Média na prahu roku 2018 (s návrhem řešení na konci textu)

Avatar
Původní autoři

Radim Hreha
30. 12. 2017    (psáno pro PL, zasláno autorem)
Roztomilé přísloví „co Čech, to muzikant,“ platilo až do listopadu 89. Časy se však mění, a tak některá rčení už novou realitu nevystihují vůbec, příp. nabyla diametrálně odlišný, někdy až kriminální kontext. Význam rčení „lžeš jako bys tisknul,“ však nabývá na významu každým dnem. Pomalu je stejně aktuální jako v době reálného socialismu ačkoli entuziasté pravdy a lásky se snaží o zvýšení prestiže spřízněných žurnalistů za jakoukoliv cenu.


Společnost Ferdinanda Peroutky každoročně uděluje ceny novinářům, kteří se snaží přizpůsobit mediální obraz společnosti havlistickému světonázoru. Proklamovaná ušlechtilost záměru je však redukována, stejně jako za komunistů, pouze na popularizaci reprezentantů jednoho názorového proudu. Podmínky výběru oceněných jedinců jsou typické pro jakékoliv demagogy. Společným jmenovatelem je přeexponovaný důraz na osobní zodpovědnost, tedy ideologicky správně nastavenou autocenzuru, která je podmíněná adekvátním intelektem, resp. bezohlednou ctižádostivostí. Pak už není problém najit konzumně přecitlivělé pokrytce, kteří se dokonale zhostí role užitečných pitomců, při posuzování naprosté bezúhonnosti či vysoké mravní integrity vybraných mistrů improvizace. Hodnocení zmíněných kritérií, kterých lze na rozdíl od reality, mediálně jednoduše dosáhnout za pomoci „bratrů v triku“ ve spřízněných redakcích, nevyžaduje silný žaludek. Ten je zapotřebí v případě posouzení osobní zodpovědnosti za společenské důsledky autorova publicistického působení. Takový ideál je v našich podmínkách natolik nedostižnou metou, že by na ni nedosáhl ani Václav Havel, vzhledem k jeho populistickým slibům a nereálným prohlášením v průběhu sametové revoluce. Ostatně představa, že by novinář nesl osobní odpovědnost za realizaci záměrů svých nadřízených, v mediální džungli bez jakýchkoliv etických pravidel a zvyklostí, včetně dlouhého vymáhání práva v rámci ochrany osobnosti, je pouhou iluzí svých bezohledných propagátorů.

Jinými slovy, ryba smrdí od hlavy, což v mediálních kalných vodách platí dvojnásob. Vodníkem, resp. pomyslnou hlavou těchto bažin by měl být Syndikát novinářů ČR, jenž se z času na čas zviditelní v roli petenta nějaké petice konglomerátu pravdy a lásky. Renomé syndikátu je však nevysoké nejen ve společnosti, nýbrž i mezi samotnými novináři. Pozici profesní novinářské organizace vystihuje její etický kodex, který novináři považují za cár papíru. Vydavatelé jeho uplatňování v redakcích nevyžadují, vzhledem k nutnosti zachování atmosféry zvané „ring volný.“ To ani nemluvě o tom, že tiskový zákon žádný etický kodex nezná. Ignorují ho proto i specialisté na přemlouvání báby a dědy, kteří absolvovali knížecí univerzitu pravdy a lásky ve výcvikovém středisku týdeníku Respekt. Úspěšnější z nich, po stážích v dalších Bakalových médiích, postupně dospějí na místo svého původního určení ve veřejnoprávních médiích. V Mekce havlistů na Kavčích horách pak mohou tito novodobí „nomenklaturní“ specialisté pravdy a lásky, plně rozvinout své znalosti a despekt k jakékoliv etice skutečně naplno. Mnozí objeví svojí genialitu až v rolích mluvicích hlav, v nichž aktivně ovlivňují důvěryhodnost veřejnoprávní televize, která má trvale klesající trend. Ten od loňska stagnuje (vzhledem k nepřekročení úrovně statistické chyby) na nejnižší hodnotě od vzniku ČT. Vyplývá to z pravidelných analýz Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

Přes zákon o České televizi, kvalitní Kodex ČT, odborně vzdělané, zkušené zaměstnance včetně moderního technologického zázemí je Česká televize na konci „s dechem.“ Její informační poslání totiž generální ředitel Petr Dvořák s podporou Rady ČT nedokázal ochránit před havlistickými propagandisty všech druhů. Výsledkem je permanentní zpravodajský a publicistický folklór, kterému majoritní část veřejnosti opět nedůvěřuje. Havlistům na všech úrovních to však může být ukradené. Vzhledem k nadstandardním příjmům, bonusům, či prebendám zřejmě uctívají rčení „co je doma, to se počítá.“

Nicméně poslancům a zejména ministerstvu kultury by nemělo uniknout konstatování CVVM o tom, že propad důvěry ČT není statisticky významně podmíněn ani vzděláním, ani věkem, ani životní úrovní.
Podobně kompaktním názorem napříč sociálními vrstvami, česká společnost disponovala naposledy v době sametové revoluce. Analýza předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu, kterou na objednávku vysílací rady (RRTV) vypracovalo Centrum pro mediální studia fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, patří k nezpochybnitelným důkazům neschopnosti plnění poslání veřejnoprávních médií v jejich stávající podobě. Je rovněž důkazem nefunkčnosti systému mediálních rad, jejichž významní členové jsou ode dne svého jmenování v permanentním podezření z porušování zákona o ČT, resp. ČRo, podle nichž mají zastupovat a hájit zájmy veřejnosti. Tedy, v žádném případě zájmy managementů na úkor veřejnosti, kterou část radních evidentně pohrdá, když vztah veřejnosti k veřejnoprávní produkci poměřuje placením koncesionářských poplatků.

Řešení je podmíněno ukončením pštrosího přístupu poslanců, kteří se tváří, že nezaevidovali přežité schéma veřejnoprávních médií, které jejich interní a externí aktéři vnímají už jen coby zlaté tele. Osvícení poslanci napříč politickým spektrem by měli iniciovat ukončení veřejnoprávní agonie se současnou podporou rozvoje internetových webů coby alternativních médií, která v kategorii zpravodajství a publicistiky netrpí výchovným „komplexem.“ Ten je pro absolventy Schwarzenbergovy žurnalistické přípravky v Respektu, nevyléčitelnou drogou. Není proto nic lehčího, než systém koncesionářských poplatků zachovat a současně koncesionářům umožnit, aby své poplatky postupně diverzifikovali dle vlastního uvážení příslušným serverům. Veřejnoprávní média tak dostanou příležitost UCHÁZET SE O PŘÍZEŇ KONCESIONÁŘŮ v podmínkách standardního tržního prostředí, jehož jsou havlisté „posvátnými“ uctívači.

PF 2018