Mýtus o pozitivním významu NATO a o bezpečnostním vakuu v ČR v případě vystoupení z Aliance

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí vzniklo několik falešných tvrzení a představ, které velmi ochotně pomáhají šířit čeští politici, vojenští hodnostáři a novináři. Z Aliance vytvářejí cosi, co se blíží bezpečnostnímu kultu, když rozhlašují, že se jedná o jedinečnou, a tudíž nenahraditelnou organizaci, která poskytuje bezpečnostní záruky a která je v dnešním světě pro západní „demokratické“ země nutností. Politici považují vystoupení z NATO za ohrožení naší národní bezpečnosti a vůbec si tuto situaci nedokáží představit. Někdo dokonce spojuje případné vystoupení z Aliance se vznikem bezpečnostního vakua*. Avšak je velmi jednoduché odhalit pravdivý stav věcí a prokázat, že situace je zcela opačná a pro nás značně nevýhodná, neboť neexistují žádné bezpečnostní záruky, ale jen nekalé využívání členských zemí, v rámci něhož jsme zatahováni do spirály několikanásobného provinění a vlastního poškozování, do spirály, která nebere konce.

Po zániku Varšavské smlouvy (1991) nám trvalo přibližně osm let, než jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (1999). V devadesátých letech neexistovala pro Českou republiku konvenční hrozba* v podobě napadení ozbrojenými silami cizí země a bylo patrné, že tato hrozba bude minimální i pro další období. Ani dnes se situace s hodnocením konvenční hrozby nemění, a to i přes zažehnutí ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině1 a šíření klamných zpráv o záměru Ruské federace napadnout pobaltské státy.2

Přesto se Česká republika 12. března 1999 stala oficiálním členem Severoatlantické aliance, přičemž pouhých 12 dnů po vstupu do Aliance poskytla svůj vzdušný prostor pro bojové letouny NATO v rámci vzdušné operace proti srbským jednotkám (vzdušné operace se plánují s předstihem několika týdnů až měsíců, což vypovídá, že s prostorem ČR bylo počítáno již dříve). Operace trvala 79 dnů a byla provedena bez mandátu OSN. Během vzdušných úderů Aliance v čele s USA zahynulo na území Srbska a Kosova až 2 500 civilistů. To bylo první vážné provinění České republiky, jejíž představitelé se politickým schvalováním tohoto aktu a jeho podporou (poskytnutí vzdušného prostoru) podíleli na straně Aliance na porušení mezinárodního práva a zločinech proti lidskosti.3

 

Doručování demokracie – založeno 1949

Česká republika se podílela a i v současnosti se podílí na porušování mezinárodního práva, na destabilizaci zemí a celých regionů, na eskalaci napětí a na narušování národní a evropské bezpečnosti (viz přehled nejzávažnějších činů na konci dokumentu).4 Hrozbou pro svět se tak paradoxně stává NATO a ohrožením pro členské země je členství v tomto spolku.

 

NATO nemá obranný charakter a nikdy ho mít nebude, pokud ovšem nevyvolá ozbrojené střetnutí v Evropě, kdy by bylo snahou protistrany převést boje na území protivníka. Severoatlantická aliance na území svých členských zemí neřeší ani vážné bezpečnostní hrozby, jakými jsou mezinárodní terorismus a nelegální migrace ze zemí ozbrojených konfliktů (viz produkt 13022 „Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem“). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor (aktivity Aliance v Pobaltí nemají obranný charakter, ale jsou jen bezvýznamnou snahou demonstrovat jakousi sílu, která přispívá pouze k eskalaci napětí ve východní Evropě – podrobněji viz produkt 11051, produkt 11055 a produkt 11056).

NATO neposkytuje žádné bezpečnostní záruky a závazek kolektivní obrany je jednou z největších dezinformací, kterou šíří politici, vojenští funkcionáři a novináři členských zemí Aliance. Z textu článku 5 Severoatlantické smlouvy nevyplývá žádná povinnost vojenské pomoci a samotný článek, na nějž se řečníci lehkomyslně a beze studu neustále odvolávají, je jasným důkazem o této záměrné dezinformaci (podrobněji rozebráno v produktu 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“ a vzhledem k vystupování českého ministra obrany taktéž v produktu 11055).

V Severoatlantické smlouvě není závazek, jenž se pojí k oněm dvěma procentům HDP, což by mělo představovat částku vydávanou na obranu. Je to jen jakýsi slib učiněný mimo smlouvu, čímž nemusí být závazný. Ve smlouvě je pouze dohoda členských zemí, že budou udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku (viz článek 3).5 Jenže to je velmi obecná formulace, která může mít mnoho podob a všechny z nich mohou být hodnoceny jako naplňování daného článku (například už jenom výuka vojáků v taktické přípravě a v komunikaci prostřednictvím rádiových stanic podle standardů NATO je v souladu s článkem 3 a nemusí být nutně doplněna dalšími aktivitami a nákupem nové výzbroje).

Když se vedou rozhovory o obraně jednotlivých členských zemí, je pravdou, že je vše v této souvislosti vztahováno obecně na resort ministerstva obrany. Avšak obrana země, to nejsou jen vojáci, ale také policisté, hasiči, záchranáři a další, kteří by v případě jakéhokoli konfliktu na vlastním území museli také zasahovat a vynakládat určité úsilí. V tomto smyslu jsme 2 % HDP již dávno překročili a jakékoli další navyšování by mělo být rozděleno rovným dílem všem zaangažovaným. Pokud ale někdo v tomto ohledu hovoří jen o armádě, pak vztahuje navyšování vojenského rozpočtu pouze na zahraniční mise, kde armáda působí samostatně se svou vojenskou policií, vojenskými požárními družstvy a vojenským zdravotnickým personálem. Navyšování vojenského rozpočtu (bez zahrnutí dalších institucí) by tak nemělo být pokrytecky spojováno jen s obranou vlastní země, ale s pravdivým charakterem Aliance, jež je převážně spjat s výpravným (expedičním) pojetím mimo prostor členských zemí NATO.

Zájem na zvyšování vojenských rozpočtů členských zemí mají především Spojené státy, které v tom sledují dva cíle:  

b) mít dobře vybavené a připravené spojence, kteří mají hájit zájmy USA proti Ruské federaci a dalším rivalům.

Mnozí se domnívají, že jsme vstoupili do NATO, jelikož se na našem území po rozpadu Varšavské smlouvy vytvořilo bezpečnostní vakuum. A mnozí se domnívají, že pokud bychom z Aliance vystoupili, tak by domnělé bezpečnostní vakuum vzniklo znovu. Je to ale opravdu jen domněnka*, která nesouvisí se skutečnou situací. Bezpečnostní vakuum vzniká v zemích, které jsou rozvrácené (destabilizované) a v nichž v dostatečné míře nefunguje státní správa (především výkonná moc, zákonodárná moc a soudnictví). To však nebyl a není případ České republiky. Po zániku Varšavské smlouvy byl chod země zachován a navíc je možné říci, že se zvýšila suverenita země (byť kvůli otevřené hospodářské a bezpečnostní politice směrem k Západu jen na krátkou dobu). To nebyly známky bezpečnostního vakua (jako příklad bezpečnostního vakua lze uvést Libyi).

Politici jako ministr obrany Stropnický spojují vystoupení z NATO se ztrátou bezpečnostních záruk. Avšak ministr se mýlí, nebo spíše záměrně dezinformuje, neboť nemůžeme ztratit něco, co ani neexistuje (viz příslušný odstavec výše k článku 5 Severoatlantické smlouvy). Pevné bezpečnostní záruky navíc mohou platit jen pro konvenční hrozbu* či konvenční válčení* (bezpečnostní záruky ve spojení s asymetrickou hrozbou* či asymetrickým bojem* nemohou být garantovány a mají posunutý význam i podobu). Pokud ale uvažujeme konvenční hrozbu a s tím spojené napadení v případě České republiky, bude mít taková hrozba nebo napadení vždy zvláštní charakter, jehož vysvětlení (viz níže) dokládá, že pro ČR není v tomto smyslu žádný rozdíl, zdali je nebo není v jakémkoli obranném spolku.

Zvláštní charakter konvenčního ohrožení pro Českou republiku spočívá v její geografické poloze uprostřed Evropy. S touto polohou nebyla a není bezpečnost ČR závislá na žádném spolku, nýbrž primárně na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné dohody a pakty ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli dohodě, ale z pragmatického důvodu).

U konvenčního ohrožení tedy nejprve uvažujeme sousední země, což jsou tři členské státy NATO a jedna neutrální země (pokud by nás napadla sousední země a zároveň členská země NATO, není jasné, jak by na to reagovaly ostatní členské státy, pokud by vůbec reagovaly). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení jeho sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více zemí a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území.

Česká republika nebude nikdy samostatným cílem konvenčního napadení, aniž by se agresorem stala sousední země, ale zpravidla jen součástí většího cíle, a to právě vzhledem ke své geografické poloze ve významu jakési pomyslné křižovatky Evropy. Z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli patříme do obranné organizace, protože pokud budou napadeny naše sousední země, tak se to bude týkat i nás, a obráceně, pokud někdo z jakéhokoli směru zaútočí na české území, tak se to dotkne všech zemí, které s námi sousedí.

Jestliže nebudeme členy Severoatlantické aliance, proč bychom se podle některých politiků měli bát případné agrese více než např. Rakousko a Švýcarsko? Přitom nižší míra ohrožení není záležitostí neutrality, ale přece evropských demokratických hodnot, o nichž všichni politici tak zarputile hovoří a při každé příležitosti nám je předhazují. Proč by tedy měla být Česká republika obklopená jinými evropskými zeměmi větším cílem než sousední Rakousko, když všechny evropské země údajně zastávají stejné demokratické hodnoty a útok by tedy nevedly a ani by ho nepodporovaly? V rámci těchto hodnot bychom taktéž měli mít právo se samostatně rozhodnout o jakémkoli členství či nečlenství, ať už má někdo status neutrality, nebo chce být jen prostým nezávislým státem. Anebo je to s těmi demokratickými hodnotami jinak a čeští politici vědí, že by nám v případě vystoupení hrozila odvetná opatření ze strany Západu, a tak se podřizují a podbízejí? Proč by nám jinak čeští politici zdůvodňovali naše členství v NATO falešnými a neplatnými faktory uvedenými výše?

Jestliže politici, vojenští hodnostáři a novináři neříkají o Severoatlantické alianci pravdu, a to podle rozboru výše neříkají, tak potom šíří propagandu a šíří ji v něčí prospěch, jelikož Aliance již dávno ztratila svůj původní účel (viz produkt 13012). Na druhou stranu se ale všichni tito propagandisté včetně pracovníků České televize podivují nad tím, proč Rusové tu svou „propagandu“ vyhrávají, přičemž si nechtějí připustit, že by to mohlo být tím, že funkcionáři západních zemí si až příliš vymýšlejí. Čeští politici v rozpolceném českém prostředí panikaří a ve snaze dál ukazovat svou loajalitu západní propagandě si pomáhají vytvářením účelových státních orgánů, jež by měly být součástí každého ministerstva (blíže viz produkt 13023 „Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám – CTHH“).

Související zpravodajské produkty:

• produkt 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“
• Produkt 13012 „Donald Trump a Severoatlantická aliance“
• Produkt 11048 „Česká politická scéna a národní bezpečnost ve vztahu k NATO a EU“
• Produkt 13022 „Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem“
• Produkt 11051 „Vážné provinění českých zákonodárců a jejich podpora eskalace mezinárodního napětí jako podřízený příspěvek zahraniční politice USA“
• Produkt 11054 „Evropa může rozhodnout o směru vývoje BS ve světě, namísto toho se sama připravuje na „válku“ ve prospěch USA“
• Produkt 11055 „Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše“
• Produkt 11056 „Analýza vystoupení několika českých poslanců jako ukázka pokrytectví a ignorance české a evropské bezpečnosti“
• Produkt 12010 „NATO a EU jako krycí organizace?“
• Produkt 22017 „Bezpečnostní hrozby pro ČR a jejich původci a podporovatelé“ jako článek 4 v dokumentu „Bezpečnostní strategie ČR – Koncept“

1 Na východní Ukrajinu zaútočily s finanční a materiální podporou Západu jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Avšak ještě předtím byl v zemi proveden politický převrat, rovněž podporovaný Západem jako součást boje mezi USA a Ruskou federací. Blíže viz produkty:

• Produkt 11010 „Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině“
• Produkt 11027 „Analýza změny politického režimu na Ukrajině (díl 1/2)“
• Produkt 11028 „Analýza změny politického režimu na Ukrajině (díl 2/2)”
• Produkt 11003 „Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“

2 Neexistuje žádný odborný závěr o ruském záměru a přípravách na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem. Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu.

3 Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

4 Česká republika se schvalováním, přímou podporou, nebo dokonce aktivní účastí podílela či se stále podílí na následujících závažných mezinárodních aktech západních mocností: schvalování a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999), protiprávní agrese a okupace Iráku s jeho následnou destabilizací (2003 –2011), neoprávněné schválení nezávislosti Kosova (2008), destabilizace Libye (2011), neodůvodněné prosazování asociační dohody EU s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečností riziko a která by za běžné situace a ve spojení s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí (zahájení v roce 2012), dále pasivita a podřízenost v projektu Evropské unie ohledně početného přesídlování populací z jiných sv3ětadílů do Evropy a s tím spojeného vměšování a narušování národní bezpečnosti členských zemí (projekt zmíněn v oficiálních dokumentech v roce 2014), bezdůvodné a dezinformacemi vysvětlované nasazení českých vojáků do Pobaltí (2017) a schválení využití vojenských sil a prostředků členských zemí NATO na Blízkém východě podle potřeb a zájmů USA (2017).

5 Úplné znění článku 3 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.«

»Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.«

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.
 

 

Zpravodajský produkt 13030
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO