Zdeněk Jemelík 19. 1. 2018 ZdenekJemelik
Soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku přiznal, že nemá proti ní důkazy, pouze se domnívá… Jeho historický, právu odporující prohlášení se obsahově překrývá s odůvodněním zprošťujícího výroku odvolacího soudu. Proto tento případ zasluhuje pozornost veřejnosti odborné i laické jako odstrašující příklad zneužití soudní moci a měl by posloužit jako impulz k přijetí opatření, jež by opakování podobných zrůdností do budoucna zabránily. Stačilo by, kdyby soudce a státní zástupce se musel obávat regresního řízení k zajištění účasti na vyplaceném odškodnění zproštěného obžalovaného.
Ve středu 17.ledna 2018 uzavřel Vrchní soud v Olomouci pravomocným rozsudkem případ, o němž se mluvilo jako o „kauze Vitáskové“, ač Alena Vitásková, bývalá mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), byla jen jednou z původních deseti obžalovaných a s žalovaným jednáním osmi z nich neměla vůbec nic společného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. února 2016 se odvolalo osm z původních deseti obžalovaných, devátý odsouzený s věcí vyčleněnou do samostatného procesu se odvolacího řízení nedožil. Odvolal se i žalobce, vesměs v neprospěch odsouzených, pouze v případě bratrů Zemků navrhl zmírnění právní kvalifikace. Zato se dožadoval více peněžitých trestů.
Přestože obhájci vložili mnoho umu do odvolání písemných i jejich ústních doplnění a závěrečných řečí a někteří podali skutečně vynikající výkony, výsledek je pro odsouzené zdrcující: pouze v případě Aleny Vitáskové soud rozhodl o zproštění obžaloby. Ostatní se většinou dočkali mírného snížení prvostupňových trestů, zato dvěma obžalovaným soud zvýšil tresty z šesti na sedm let. Ale přibylo trestů peněžitých, jejichž nezaplacení znamená prodloužení ztráty svobody.
V odůvodnění zprošťujícího rozsudku pro Alenu Vitáskovou zazněl hlas zdravého rozumu. Žalobce ji vinil z jednání, pro které neměl přímé důkazy a senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se s jeho názorem ztotožnil. Ostatně jsem v dřívějších článcích opakovaně připomněl, že soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku přiznal, že nemá proti ní důkazy, pouze se domnívá… Jeho historický, právu odporující prohlášení se obsahově překrývá s odůvodněním zprošťujícího výroku odvolacího soudu. Proto tento případ zasluhuje pozornost veřejnosti odborné i laické jako odstrašující příklad zneužití soudní moci a měl by posloužit jako impulz k přijetí opatření, jež by opakování podobných zrůdností do budoucna zabránily. Stačilo by, kdyby soudce a státní zástupce se musel obávat regresního řízení k zajištění účasti na vyplaceném odškodnění zproštěného obžalovaného.
Senát Ivo Lajdy správně vyhodnotil důkazní situaci tak, že proti paní obžalované nesvědčí přímé důkazy a neexistuje ani uzavřený kruh nepřímých důkazů, proto uplatnil zásadu in dubio pro reo. Naproti tomu senát Aleše Novotného postupoval přesně opačně. V tomto případě se důkazní situace nezměnila od zahájení úkonů trestního řízení přes podání obžaloby až k prvostupňovému rozsudku. Žalobcům se přiznává právo, žalovat v nejistotě. Je ale sporné, zda absolutní nedostatek důkazů lze uznat za nejistotu, ospravedlňující podání nespravedlivé obžaloby. Soud za těchto okolností měl možnost vrátit nepodloženou obžalobu státnímu zastupitelství k doplnění. Dal ale přednost bezdůvodnému ničení života paní obžalované vedením hlavního líčení, v kterém nedokázal důkazní situaci zvrátit. Alena Vitásková musela žít v napětí od jara r. 2013 až do 17.ledna 2018. Žalobce zasluhuje za tuto obžalobu zvláštní „ocenění“ a doznané odsouzení bez důkazů by nemělo zůstat bez důsledků pro předsedu senátu. Ale státní zástupci jsou nedotknutelní a soudci jsou nezávislí a přiznává se jim právo na beztrestnost omylu. Proto se nikomu nic nestane a žalobce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný budou v pohodě ničit lidské životy až do odchodu do zaslouženého důchodu.
Svéráznost úvah prvostupňového rozsudku zdůrazňují i některá rozhodnutí o trestech. Tak senát Aleše Novotného uznal sice vinu úřednice, která vydala vadné licence, ale nepotrestal ji. Naproti tomu udělil obludný trest Michaele Schneidrové, která dočasně znemožnila přezkum jejího rozhodnutí. A korunou absurdnosti je vyhodnocení jednání dnes již zesnulého bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který si v rozporu s právními předpisy vynutil provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010: žalobce pro něj žádal trest 10 let odnětí svobody, ale senát Aleše Novotného jej zprostil obžaloby
Jako obviněná, později obžalovaná a posléze nepravomocně odsouzená čelila Alena Vitásková po celou dobu svého mandátu předsedkyně ERÚ nemilosrdným tlakům ve jménu „vyšších mravních principu“ na resignaci. Její odpůrci nedbali zakotvení presumpce neviny jako základního kamene našeho trestního práva. Kdyby jim nevzdorovala, dnes by se jí možná někdo omluvil, ale škoda, způsobená jak jí osobně, tak i jejímu úřadu, by se již stala a zůstala by nenapravitelná. Připomínám, že k psychickému zvládnutí obtížné životní situace jí pomohla podpora prezidenta republiky Miloše Zemana.
V této souvislosti jsem opakovaně připomínal podlehnutí „vyšším mravním principům“ Víta Bárty, vytlačeného z politického života nedbáním presumpce neviny a následky nespravedlivého procesu. Oba zmíněné případy by měly posloužit jako výstraha pronásledovatelům Andreje Babiše. Trpasličí strany využívají jeho trestního stíhání ve snaze ukrást mu výsledek skvělého volebního výsledku a posadit do premiérského křesla jednoho z jejich předsedů. Nadřazují své moralistní úvahy nad zásady českého právního řádu, aby mohli zvrátit výsledek voleb a zahladit svou neúspěšnost. Podporu proti nátlaku nachází Andrej Babiš stejně jako Alena Vitásková pouze u prezidenta republiky Miloše Zemana. Účast na úkonech trestního řízení by Andreji Babišovi určitě ztěžovala výkon úřadu předsedy vlády, ale příklad Aleny Vitáskové naznačuje, že i tato zátěž se dá překonat.
Vedle Aleny Vitáskové soudy rozhodovaly o další úřednici ERÚ, a to o bývalé ředitelce licenčního odboru Michaele Schneidrové. S jejím odsouzením se nemohu ztotožnit. Odvolací soud jí vytýká, že neuposlechla pokynu svého nadřízeného Antonína Panáka a nepodepsala slepě, bez znalosti úmyslně znepřístupněného spisu, rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem Jaroslavem Vítkem. V tomto bodě orgány činné v trestním řízení nepoložily otázku, proč připravené rozhodnutí nepodepsal jeho autor ještě před nástupem Aleny Vitáskové, proč nechtěl nést za ně odpovědnost a se souhlasem nadřízených ji chtěl přenést na bedra „nerozkoukané“ nástupkyně. Pominuly také skutečnost, že Antonín Panák byl spoluodpovědný za chaos, který vedl k vydání licencí dne 31. prosince 2010. Neměřily ostatně Michaele Schneidrové stejně jako zmíněnému Jaroslavu Vítkovi, který provedl přesně totéž co ona ve prospěch dvou rozestavěných elektráren v majetku společnosti ČEZ-obnovitelné zdroje a proti pokusu nového vedení ERÚ o jeho trestní stíhání mu poskytly neprůstřelnou ochranu. Obecně lze říci, že orgány činné v trestním řízení jednoznačně stranily bývalému vedení předsedy Josefa Fiřta & spol. a nikdy nepostavily otázku jeho odpovědnosti, a to nejen v případě elektráren Saša-sun a Zdenek-sun.
Soud v neprospěch Michaely Schneidrové ulpěl na tvrzení, že jednala ve prospěch vlastníků elektráren, protože se znala se Zdeňkem Zemkem st. a její vztah k němu „nebyl v neutrální poloze“. Toto podezření ale nebylo v předžalobní fázi řízení prokázáno a v jednání před soudem 1.stupně bylo přímo popřeno, když jeho zdroj se při výslechu jako svědek pod přísahou odvolal na „drby“. Subjektivní stránka trestného činu tak dle mého laického úsudku nebyla prokázána. Soudy také vůbec nevzaly v úvahu, že v dalším správním řízení se potvrdil její předpoklad, že v případě zrušení licenčního rozhodnutí z 31.prosince 2010 budou stejně muset být vydány náhradní licence, takže proces, který by povolením obnovy licenčního řízení vyvolala, by byl nadbytečný a vedl by k vyvolání rozsáhlých soudních sporů, které by pro ERÚ patrně skončily neúspěšně a vedly by k vyplácení odškodnění investorovi. Se znalostí všech souvisejících správních rozhodnutí a znaleckých posudků si troufám tvrdit, že ani posouzení jejího rozhodnutí jako právně nesprávného má do jednoznačnosti daleko. Oba soudy v tomto ohledu popřely platnost zásady in dubio pro reo. Obhájce požadoval vrácení věci na 1.stupeň k novému posouzení. Vyhovění jeho návrhu by bylo rozumným kompromisem, ale opět jako laik soudím, že na místě bylo zproštění.
Čtenáři jistě vědí, že někteří z odsouzených ze skupiny zaměstnanců investora nebo jeho subdodavatelů se hodlají obrátit s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Domnívám se, že někteří mohou uspět. Soudy totiž nevěnovaly téměř žádnou pozornost okolnostem, za nichž k protiprávnímu jednání došlo, a logistice licenčního řízení. Stát vyprovokoval podnikatele rozmařilou podporou výstavby solárních elektráren, aby se vrhli do podnikání v tomto novém odvětví. V listopadu r. 2010 ale vydal rozhodnutí, které vyvolalo nebezpečí zmaření rozpracovaných investičních záměrů a popřípadě i krachu firem, jež naletěly na jeho pobídku. Čekat s přihlášením k licenčnímu řízení až do úplného dokončení výstavby znamenalo téměř jisté zpoždění vydání licence. Protože investor nemohl odhadnout, kdy na něj přijde řada, podal žádost s předstihem a mohlo se stát, že v době provedení licenčního řízení mohly ještě být na stavbě drobné nedodělky. Dá se tedy říci, že někteří z obžalovaných jednali pod tlakem okolností, které jim vnutil stát (to se samozřejmě netýká padělání listin). Nebezpečí zmaření investičního záměru s hodnotou 1,3 miliardy Kč bylo silným motivem pro zkratkové jednání.
Někteří z obžalovaných si uškodili tím, že při stanovení taktiky obhajoby se neřídili zásadou hlavního článku. Nepovolili proto obhájcům uplatnit některé důkazy ve svůj prospěch, aby neohrozili nějaký svůj vedlejší zájem.
Dle mého laického názoru nezpochybnitelnou chybou obou soudních rozhodnutí je nesprávný výpočet výše škody. Od 1.ledna 2013, kdy vyplácení podpory k výkupním cenám elektřiny přešlo ze soukromých rukou na státní společnost OTE a.s. se ukázalo, že prosté vydání licence v r. 2010 a uskutečnění prvního paralelního připojení samo o sobě nestačí pro uplatnění nároku na cenu 12.200 Kč/GWhod. Jak investoři, tak orgány činné v trestním řízení, byli zavedeni k nesprávné interpretaci cenových výměrů ERÚ, takže honička za získáním licence o silvestrovské noci byla zbytečná. Dodávám, že pokus o trestní stíhání pracovníků, kteří z počátku předmětným elektrárnám zvýhodněnou cenu propláceli, ztroskotal na dojemném úsilí orgánů činných v trestním řízení zajistit jim beztrestnost. Neoprávněné výplaty zvýhodněné ceny se dostalo i dalším elektrárnám a státu možná vznikl nárok na vrácení neoprávněně přijatých prostředků. Musel by se ale najít úřad, který by se ujal vymáhání. Ačkoli příjemci se možná budou hájit úspěšně s využitím institutu dobré víry nebo s odkazem na promlčení nároku, takže ztráta státu z nesprávné interpretace cenových rozhodnutí ERÚ bude nevratná. Nu což, jde jen o pár set milionů Kč.
V každém případě o kauze „Vitásková“ i bez zproštěné Aleny Vitáskové asi ještě v budoucnu uslyšíme.
O samotné Aleně Vitáskové ale zcela určitě v budoucnosti uslyšíme znova v souvislosti s obžalobou, která čeká na projednání u Okresního soudu v Jihlavě. Paní obžalovanou viní žalobce ze zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se měla dopustit tím, že do čela rozlehlého právního úseku ERÚ postavila bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renátu Veseckou, kterou za tím účelem jmenovala místopředsedkyní ERÚ. Mzdu, kterou Renata Vesecká pobírala, žalobce hodnotí jako škodu, způsobenou státu, byť byla podložena konkrétní vykonanou prací. Z formálněprávního hlediska lze možná připustit, že vysoce kvalifikovaná Renáta Vesecká nenaplnila některá kvalifikační kritéria pro tuto funkci, ale zdravý selský rozum pláče.
