Euroführer Martin aneb SPD před vlastním hrobem

Martin Schultz (SPD)

Petr Schnur
13.12.2017  zdroj

Peter Schnur píše o tom, proč vede šéf německých sociálních demokratů Martin Schulz svoji stranu do politického hrobu a také o tom, nakolik Schulzovy výroky o budoucnosti EU prozrazují víc než je zdrávo.
Haškův Dobrý voják Švejk by asi třídenní stranický maratón SPD (vychutnejme hořkost plného názvu, který se za zkratkou skrývá: Sociálně-demokratická (!) strana Německa) nejspíše charakterizoval takto: „Tak nám znovu posvětili vůdce Martina, paní Müllerová!“. Plných 81,9 % delegátů potvrdilo tuto politickou figurku, která v politické frašce zvané předvolební boj sehrála roli „elitního“ lobbyisty kancléřky Merkelové a která je spojena s historickým volebním debaklem strany. Milovníci šibeničního humoru by tuto manifestaci postschröderovské socdemácké kultury mohli komentovat třeba takto: vzhledem k předchozím 100 %, které Schulz sklidil před devíti měsíci v minulém hlasování o předsedovi strany, se jedná o politický debakl. Ponechme ale srandu stranou, věc je vážná, neboť děsivý úpadek této tradiční německé strany má následky i pro celou Evropu.

Přijel Martin na bruselském koni…

Krátce před partajním sjezdem SPD se její boss Schulz ve zkratce rétoricky prezentoval coby sociální svědomí národa. Na mušku si vzal koncern Siemens, jehož „racionalizace“ bude stát tisíce pracovních míst a který podle něj praktikuje (citát:) ‚manchesterský kapitalismus‘. Čímž má tento německý „eurofighter“ na mysli návrat do 19. století.

Celý jeho výstup má ovšem dvě zásadní chyby. Za prvé: vzhledem k jeho dosavadní domácí i „evropské“ kariéře nejde o nic jiného než o další politické pozérství. Žoviální Martin se podílel na všech asociálních „reformách“ ať již domácího nebo unijního původu. A za druhé: Schulz byl a je reprezentantem EU, instituce, která smluvně kodifikovala přechod od demokracie a právního státu k vedoucí úloze kapitálu a neomezené moci globálních finančních trhů. Toto kvazi ústavně (Lisabonská smlouva) pojištěné brutální spekulantství je oficiálně nazývané‚ volným evropským vnitřním trhem bez omezení‘. Nyní tento pozér kritizuje nadnárodní koncern za to, že využívá podmínek, které Schulz sám spoluvytvářel. Za třetí: člověk se musí podivit nad tím, že si „bojovný socialista“ kauzy Siemens všiml až nyní, neboť masívní přesun pracovních míst koncernu a jeho dceřiné firmy Infineon do zemí s levnější pracovní silou byl již v letech 2003 / 2004 v plném proudu. Tehdy šlo o více než 10 000 míst přesunutých do Indie, Číny a východní Evropy.

Opět velká koalice?

SPD do jednání vstoupila s několika tématy, o kterých CDU/CSU tvrdí, že jsou pro ni nepřijatelná: tzv. občanské zdravotní pojištění, zvýšení daní a uprchlická, resp. imigrační otázka, ve které SPD odmítá horní hranici. Příští dny ukáží, zda se skutečně jedná o zásadní rozpory nebo o taktické manévry, které mají občany vzrušit a voličům sugerovat vážnost situace, ve které nic není rozhodnuté, zatímco se již v zákulisí kují konkrétní plány.

Ať tak či onak – SPD již dávno není sociálním svědomím republiky a stranou pracujících. Stejně jako její šéf Martin Schulz se stala politickou převodovou pákou strategických zájmů globálních trhů a ty mají zájem na kontinuitě „středové (ne)politiky“. V podstatě je jim jedno, v jakém barevném složení; Jamajka by měla své exotické kouzlo, ale vzhledem k tomu, že lidské faktory jako osobní sympatie nebo antipatie stále hrají svoji roli a představují faktor nejistoty, znamenalo by prodloužení života velké koalice (v německém žargonu GroKo) kontinuitu dosavadní domácí i zahraniční politiky bez rizika nepředvídaných zádrhelů.

Tak jako mají finanční trhy a nadnárodní koncerny dostatek prostředků k politickému diktátu, tak má i velkokoaliční frakce v SPD nástroj na prosazení stanoveného cíle i přes eventuální odpor stranické základny. Mocná porýnsko-vestfálská organizace sice prosadila zvláštní sjezd, který se bude zabývat kauzou GroKo, ale Schulz se stranickou špičkou mají v případě „nehody“ záchranou brzdu v podobě tzv. malého stranického sjezdu, při kterém rozhodují pouze hlasy nositelů mandátů a funkcionářů. Jistě není nutné připomínat, že

(celý text zde)