Yekta Uzunoglu
3. 10. 2017
“Polovičním lékařem přijde člověk o své zdraví a polovičním duchovním přijde o svoji víru”
     (Kurdské přísloví)
“Česká pomoc iráckým jezídům: umíme si představit, jak bude náročná?” Tak se jmenuje dlouhý článek (ZDE)„nestranného, nezaujatého, humanisticky založeného, levicově orientovaného, erudovaného, investigativního pisatele” Matúše Jevčáka v Deníku Referendum… 


Smíchal pro neodborníky dohromady vše možné a nemožné, aby mohl si dovolit říct de facto toto: “humanitární pomoc pro znásilněné jezídy je trasami z České republiky neproveditelná a to z mnoha důvodů”. Prostě česky řečeno – místo faktů uvařil v článku guláš s bramboračkou…

Důvody popsal jeden za druhým. Ale aby článek nevypadal tak zaujatě – ale i tak je to do očí bijící – po té, co dlouze popisuje, proč Česká republika nemůže Jezídům pomáhat, ještě nezapomene citovat nějakého zaměstnance MZV, že ani on neví, jak Jezídům pomoci! Nakonec zřejmě aby nepřišel o svou masku, poslední větou po dlouhém popisu nemožností jak pomoci, přeje znásilněným ženám: “Navzdory své skepsi však přeji projektu mnoho zdaru a doufám, že dopadne úspěšně. Jezídové si to za vše, co museli prožít, určitě zaslouží.”Zum koncen“, řekli by Němci!

Ve své argumentaci, jak je náročné (chce spíše říci nemožné) tento erudovaný psychoterapeut – pedagog – etnolog – manažer humanitárních pomocí v 3. světě – teolog, oborník na jezídismus v jedné osobě poskytnout znásilněným ženám odbornou pomoc, ještě srovnává jiný projekt, sice z SRN, to jest z Německa, aby posílil dle všeho účelovou argumentaci – německý příklad, zda působí důvěryhodně – proč má česká vláda dát od toho ruce pryč.

Shodou okolností znám struktury německých ať státních či dobročinných organizací při poskytování humanitární pomoci. Byl jsem i vedoucím několika projektů a jeden z nich organizoval poskytování psychoterapie kurdským ženám, které prošly týráním. Bylo to někdy v roce 1986.

V Německu platí jedna zásada pro podobné projekty, a sice pokud možno, aby ty peníze zůstaly doma, lépe řečeno aby zůstaly německým subjektům a německým pracovníkům. V případě autorem citovaného projektu to bylo to samé. Bylo ze strany Německa vyčleněno kolem 90 milionů eur a kolem 1000 jezídských žen bylo transportováno do Německa, kde jim byla poskytovaná pomoc. To znamená, že za transport inkasovala německá letecká společnost, ženy byly ubytované v německých zařízeních atd. To jest – veškeré peníze zůstaly u německých subjektů a tak, jak autor argumentuje, že tam figuroval jeden jediný kurdský psychiatr Can (nikoliv Jan) Kızılhan (nikoliv Kizilhan), který musel veškerou svoji energii věnovat spíše koordinaci než samotné léčbě, nemohl přinést autorem velebený efekt, to jest jeden kurdsky mluvící psychiatr pro 1000 pacientů!? Tradiční postup německé humanitární pomoci v podobných případech je tedy takový, aby peníze zůstaly v Německu, aby byl zaměstnaný německý personál!

Přitom daleko účinnější, efektivnější a racionálnější by bylo poslat do Kurdistánu z Německa tým psychologů a psychiatrů specializovaných na posttraumatickou poruchu způsobenou třeba znásilněním či zotročením a vyškolit tam temnější odborníky, ale též a to především, vyškolit zdravotní personál. Němečtí vojenští psychiatři a psychologové získali v tomto ohledu v posledních letech velké zkušenosti přímo z terénu, kde se válčí! Ti by mohli následně bez jazykové, kulturní, náboženské bariery pečovat o pacienty nejen nyní, ale evet. i v budoucnu a svoje od evropských odborníků získané vědomosti by mohli předat těm místním dál. Například na lékařských fakultách, armádním lékařům či zdravotnímu personálu v Kurdistánu. Též by jim mohlidát klíč, jak získat idalší informace kolem terapie těchto poruch, což v dnešním digitalizovaném světě je to dost cenný nástroj, o kterém vědí specialisté z vojenských nemocnic z Evropy. Tím dodatečným klíčem by mohlo být surfování po Googlu v té dané oblasti vědy, nebo poskytování lékařské pomoci prostřednictvím internetu, nebo digitální videokonferencí. Přímo na místě by pak už vyškolený personál mohl další vědomosti už získat sám.

Jestli skutečně Česká republika chce znásilněným ženám pomoct a autor cituje, že na to má 20 milionů Kč, tak těch 20 milionů Kč bohatě stačí vyškolení odborného personálu a jak by takový projekt vypadal a jak by se realizoval, na to už mám od těch erudovaných specialistů ve svém počítači připravený projekt s podklady jeden celý rok!

V Česku je totiž dostatek zkušených psychiatrů a psychologů, kteří již prošli několika válkami na světě a jsou v oboru dost erudovaní a radí nejen jezídským ženám, ale všem válkou a válečným násilím traumatizovaným obětím. Dle našich rozpočtů by takový projekt nemohl stát víc jak 5 milionů Kč!

Pak stačí, aby následně v Česku někdo z těch specialistů seděl třeba dvě hodiny denně s internetem a odpovídal těm odborníkům z Kurdistánu na jejich nové otázky, či aby je přesměroval k pramenu informace o té problematice.

Nemá smysl se ještě zabývat dalšími nepodloženými rádoby znaleckými otázkamia mnoha dalšími prvky, ze kterých autor vykonstruoval článek a svým čtenářům naservíroval pořádný guláš! Jako je třeba situace v Senegalu, nedostupnost terénu, atd. jak rádoby “erudovaně” argumentuje a vychází z toho, že čtenáři deníku Referendum nevědí, že se ty oběti v Kurdistánu již třetím rokem nenacházejí už v Sinjaru, ale buď v nějakém z bezpečných uprchlických táborů u města Duhok, nebo přímo ve městě, v kurdských rodinách …