Zdeněk Hrabica
20. 10. 2017
Se zájmem jsem si poslechl a shlédl Barboru Šámalovou v Interview ČT 24, které si z jejich pořadů z Číny i z KLDR a Koreje velmi vážím. Pozitvně jsem hodnotil, že tato novinářka vidí o krok dopředu a že jako zkušená žurnalistka počítá s tím, že bude ještě vícekrát i v této zemi, jež vyvolává zájem světa. Nedštila síru – i když se o to moderátorka pořadu snažila; pochybuji však, že kladečka otázek má tuto situaci v rukách. Jako jí má v malíčku její respondentka.
Na místě, kde se ani za léta tolik nezměnilo jsem osobně byl a mám z ní stejné zkušenosti. Projel jsem jí od severu na jih, včetně 38.rovnoběžky. Leccos vím o její historii a o politické situaci, o krvavé řeži v padesátých letech. Tehdy zahynuly tři miliony Severokorejců. Především civilistů. Odehrály se podobné masakry jako ve Vietnamu. Můj někdejší kolega ve Světě v obrazech, zkušený komentátor Jaroslav Bouček byl jako zvláštní zpravodaj ČTK v řadách tehdejších jednotek čínských dobrovolníků Darem jsem od něho dostal na památku comiks knihy v korejštině – Julia Fučíka Reportáže psané na oprátce. Unikát a raritu, vešel se do venkovní náprsní kapsy vojenské uniformy.
Hned při příletu do Pchjonjangu jsem zažil poměrně humornou událost, když mi můj průvodce sdělil, že Velký Vůdce dělá denně sedm věcí najednou, nedal jsem se. Jmenoval, že řídí stát, dělnickou třídou, velký hutní kombinát, že píše libreto k opeře o hrdiném boji národa proti USA…Odvětil jsem, že já dokážu při své roztržitosti konat najednou třináct různých věci! Pohoršil se a připomenul, že tuto skutečnost bude muset hlásit výš a jinde; nezalekl jsem se. Nedopatřením mu upadl odznak s portrétem Vůdce z klopy na zem, což je veliký přečin, zbělal a já ho ironicky upozornil, že tuto skutečnost budu nucen také hlásit výš a ještě výš než on. Pochopili jsme se a já měl celý měsíc kamaráda vcelku stejné barvy krve. Dbal jsem rad z jeho strany o rizikových situacích a přijal je, včetně těch o odposleších v hotelích. Jiný kraj, jiný mrav. Po hlasité samomluvě jsem zjistil, že se hotelové služby zvedaly k dokonalosti.
Po létech jsem korejské manýrypozoroval nastokrát více, když jsem pracoval po roce 1990 v časopisu Restaurant Revule a seznámil jsem se s podobnými slídilskými zařízeními, již ve zbrusu novém pražském hotelu Renaissance. Doufám, že ta špiománie i tam byla již snad zavržena.
Někdy jsem si v KLDR připadal jako v Campanellově Slunečním státě, kde je skoro všechno předem naplánováno a kde panuje jistý dirigismus. Včetně oblečení, tam ovšem, tedy ve zmíněném státě se zapínaním košile i saka na zádech. Také jsem se s podivem díval na každodenní ranní poklony u pomníku Velkého Vůdce; na povinnost úředníků ministerstev uklidit před zahájením určitou plochu ulice. Podivil jsem, že v hlavním městě existuje Knihovna Kim Ir – sena. Letiště je tam Kim Ir – sena. U nás do té doby věc nevídaná.
Vybavovalo se mi to, když jsem po létech spatřil svíčkobraní a svíčkové srdce u sochy svatého Václava na památku Václava Havla. Bylo to skoro ne – li úplně stejné. A svíčková plavba po Vltavě a po Labi s kormidelníkem Michalem Kocábem mi připomínala vžité zvyky v KLDR.
O všech překvapeních jsem napsal několik reportáží – za některé jsem ze severokorejské strany obdržel ostré výtky, za jiné velké uznání. Znepokojovala mne sociologie rodiny – existence jakýchsi skupin pod velením domovního důvěrníka, Potěmkinovy vesnice v architektuře, nesvoboda poštovního styku, uznání jsem nacházel v organizaci zájmové činnosti s dětmi – zpěv, hudba, tanec, sportovní činnost. Udivoval mne dokonalý systém knihovnictví. V rozvoji elektroniky, informatiky o novém poznání jsem zjišťoval, že postupují mílovými kroky kupředu.Totéž bych mohl říci o některých oborech mediícíny a farmacie.
Mohl bych pokračovat, nikoli však zatracovat.
Snad mohu doufat, že se všechno bouřlivé, čím se projevuje naše doba, uklidní a že zvítězí zdravý rozum na obou stranách.
Korejci jako etnikum – známe je z doby, kdy jich v Praze a v Brně tisíce studovalo, zejména sirotků z korejsko -americké války a bydleli s námi na koleji v Dittrichově ulici – jsou nesmírně talentovaný národ; zatím i přes hlasité výhružky a okaté provokace nevyprovokovali v nové době žádný válečný konflikt.
Věřme ve zdravý rozum politiků, že budou dbát toho, že všude žijí lidé a přejí si mír a štěstí pro nynější i budoucí pokolení.
