Václavák – bulvár, náměstí, žumpa?

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
4. 11. 2017
Nejsem sám, kdo dneska a již dlouhodobě – považuje Václavské náměstí za jeden nejšpinavějších a  nejméně uspořádaných, málo bezpečných koutů našeho hlavního města. Prožil jsem v něm skoro polovinu svého života. Byl jsem svědkem mnoha jeho dějinných okamžiků – jako učeň vysočanského ČKD, jako voják základní služby, jako novinář – i jako občan. Ale co mi nyní nabízí, je opravdu pro mne a mé hosty, s nimiž tam často zavítám, k neuvěření. 


 
  S fotografy Emilem Fafkem, s Františkem Dostálem, Vilémem Kroppem a s tolika jinými jsem jej i často i v detailech obyčejných všedních i svatečních dnů, radosti i dramat fotografoval a činím tak sám až dodneška.

Nyní již delší dobu sleduji, že Velký kormidelník režimu využívá této plochy k  jakémusi opakujícímu se PR prostředí – hlavně ala – co by tomu řekla cizina. Aby nabyla vědomí o  neobvyklé světovosti Prahy – matky měst.

Málokdo ví, že po majetkovém převratu po roce 1989 skoro žádný z domů na někdejším Koňském trhu – Václavském náměstí už není v českých rukách. A když, tak na české ručičky jsou přilepené jiné ruce. Rozhodují o něm zahraniční vlastníci a mezinárodní banky. Minimum domů, některé i rozhodnutím doby, jsou již v chátrajícím stavu. A i když nejsou, dochází i po stamilonové rekonstrukci k jejich likvidaci. Nyní například se stalo u domu mezi Václavským náměstím a Opletalovou ulicí z roku 1880, zbořeným stylem, jakým se bouralo kdysi nádraží Těšnov.

Za průčelím mnoha dalších objektů došlo mimo zraky návštěvníků k demolicím podle vzoru knížete Potěmkina. Stačí pohlédnout z pražské Panské ulice, od někdejší budovy Mladé fronty, v níž působil v redakci Prager Tagblatu i zuřivý reportér E.E. Kisch.

Nyní se na provizorním oplocení, kde má vyrůst po schválení stavebního povolení Květinový dům, koná podle vzoru Josepha Goebbelse výstava fotografií s kvízovými otázkami – jenom pro chytré hlavičky. Jak vtipné, ale současně i  prostoduché. Přibližuje nám fotografie s popisky česko-anglických textů, jaké zločiny u nás napáchal převážně komunismus. Ale na první pohled je patrné, jakoby je stylizoval někdo, kdo není v českých a slovenských dějinách příliš doma.

U známé historické fotografie z radostného dne osvobozování Prahy 9.května 1945 Rudou armádou , z horní části Václavského náměstí, čteme dvojazyčný česko-anglický popisek : „Ruský armádní tank razící si cestu na Václavské náměstí „ – „Russian army tank enetering Wenceslav Square“ .

Už tehdy nás po šestileté německé okupaci, v níž přišly o život více tři stovky tisíc obyvatel Československa, osvobozovalo Rusko?

Na diváky, hlavně odjinud ze za humny – jistě nikoliv na Pražany – míří celá další obrazová dokumentace. Ostrakizace Gottwalda, Nejedlého – ani Beneš nepřichází zkrátka. Snad je to nyní jakýmsi závdavkem – nyní před 7. listopadem – obžaloba celých 100 let zpropadeného komunismu. Provázených sovětskou (pod fotografiemi nazvanou pod ruskou) okupací, začatou 21. srpna 1968, upálením se Jana Palacha a Miroslava Zajíce – až do vysvitnutí jasného a sametového sluníčka v podobě Václava Havla. Zvonivých klíčů na Václavském náměstí.

Avšak to by na provizorním ohrazení zbouraného domu nebylo zdaleka všechno.

Uprostřed „Václaváku“ – specifická paměť národa pokračuje rozsáhlou výstavou. Prezentuje kromě politiky, ideologie, propagandy – také radostnou perspektivu, jaký bude Václavak už zítra.

Až nebude a přestane být společenskou žumpou, která zatím silně páchne močovinou.

Foto autor