Moje řeč

Avatar
Původní autoři

8. 10. 2017       Tribun
Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

 
Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

    Občané si staví  ve své obci v rámci Akce Z objekt “občanské vybavenosti” – samoobsluhu.
    • Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?
    Akce Z – občané si staví ve své obci letní kino.
    • K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a  poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?