Jiří Baťa
12. 12. 2017
Na tuto myšlenku mne přivedlo super krátké video se super krátkým vyjádřením Jiřiny Šiklové, ve kterém vyjadřuje podporu kandidátu na prezidenta ČR Pavlu Fišerovi, v němž pronesla těchto několik mimořádně intelektuálně významných slov : „Pavel Fišer? Je to Evropan přesvědčením a navíc jako diplomat dokáže spojit politiky.“ (odkaz na video níže). Slova, která jsou hodna zápisu černou křídou do komína a zasluhuje blíže připomenout osobnost samotné Jiřiny Šiklové.
Soudružka Šiklová má k této k výše navrhované odpovědné funkci na Hradě všechny předpoklady, protože tuto funkci uklízečky vykonávala už v minulosti a to natolik úspěšně, že byla záhy přeřazena do funkce sociální pracovnice. Kromě toho její neobyčejně pohnutá a možno říct krkolomná životní kariéra ji k výkonu této funkci přímo předurčuje. Již jako mladá, uvědomělá studentka UK ve svých 21 letech vstoupila v r. 1956 do KSČ. Její vrcholné aktivní angažmá v komunistické straně však začalo až na podzim roce 1967po zavření Literárních novin, kdy uvědoměle přemlouvala své spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, aby zůstali a podpořili tu část, která se snažila o reformu. Díky této angažovanosti se v roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny na FF UK. Za tuto skupinu podepsala manifest Dva tisíce slov a působila v tzv. nátlakové skupině Červení proti. V roce 1969, údajně na protest nastoupení G. Husáka do funkce, však stranu opustila.
Zde není od věci připomenout její svým způsobem pozoruhodný druh „zapomnětlivosti“, který v jejím životě hraje nemalou roli. Ta „zapomnětlivost“ se projevuje v tom, že o svém členství v KSČ se (nerada) zmiňuje jen v krajním případě a to ještě jen omezeně na roky 1967-1969. Období svého členství od r. 1956 jakoby zapomínala. Že by v tu dobu žila v ústraní, bez jakéhokoli angažmá v KSČ? Ale kdeže, důvod je prostý, ona totiž na to období zapomíná (a ráda) zcela vědomě. O svých údajných „dírách v paměti“ na jistém semináři o komunistickém vládnutí soudružka Šiklová říká: „Paměť jedince i paměť skupiny, případně národa je selektivní a má obranný charakter. Zapomínání a zkreslování […] slouží k vytváření žádaného (rozumějme lepšího) osobního i kolektivního sebehodnocení, které pak umožňuje člověku či skupině lépe žít a přežít“.
V souvislosti s kandidaturou Jaroslava Bureše na prezidenta v r. 2013, který v životopise nezmínil své členství v KSČ, na něj soudružka paní Šiklová brutálně zaútočila slovy: „Na sklerózu je příliš mladý, takže tento postup Jaroslava Bureše svědčí o nízkém stupni jeho morálních hodnot, bezcharakternosti nebo o výjimečně nízké inteligenci a naprostém podceňování občanů a novinářů. Již fakt, že zamlčel tuto skutečnost, by ho měl v očích všech členů sociálnědemokratické strany zcela diskvalifikovat“.
Charakter, morálně volní vlastnosti a vysoký stupeň nízké inteligence u paní soudružky doktorky Šiklové je záruka odpovědného plnění úkolů a povinností na tak významně exponovaném místě, jakým je Pražský hrad. Zvláště, pokud by se prezidentem stal člověk, jakým je morálně a charakterem stejně kvalitní kandidující pan Jiří Drahoš. V případě prezidentování pana Pavla Fišera, kterého paní Šiklová podporuje, si jejich spolupráci lze těžko představit. Pan Fišer se dosud veřejnosti nějak mimořádně nepředstavil.
V rámci slušnosti a objektivity nutno poznamenat, že u paní soudružky Šiklové došlo zřejmě po r. 1969 k syndromu „Obrácení Ferdiše Pištory“, což v následujícím období jejího života až do současnosti byl její život, již v jiném, než komunistickém kabátě, poznamenán mimořádně pozoruhodnými činy, které ji řadí mezi ty, kteří se zasloužili o změnu režimu v ČR. Stojí za připomenutí, že od tohoto „bodu zlomu“ již jako kovaná a charakterní demokratka se angažovala v řadě významných akcí, za což byla kromě jiného rovněž oceněna charismatickým otcem naší demokracie, spisovatele, režisérem, lhářem, nekuřákem, zásadovým abstinentem a příkladným manželem Václavem Havlem. Paní bývalá soudružka Šiklová je natolik progresivní osobnost naší společnosti, že si tato a mnohá další ocenění jistě zaslouží.
Třeba už také proto, jak se významně angažovala, když zastávala a hájila úvahy a myšlenky na vybudování radarové vojenské základny Spojených států v České republice. Pozoruhodný je také její názor na přetrvávající odpor Čechů k přijímání uprchlíků, což bývalá soudružka seriózně odůvodňuje nedostatkem vzdělání a myšlenkovou zakořeněností v dobách komunismu (jí se ale netýká?) a současně vyzývá občany, aby se nebáli islámu. Ergo kladívko, občanům České republiky prý chybí vzdělání a proto odmítají imigranty a nejsou o problematice imigrace ani schopni uvažovat. Jak vidno, paní soudružka doktorka nemá o úrovni vzdělání občanů ČR zrovna nejlepší mínění. Ostatně nic překvapujícího, takové mínění o nás občanech mají všechny ty elity v pražské kavárně, kam bezesporu patří i nekompromisní bojovnice Jiřina Šiklová.
Přesto nelze ještě nezmínit osud jejich slov, týkající se její paměti (a paměti jako takové, viz výše). To co tam říká, doslova a naprosto dokonale uplatnila v posledních letech svého veřejného a politického života. Dnes , přes její „černou minulost“ je něčím, o co by se slušný a čestný člověk nikdy ani nepokusil. To ovšem není případ paní Šiklové. Ne každému se totiž podaří oblbnout okolí tak dokonale, jak se to podařilo paní, dříve soudružce, Šiklové.
