Ivan Danilov
26. 1. 2018 zdroj
George Soros je jedním z mála vysoce postavených rusofobů, kteří jsou schopni přiznat své chyby. Americký oligarcha, který svého času “zničil” Banku Anglie, předpověděl na rok 2017 bankrot Ruské federace, což se ale nestalo. Mezi mediálními experty a politiky , kteří mají negativní prognózy o Rusku v popisu práce, je zvykem v takových případech jednoduše přesunout datum kolapsu na trochu pozdější termín. Soros, a to se musí našemu principiálnímu soupeři nechat, realizuje v praxi staré burzovní pravidlo: při změně faktů je třeba změnit svůj názor.
Problém je v tom, že nová fakta o Rusku legendární finančník a mistr politických intrik, patrně, získal z nové americké koncepce národní bezpečnosti, která se již stihla stát kontroverzní a v níž byly Moskva a Peking vyhlášeni za hlavní rivaly USA.
V rozhovoru s britským listem Financial Times finančník neočekávaně změnil svůj postoj k Rusku a jeho příklad použil k tomu, aby zdůraznil, jak špatně na tom je Evropská unie. Soros svým již tradičně agresivním způsobem uvedl, že “Evropská unie je ta organizace, která je na pokraji zhroucení” a že “Rusko je obrozující se velmoc, založená na nacionalismu”.
Je to zábavné, ale v tomto rozhovoru není ani slůvka o tom, že v Rusku je všechno špatně a že brzy bude ještě hůř. Soros si zkouší masku “uraženého bojovníka za svobodu”, kterému údajně čelí osobně Putin. Kupodivu tímto působí ve prospěch posílení pozitivní image ruského prezidenta, vždyť mnozí západní čtenáři jsou určitě schopni si sestavit jednoduchý logický řetězec: George Soros, velmi vlivný politický hráč, který si může dovolit dělat kázání samotné Angele Merkelové, si stěžuje na efektivitu mezinárodního útoku na organizaci Sorose, který podnikl Putin. Závěr je jasný: ruský prezident je mnohem silnější, svobodnější a vlivnější než dokonce nejvýše postavení evropští politici.
Frustrace amerického oligarchy je v harmonii s frustrací, jež se odráží v nové národní bezpečnostní strategii USA. Ve stěžejním dokumentu amerického vojenského rezortu figurují Rusko a Čína jako “revizionistické mocnosti”, které hodily rukavici americkým zájmům a zavedenému světovému řádu, založeném na americké hegemonii. Soros si v zásadě stěžuje na totéž, jen přesunul důraz na ohrožení, které “obrozující se velmoc” Rusko znamená pro Evropskou unii. Je příznačné, že i Soros i Bílý dům v podstatě obviňují Rusko z téhož – z narušení světového řádu, jehož základní charakteristikou byla obecně uznaná “smrt Ruska” a jeho zbavení dřívějšího postavení supervelmoci.V tomto smyslu samotná skutečnost ruského “obrození” (podle Sorose) se stává “revizionismem” ve vnímání oficiálního Washingtonu. Mimochodem, pokud jde o Čínu, nejspíše mají podobné pocity, pouze z jejich pohledu Moskva “zahynula” poté, co prohrála studenou válku v roce 1991, Peking už v 19. století, po “opiových válkách”. Existenciální zděšení některých západních politiků z posílení Ruska a Číny bude pravděpodobně způsobeno právě chápáním toho, že před jejich očima ožívají protivníci, které již dlouho považovali za mrtvé.
Soudě podle prohlášení samotného Sorose, ten upřímně soudí, že důvodem oživení Ruska je “nacionalismus”, ale bylo by nesprávné interpretovat tuto pozici doslova. Praxe ukazuje, že z pohledu amerického finančníka a politického aktivisty je každý politik, který nesouhlasí s rolí loutky v jeho rukou, automaticky nacionalista a nebezpečný radikál, který v žádném případě nesmí být puštěn do “slušné společnosti”. Pokud máme přeložit prohlášení ze “sorovštiny” do ruštiny (češtiny, pozn. překl.), pak můžeme říci: Soros si stěžuje, že Rusko ožívá díky vlastenectví, což jej upřímně děsí. Vezmeme-li v úvahu jeho předchozí prognózy o zemi, je snadné spatřit důvod k panice: místo toho, aby zkrachovala a rozpadla se, je zcela stabilní a samotným faktem své existence je příkladem toho, jak lze účinně hájit své národní zájmy, nehledě na veškerá úsilí Washingtonu.
Vychází nám z toho, že Putin je pro evropské politiky jakási “špatná společnost” a že všem ukazuje, jak může být konfrontace s americkým establishmentem, a to i v osobě Sorose, vítěznou taktikou, která zajišťuje, kromě geopolitických výhod, také výrazné sympatie voličů. Ruský prezident je ne nadarmo nazýván prvním evropským populistou, který inspiruje svým příkladem takové politiky, jako jsou Viktor Orbán a Marine Le Pen.
Ačkoliv evropští a také američtí politologové po vítězství Makrona ve volbách ve Francii přispěchali s prohlášením o “smrti evropského populismu” a dokonce “porážce proruského euroskepticismu”, Soros tvrdí, že Evropská unie je na pokraji zhroucení. Existuje ale podezření, že americký oligarcha je blíž k pravdě.
Za prvé proto, že má přímý přístup do nejvyšších pater západního establishmentu, a za druhé proto, že vzhledem ke zvláštnostem profese má tendence dívat se na budoucí rizika, nikoli na minulá vítězství. Aby bylo možné pochopit jeho znepokojení, stačí se podívat na konflikt na trase Berlín – Varšava, na sebejisté směřování německých orgánů k vytváření “dvourychlostní Evropy”, na to, jak německá Centrální banka zavádí jüan do devizových rezerv na úkor dolaru, ba dokonce i na poměrně vysoké hodnocení populistů euroskeptiků z italského Hnutí pěti hvězd, kteří jsou s to přichystat překvapení v nadcházejících parlamentních volbách.
Doba pro konečné řešení ruské otázky se již propásla, a pokud dříve mohl Soros doufat ve zhroucení ruské ekonomiky, pak teď už takový scénář nevytyčuje. Dokonce nejvlivnější americká banka Goldman Sachs vystoupila s neočekávaně optimistickou prognózou růstu ekonomiky země, jehož parametry převyšují i nejoptimističtější odhady ruské vlády. Pokud by americký establishment jednal racionálně, měl se po fiasku “ekonomického blitzkriegu” proti Rusku pokusit s Moskvou se domluvit, ale zatím s tím není možné počítat, protože bylo vynaloženo příliš mnoho úsilí a prostředků na restartování mediálního mýtu o “strašné ruské hrozbě”.
Ovšem dříve či později dokonce i ti nejhouževnatejší rusofobové budou nuceni následovat cestu, kterou již absolvoval George Soros: zpočátku popírání práva Ruska na existenci, pak život v naději, že Rusko už-už zkrachuje”, pak deprese z toho, že se Rusko nezhroutilo, nakonec hořké uznání skutečnosti, že Rusko je zde navždy.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
