Pepe Escobar
18.10.2017 InformationClearingHous, překlad Zvědavec
Fašista Franco je už přes čtyřicet let mrtvý, ale Španělsko je stále zatíženo jeho diktátorskou mrtvolou. Přímo v povýšené Evropské unii, která se označuje za domácího/blahosklonného poskytovatele lidských práv pro menší regiony po celé planetě, vzniklo nové paradigma: „Ve jménu demokracie se zdržte hlasování, nebo jinak…“ Nazvěme to demokracií ve stylu nano-Franca.
Nano-Franco je španělský premiér Mariano Rajoy, jehož hrdinské zásahové jednotky byly přesunuty v rámci vážné celostátní teroristické hrozby, aby použily obušky a střílely gumovými projektily, nikoli však proti džihádistům, ale… voličům. Nejméně šest škol se stalo terénem pro to, co bylo správně nazváno bojem o Barcelonu.
Extrémní pravice dokonce demonstrovala přímo v Barceloně. Přesto se to ve španělské televizi neuvádělo, protože to bylo v rozporu s oficiální madridskou verzí.
Katalánská vláda porazila fašistické neurvalce dvěma velmi jednoduchými způsoby – jak odhalil deník La Vanguardia. „Mám plastové dózy. Kde se sejdeme?“ – to byl kód na předplaceném mobilním telefonu, aby lidé mohli shromažďovat a chránit hlasovací schránky. „Jsem obchodní cestující s papírem“ – to byl kód, který chránil skutečné papírové hlasovací lístky. Julian Assange (zakladatel WikiLeaks) varoval před 1. internetovou válkou na světě, kterou rozpoutal Madrid, aby zničil elektronický hlasovací systém. Protiúder byl – doslova – na papíře. Agentura pro národní bezpečnost USA jistě dostala pár lekcí.
Takže jsme tu měli sílu technologie, zkombinovanou se zbabělými utlačovatelskými frankistickými taktikami, odporujícími síle lidu. Jako když rodiče stávkovali ve školách, aby se ujistili, že školy budou v den referenda fungovat. Podle předběžných výsledků přišlo přibližně 90% z 2,26 milionů Katalánců hlasovat ve prospěch nezávislosti na Španělsku. Katalánsko má 5,3 milionů registrovaných voličů.
Zhruba 770 000 hlasů se ztratilo kvůli zátahům španělské policie. Volební účast kolem 42% se nemusí zdát vysoká, ale rozhodně není nízká. Během dne narůstal v celém Katalánsku pocit, a to ve všech společenských třídách, že už se nejedná o nezávislost, ale že je to boj proti novému druhu fašismu. Je jisté, že přijde skutečná bouře.
„No pasarán“ (Neprojdou)
„Institucionální prohlášení“ o naprosté průměrnosti premiéra nano-Franca Rajoye, a to ihned po skončení voleb, vyvolalo nedůvěru. Vrcholem byla nevalnost, tak jak ji viděl Magritte: „Ceci n’est pas referendum“ (Toto není referendum). (Surrealistický malíř René Magritte napsal pod svůj obraz s dýmkou „Ceci n’est pas une pipe“, tzn. „Toto není dýmka.“ – pozn. překl.) Toto referendum se nikdy nekonalo. A nikdy se konat nemohlo, protože „ve Španělsku je zralá a vyspělá demokracie, Španělsko je přátelské a tolerantní“. Události během dne však prokázaly, že to je lež.
Premiér Rajoy uvedl, že „velká většina obyvatel Katalánska se nechtěla tohoto scénáře odtržení účastnit“. Další lež. Dokonce ještě před „neexistujícím“ referendem 70 – 80% Katalánců uvedlo po debatě o jejich budoucnosti, že chtějí hlasovat.
Klíčové je, že Rajoy vyzdvihl „neochvějnou podporu EU a mezinárodního společenství“. Samozřejmě, vždyť nezvolené „elity“ EU v Bruselu a hlavních evropských městech jsou absolutně zastrašeny tím, když se občané EU začnou svévolně projevovat.
Avšak největší lží nano-Franca bylo tvrzení, že „demokracie zvítězila, protože byla respektována ústava“.
Rajoy strávil poslední týdny obhajováním potlačení referenda – předně se dovolával „respektování zákonů, jako jsou ty naše“. Je to skutečně „jejich“ zákon. Jádrem této záležitosti jsou články 116 a 155 zaostalé španělské ústavy, kdy první článek popisuje, jak ve Španělsku funguje stav varování, výjimečný stav a obléhání, a ten druhý se uplatňuje při „nařízeních donutit [autonomní komunity] silou, aby plnily… závazky, nebo za účelem ochrany… obecných zájmů“.
Nuže, tyto „závazky“ a „obecné zájmy“ definoval – kdo jiný, než Madrid, pouze Madrid. Španělský Ústavní soud je jen žert – nemohl by se o podstatu dělby moci postarat méně. Soud shromažďuje skupinu mafiánů/jelimánků, striktně dodržujících zákony, kteří pracují pro obě strany establishmentu – tzv. „socialisty“ PSOE (Španělská socialistická dělnická strana) a středověké pravicové křídlo (Rajoyova Lidová strana – PP).
Jen málo lidí, kteří nejsou ze Španělska, si může vzpomenout na neúspěšný převrat z 23. února 1981 – kdy došlo k pokusu vrhnout Španělsko zpět do dlouhé tmavé frankistické noci. Já jsem tehdy v Barceloně byl, když se to stalo – a to mi živě připomnělo vojenské převraty v 60. a 70. letech v Jižní Americe. Od převratu platí, že vše, co je ve Španělsku považováno za „spravedlnost“, nikdy nepřestalo být pouhým lokajem těchto dvou politických stran.
Ústavní soud skutečně pozastavil katalánský zákon o referendu s námitkou, že porušuje – středověkou – španělskou ústavu. Tato hanebná tajná úmluva je křišťálově jasná pro většinu lidí v Katalánsku. To, co v podstatě Madrid dělá, lze přirovnat k převratu – proti katalánské vládě a samozřejmě proti demokracii. Není divu, že se do ulic Katalánska vrátila nesmrtelná mantra občanské války: „¡No pasarán!“ Neprojdou.
Brusel vytváří demofobii
Rajoy – násilnický, průměrný a zkorumpovaný (to je další dlouhý příběh) člověk – lhal dokonce ještě víc, když řekl, že nechává „dveře otevřené pro dialog“. Nikdy nechtěl vést žádný dialog s Katalánskem – vždy odmítal referendum, a to v jakékoli podobě nebo formě, nebo převedení jakékoli pravomoci na katalánskou regionální vládu. Katalánský regionální prezident Carles Puigdemont trvá na tom, že musel vyhlásit referendum, protože to je právě to, co separatistické strany slíbily, když před dvěma lety vyhrály regionální volby.
A samozřejmě, že nikdo není v této tvrdé hře o moc andělem. PDeCaT (Demokratická strana Katalánska), hlavní síla, stojící za referendem, zabředla také do korupce.
Samotné Katalánsko je stejně ekonomicky silné jako Dánsko; 7,5 milionu lidí, přibližně 16% španělské populace, avšak vytvářejí 20% hrubého domácího produktu, získávají třetinu zahraničních investic a tvoří třetinu vývozu. V zemi, kde je nezaměstnanost strašně vysoká (30%), by ztráta Katalánska byla konečnou katastrofou.
Madrid v podstatě upřednostňuje pouze dvě priority – poslušně dodržovat úsporné diktáty EU a všemožně se snažit rozdrtit jakoukoli regionální snahu o autonomii.
Katalánský historik Josep Fontana v rozsáhlém, osvíceném rozhovoru identifikoval podstatu této záležitosti: „Pro mě je skandální to, že PP rozvířila veřejné mínění tvrzením, že vyhlášení referenda znamená následné odtržení Katalánska, i když ví, že odtržení není možné. Je to nemožné, protože by to znamenalo, že Generalitat by musel požádat madridskou vládu, aby byla tak laskavá, a stáhla svou armádu, četníky (Guardia Civil) a národní policii z Katalánska, a pokorně se vzdala území, které poskytuje 20% HDP… tak proč používají tuto výmluvu, která vyvolává klima, připomínající občanskou válku?“
Za přízrakem občanské války je celkový obraz ještě žhavější.
Skotská národní strana (SNP) je jakýsi pokrevní bratranec katalánských separatistů, neboť odmítá ústřední autoritu, která je vnímána jako nelegitimní, i s veškerými doprovodnými negativními litaniemi. Členové SNP si stěžují, že jsou nuceni vypořádat se s různými jazyky, politickým diktátem shora, nespravedlivými daněmi, a s tím, co pociťují jako přímé ekonomické vykořisťování. Tento jev nemá absolutně nic společného s prudkým nárůstem extrémně pravicového nacionalismu, populismu a xenofobie v celé EU – jak tvrdí Madrid.
A pak jsou tu časy, kdy jsou vlci ticho. Bylo by snadné představit si reakci EU, kdyby se katalánské drama odehrávalo někde ve vzdálených, „barbarských“ eurasijských zemích. Nenásilné a pokojné referendum na Krymu bylo odsouzeno jako „nezákonné“ a diktátorské, zatímco násilný útok proti svobodě projevu milionů lidí, žijících v EU, prošel.
Demofobie bruselských elit nezná hranic – historický rekord nám ukázal, že občanům EU není umožněno se svobodně vyjadřovat, zejména s využíváním demokratických postupů v otázkách, které se týkají sebeurčení. Bez ohledu na to, jaký směr to může nabrat, mlčení EU prozrazuje skutečnost, že Brusel tahá za nitky v Madridu. Projekt „Brave New Euroland“ konec konců znamená zničení evropských národů ve prospěch centralizované bruselské eurokracie.
Referenda jsou jako neochočitelná zvířata. Kosovo bylo vedlejším produktem amputace/bombardování demokracie Srbska ze strany Organizace Severoatlantické smlouvy – tento gangsterský/narkomafiánský ministát je užitečný jako hostitel vojenské základny Bondsteel, největší základny Pentagonu mimo území USA.
Krym byl součástí legitimní snahy o znovusloučení, aby tak byla napravena idiotská chyba Nikity Chruščova, který Krym oddělil od Ruska. Londýn nevyslal žádné neurvalce, aby zabránili referendu ve Skotsku – probíhalo smírné vyjednávání. Neplatí žádná pravidla. Neokonzervativci křičeli zbytečně, když se Krym znovu spojil s Ruskem, avšak ronili slzy radosti, když bylo Kosovo odděleno od Srbska.
Co se týče Madridu, měl by se poučit z dějin Irska – konkrétně z události, k níž došlo v roce 1916. Na začátku byla většina obyvatel proti povstání. Ale brutální britská represe vedla k válce za nezávislost – a zbytek už je historie.
Po této historické (relativně) krvavé neděli se bude stále více Katalánců ptát: Když mohou být členové EU Slovinsko a Chorvatsko, Česká republika a Slovensko, drobné pobaltské republiky, nemluvě o ještě menším Lucembursku, Kypru a Maltě, proč ne my? A další útěky mohou následovat – Flandry a Valonsko, Baskicko a Galicie, Wales a Severní Irsko.
V celé EU se centralizovaný eurokratický sen hroutí. Je to právě Katalánsko, které může směřovat k ne tak odvážnému, ale realističtějšímu, novému světu.
The Future of the EU at Stake in Catalonia vyšel 9. října 2017 na ICH. Překlad v ceně 603 Kč Zvědavec.
