Ivan David
20. 1. 2018
Tak mi zase volal asi před hodinou nějaký novinář (jméno jsem opravdu v telefonu nerozuměl), že je z ČT, z pořadu “168”, a jestli prý mu poskytnu rozhovor. Souhlasil jsem, ačkoli minule jsem to odmítl kvůli Marku Wollnerovi, neboť s ním mám své zkušenosti jako s darebákem. Takže onen redaktor se mě dotázal, jak Nová republika ověřuje zprávy. Řekl jsem mu po pravdě, že nemáme dopisovatele v Londýnském hotelu, který by nám poskytoval zaručené zprávy ze syrského bojiště, a že u každého článku, který jsme převzali, uvádíme zdroj. A pokud vydáváme komentáře, jde o názory a nikoli o zprávy, a názory může mít každý jaké chce. Onen novinář pravil, že profesionálové se vyznačují tím, že rozlišují zprávy a komentáře a otázal se, zda je pro nás věrohodným zdrojem také AC24.
Pravil jsem, že zprávy vybíráme podle důležitosti a podle toho, zda se nám jeví jako věrohodné. Dále jsem pravil, že se o nás mainstreamová média vyjadřují s despektem a zřejmě nejsou schopni sdělit nic konkrétního, takže bych chtěl slyšet nějakou konkrétní desinformující zprávu, kterou jsme zmátli veřejnost. Onen novinář mi jako příklad desinformace uvedl “zprávu”, kterou jsme převzali AC24, že Jiří Drahoš je kolaborant a vítač imigrantů. I řekl jsem mu, že pokud se pokládá za profesionálního novináře, že by měl být schopen rozpoznat, že označení někoho jako kolaboranta či vítače je názor, neboť někomu se jako kolaborant jevit může, jinému nikoli, neboť slovo “kolaborant” označuje obecně někoho, kdo spolupracuje. Ono slovo má negativní konotaci, neboť označuje obvykle osoby spolupracující s cizí nepřátelskou mocí. Těm, kteří jsou s cizí mocí spokojeni, se takové označení nemusí jevit jako případné. To, co tedy uvedl jako “zprávu”, zprávou rozhodně není, neboť není nijak možné dokázat, zda je to pravda nebo ne, každý si o tom může myslet něco jiného. Uznávám, že spolupracovníkům cizí moci se takové označení líbit nemusí.
Poučil jsem novináře, že zprávou může být jen tvrzení, jehož pravdivost či nepravdivost lze jednoznačně rozhodnout, například, že pan Kropáček zavraždil pana Bubáčka. Zeptal jsem se onoho novináře, zda dnes ráno slyšel zprávu Českého rozhlasu, že nikdo z amerických prezidentských kandidátů by si nedovolil se vyhnout veřejné konfrontaci před televizními kamerami. Pravil, že to slyšel, a nejen to, v USA existují velmi přísná pravidla, jak taková konfrontace musí vypadat.
Opáčil jsem, že jsem včera četl článek Erika Besta ZDE, kde tento americký novinář jmenuje hned dva prezidentské kandidáty, kteří, se předvolebních debat odmítli zúčastnit. Připustil jsem, že je možné, že redaktoři ČRo znají Ameriku lépe než Američan Erik Best, ale že pokládám za mnohem pravděpodobnější, že zřejně nejsou profesionálové, neboť zprávy, které vysílají, neověřují. Zde nejde o nějaký názor, ale o “zprávu”, protože lze ověřit, zda je pravda, že žádný prezidentský kandidát nikdy účast v debatě neodmítl. Takže soudím, že ČRo vysílalo statisícům posluchačů zcela nepravdivou zprávu, tedy desinformaci. Zcela jistě se neomluví.
Dále jsem panu redaktorovi sdělil, že samozřejmě počítám s tím, že náš rozhovor v ČT sestrříhají jak budou potřebovat a doplní komentářem s tvrzeními, která opět nebudou ničím dokládat, budou pokračovat v házení bláta. Řekl jsem, že jsem na to zvyklý a nijak mě to nepřekvapuje, což neznamená, že by mi taková praxe byla lhostejná. Zažil jsem otištění rozhovorů se mnou, které jsem nikdy neposkytl, zcela běžně zkreslení mých výroků, atd. Minule jsem s redaktorem pořadu “168” odmítl hovořit a stalo se přesně to, co jsem očekával, tedy že tuto informaci doplnili komentářem obsahujícím nepravdivá tvrzení. Také jsem řekl, že pokud by mainstreamová média – čistě hypoteticky – nelhala a nezprostředkovávala nevyváženě názory, pak alternativní weby neměli tolik čtenářů, kolik mají dnes.
Náš slibně se rozvíjející rozhovor prostřednictvím hands free přerušili policisté, kteří mě zastavili a zdvořile mě upozornili, že jsem nezastavil před přejezdem. Řekl jsem, že jsem velmi zpomalil a pečlivě se rozhlédl. Namítli, že to viděli, ale že jsem nezastavil. To jsem uznal, a protože jsem měl 0 promile a na mých dokumentech neshledali vadu, napařili mi pokutu pouhých 100 Kč. Poděkoval jsem, že mě pomáhají a chrání mě, a pravil jsem, že jako soudní znalec zase policii nějaké stokoruny naúčtuji a tak je to v pořádku. Tihle policisté jsou přece jen serióznější než novináři, a možná, kdo ví, i chytřejší.
