Jednou budem dál – s důchody a sociálním zabezpečením

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec

30. 11. 2017Jednou budem dál, já vím […] jen víru mít, doufat a jít, cíl je blízko nás, já vím… Česká verse písně We shall overcome.
Tak nějak vyznívá rozlůčková řeč profesora Potůčka, když se snaží předat štafetu další, zatím neustavené zbytečné komisi, která zase bude (po)tvořit český důchodový systém podle budoucího zadání politických hlupáků.
Je nutné připomenout, že tento profesor neměl odvahu vzepřít se politikům a říct to základní:
(1) Je třeba vytvořit systém pro zabezpečení všech občanů ve stáří; a
(2) Důchodová reforma je jen jedním z prvků, které mají přispět k dosažení cíle uvedeného v prvním bodu.


K Bodu (1) je zjevný odpor, protože současná společnost uplatňuje staré komunistické heslo “bez práce nejsou koláče”. Proto se objevují tendence spojit sociální dávky s prací. Smysl by dávalo, kdyby nešlo o “zasloužení si” sociální dávky, ale o nabídku práce za přiměřenou mzdu – s cílem snížit počet lidí, na sociální podpoře.

Bod (1) vyžaduje stanovit minimální příjmový standard, který by stačil na pokrytí nákladů na bydlení, potraviny a běžné životní náklady. V úvahu je třeba vzít skutečnost, že politici po roce 1989 naprosto zkurvili (není výstižnějšího slova) trh bydlení. Jestliže průměrné platy a ceny vzrostly přibližně 10x, nájmy rostly nejméně 30x.

Jenže proč to dělat pro staříky, když katastrofa související s cenou bydlení ohrožuje nastupující mladou generaci. Proč si kazit obchody s chudobou.

Česko sedí na časované bombě zvané chudoba. Politici žvaní o to, že se každý má o sebe postarat: stěhovat se za prací, spořit na bydlení, mít rodinu, šetřit na důchod a spotřebou podporovat HDP.

Jak může polovina lidí, která je příjmově pod mediánem 25000, cokoli ušetřit, když chudák Sobotka musel použít poslanecké náhrady na to, aby si mohl koupit vlastní byt. V roce 2009 měl základní příjem přes 60000 a k tomu různé náhrady – podle tehdejších medií dohromady 120k čistého. Jeho rodina živořila z jednoho mizerného platu a doma byla nevýdělečně činná těhotná manželka. No prostě hrůza.

Jeho nepřátelé takměř viděli Grosse 2.0, ale Sobotka obvinění ustál pomocí tvrzení, že poslanecké náhrady spojuje s platem každý. Tak “vo co go”, jak se moderně říká.

Nikdy se nám nežilo lépe, říkají lidé této příjmové kategorie. Poslancem může být v Česku každý, kdo se o sebe dovede postarat. Ženám v nouzi pak jistý pablb vysvětloval, že si za to mohou samy. Měly si najít pořádného chlapa.

Před několika měsíci jsem hledal pořádného poslance, takového, kterého by zajímal problém člověka, který kvůli nemoci spadl skoro na dno.

Oslovil jsem jich celkem 170. Polovina z nich se neobtěžovala email vůbec otevřít. Ta druhá se teoreticky dostala k popisu situace onoho člověka, jeho CV a mohla si přečíst i skromnou žádost o trochu práce pro něj (přes internet) a kdyby ani ta nebyla, o příspěvek na transparentní účet, který jsem zřídil.

V dopise jsem uvedl, že mě pomoc tomuto člověku, jedné další osobě a Centru Paraple stojí měsíčně 20000 korun, kdežto oni, když mají 600000 ročně na administrativní a jiné asistenty, tak by tisícovku ročně mohli postrádat.

Předseda ODS v nedávno v ČT vysvětloval, jak pečlivě zvažuje každý hlas voličů. Ale hovno, pane Fialo, vy jste právě jeden z těch, kteří osobně a nebo prostřednictvím asistentů zmáčkli tlačítko “delete”.

Zájem o celý případ projevily dvě ženy, jedna z ODS, druhá z TOP 09, jeden poslanec poslal tisícovku a dva další mě odkázali na dobu po volbách. Jména zmíním s kritikou nebo poděkováním podle toho, jak případ nakonec dopadne. Zajímavé je, že ČSSD projevila absolutně nejmenší zájem: ze 42 oslovených poslanců jich dopis otevřelo pouhých 12.

Pokud jde o Bod (2) je třeba Potůčkovu komisi pochválit za zjištění, že privatizace důchodových systémů nikde nic nevyřešila. Tato informace ovšem zůstala skryta ve zprávě, kterou media ignorovala.

Obecně je známo, že důchodové systémy potřebují stát. Ten může ovlivnit valorizaci důchodů, regulovat nájemné, poskytovat daňové úlevy (pokud existuje progresivní zdanění).

Stát záplatuje systém příspěvky na bydlení, které ovšem obratem končí v kapsách pronajímatelů a jsou tedy nástrojem, který se tak či onak podobá obchodu s chudobou.

Investiční společnosti jsou prospěšné, pokud pracují výhradně pro okruh svých klientů. Příkladem je pensijní fond ontarijských učitelů. Ten zajišťuje pensi ve výši 70% průměru nejlepších pěti příjmů. Tento fond využívá všechny daňové úlevy, které stát poskytuje.

Diskutabilní je účast zaměstnavatelů, zejména v případě, kdy pense zůstávají součástí podnikového rozpočtu. Pokud taková společnost zkrachuje, hrozí nebezpečí, že pensisti o pensi příjdou, někdy úplně.

Zavěr lze obohatit odkazem na slova (tehdy komunistického básníka) Pavla Kohouta, jimiž vyjádřil naději na jasnou budoucnost:

“Bude to po letech, snad v pětiletce páté, z okna je bude vítat úsměv matky…”.

Bohužel lze očekávat, že ani taková doba nebude naší ekonomické “elitě” stačit, aby si troufla odmítnout hloupá politická zadání politiků.