál víc, aby se národům zprotivila, také proto, že je nechce respektovat, ačkoli „existují“ navzdory snaze o jejich zničení.

Národ má podle mého soudu smysl právě pro naše širší „my“ v soutěži s jinými národy. Zvyšuje naši touhu po společné zdatnosti a ctižádosti vyniknout nejen v okresním přeboru nebo ve službách mocné nadnárodní korporace.