K nadcházející zkoušce politické vyspělosti

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
16. 1. 2018
Jsem celoživotním zastáncem přímé demokracie, i když zdaleka nepovažuji referendum za její stěžejní projev. I proto jsem neodsuzoval přímou volbu prezidenta, i když jsem tvrdil, že ta je bezpodmínečná tehdy, když je prezident fakticky předsedou vlády, jako v USA, nebo má vysoké pravomoci, jako například v Rusku, či alespoň ve Francii. V našem ústavním pořádku je poněkud nadbytečná, ale je v mých očích alespoň zkouškou politické vyspělosti všech občanů, jež je podmínkou široké přímé demokracie. Prezident v ČR je ze znění Ústavy nejvyšším ústavním činitelem. Takže je politikem, především politikem a jenom politikem. 


Být profesionálním politikem předpokládá odbornost, jako každé zaměstnání. K tomu, aby byl někdo dokonce nejvýše postaveným politikem v zemi, je podle mne bezpodmínečně nutné mít celou řadu specifických znalostí, odborností, schopností, ale i odvahy a v neposlední řadě hodně a hodně instinktu s citem pro celkové, nejen ryze politické, společenské klíma. Prezident proto v mých očích musí být osobou dlouhodobě činnou v politických funkcích, to za prvé. Za druhé musí za tu dobu prokazovat, že je politikem zkušeným, ba až tím nejzkušenějším, ze své branže. A za třetí je nepostradatelné, aby byl politikem úspěšným, tedy takovým, pro nějž je nejvyšší ústavní funkce, mimo jiné i logickým vyvrcholením jeho kariéry.

Už jen ke kvalifikaci za kandidáta na funkci prezidenta navíc patří, že je osobou známou všem občanům a ne že teprve v předvolební kampani se o něm mnozí, nebo dokonce velká většina, dovídá alespoň nějaké informace. Kandidát na prezidentskou funkci tedy nemůže být kdejaký politický „nikdo“, či dokonce celostátní „neminem“.

Mají-li všichni občané volit prezidenta, je zapotřebí, aby i oni měli určité politické vědomosti, čtěme, občanskou kvalifikaci, čili politickou vyspělost. Její minimum spočívá v tom, že za jakékoliv své zastupitele volí osoby prověřené prokazatelnými schopnostmi, úspěšností svého politického konání a minimálně osobnost nadřazující zájmy co největší části veřejnosti nad tužby malých skupin vlivných osob. Politicky vyspělý občan by měl podle svého vědomí a svědomí volit za jakéhokoliv svého zastupitele osobu s jasným přesvědčením, u níž se dají, alespoň s velkou pravděpodobností, předvídat jeho rozhodnutí a činy a v neposlední řadě osobnost otevřeně vystupující vůči všem.

Fakt, že do druhého kola prezidentských voleb nepostoupili dva kandidáti se zkušenostmi s nejvyšší politikou v mých očích naznačil, že naše společnost je z politického hlediska rozdělena vážněji, než jsem předpokládal. V tomto textu se pokusím všimnout si jen některých, především těch na první pohled zjevných, rozdělení v naší společnosti.

Mezi našimi občany jsou nebývale početné skupiny ještě stále preferující poněkud pokleslou nepolitickou politiku. Dále pak v ní existují nepřehlédnutelné skupiny odmítající uznávat, že k výkonu funkcí ve vrcholné politice je zapotřebí výjimečně vysoké odbornosti ve všech sférách politiky. Velký, až nebezpečně dominující vliv na veřejnost, díky jejich mediální aktivitě, mají pak skupiny, které vnímají politiku jako spektákl pro prostý lid. Ti pak v politice vysoce preferují vzhled, noblesní, ba až velkopanské chování, korektní, čti, poněkud zamlčující vyjadřování, gentlemanství zakrývající faktické snobství a mnohé další povrchní vlastnosti příslušníků jistého druhu elitářských lidí.

Vyjmenované skupiny jsou těmi nejpočetnějšími a nejviditelnějšími, mezi manipulátory s vědomím veřejného prostoru. Všechny mají totiž obrovský vliv na volební rozhodování všech občanů, protože dostávají privilegovaný přístup do naprosté většiny médií. Jejich vliv proto daleko přesahuje jejich skutečnou početnost, ale především politickou vyspělost, nadtož politickou odbornost. Zbytek veřejnosti je tedy pod nebývale silným tlakem elitářů všech možných typů a specifik. Následující volby tedy nebudou soubojem „Prahy“, či dokonce nepočetné „pražské kavárny“ se zbytkem republiky, ale skutečně řadových až anonymní masu tvořících občanů s velmi vlivnými partičkami uvedených elitářů.

Až potud píši o objektivních skutečnostech z našeho politického prostoru, které lze dokázat desítkami argumentů. Jsem si vědom toho, že nejde o úplnou analýzu, k čemuž nemám nejen čas, ale ani schopnosti. Přidám proto k dosud řečenému ještě jeden čistě subjektivní názor. Pozoruji, že velká část našich občanů se minimálně v posledních deseti letech ve volbách do sněmovny rozhoduje pod působením emoce, kterou bych si troufal nazvat zoufalství.

Dlouhodobý tlak neoliberálních praktik působí v jednotlivcích tak silný sociální protitlak, že lidé až instinktivně hledají všemožné cestičky, k jeho zastavení. Jedním projevem zmíněného tlaku a emoční reakce na něj, je volba osob do všech stupňů zastupitelských funkcí. Výsledkem je, že velký počet občanů má tendenci volit neotřelé, až naprosto neznámé tváře. Podle mého soudu by si všichni takoví měli přezkoumat, kolik z jimi preferovaných je fakticky zklamalo a skončilo v propadlišti prakticky po prvním angažmá. Velkou vinu na tomto stavu mají i samotné tradiční politické strany, které nemají vypracovaný a veřejností akceptovaný kariérní řád.

K tomuto problému bych si dovolil už jenom vzkaz pro představitele politických stran. Profesionální politici ze všech stran, minimálně sněmovních, by se měli doslova upřímně děsit toho, že nejvyšší ústavní činitel nemá ani zlomek jejich vlastních zkušeností. A především by se neměli naivně spoléhat, či dokonce někteří kochat nadějí, že s nezkušeným člověkem budou snadněji manipulovat. Takový neználek je totiž nebezpečnější, než neřízená střela. Je prokazatelně dokonce pro celou společnost větším rizikem, než neschopný snaživec.