Zdeněk Hrabica
21. 10. 2017
Kdyby se někdo trochu více zamyslel nad fungováním předvolebního a volebního mechanismu v České republice, asi by se dopracoval k výsledku, že všechno je v mnoha ohledech při starém. Je radost pohledět na občany, většinou hrdě kráčející do volebních místností. Vedou se bez rozdílu věku za ruce, vcelku usměvaví a ztepilí. Jsme ukázněná společnost a myslím, že nám svět může závidět. Dokonalá a promyšlená organizace tu je z dob Rakouska – Uherska, první Československé republiky (účast byla za Masaryka povinnou), v celém poválečném období, kdy ji horlivci – jací nevymřeli – mnohdy o své nebo cizí vůli zdiskreditovali (až do roku 1964 byla znovu povinnou). Dokonce účast byla evidována a v případě neúčasti, s neukázněnými byla pohoršlivě diskutována. A hlavně byla neúčast zapamatována.
Domovní důvěrníci a občanští vejboři, kteří jsou sami nebo jejich potomci dneska na vrcholu společenské pyramidy, měli starost, aby naše děti byly u volebních uren řádně ostříhány a slušně odděny. To poslední konečně setrvalo dodneška. Nic proti tomu. Ale fízlování horlivých bohužel neustalo. Jelikož jsem jako myška sledoval atmosféru volebních komisí – převažují v ní starší nebo hodně mladí, mající výše do žlabu, a žold 1300 Kč není pro ně k zahození. Jelikož jsem se ocitl v postavení pozorovatele, vyslaného do komise za legální, povolenou politickou stranu KSČM, posledně i nyní při volbách, byla zvědavost některých členů komisí upřena, především na tuto orientaci. Podobně jako kdysi třídní boj, zalezl antikomunismus lidem hluboko pod kůži. Ani poté jsem si však nepřipadal jako méněcenný čí malomocný.
„A vy jste tady opravdu za komunisty?“ – optal se mne – mušku skrytou před zraky veřejnosti – mladý lidovec, z KDU – ČSL , z „Klidné síly“: „Mohu se optat koho budete volit?“ Dostal mou odpověď, že KSČM. „ Myslíte, že by se komunisté v případě podpory ve volbách měli dostat do vlády?“ Odpověď zněla: „ To si ani v nejmenším nemyslím! Přece by neměli převzít odpovědnost za loupež tisíciletí a za to, čím je i naše země a svět více než dvacet let, zmítána.“ Zpověď zpovědníka neustala: „ To jste tedy ateista, ale ve vašem věku jste musel být přece pokřtěn?“ „Ano byl jsem pokřtěn, můj otec jako komunista prožil německou okupaci v německém žaláři , zbytek rodiny a blízkých na stejném místě nebo byli dokonce jednotlivci Němci vyvražděni. Po válce jsme nabyli víry, že kdyby byl bůh, určitě by nestrpěl takovou nespravedlnost a zločiny.“
Ani mne už po tomto vcelku laskavém výslechu ani nenapadlo lustrovat mladého lidovce. Čert ho vem! Lezl mi do soukromí a to se ani v nejlepších rodinách dělat nemá. A jsem – li vinen?
Hoď po mně, milý muži, kamenem.
