 |
| Zdeněk Zbořil |
Zdeněk Zbořil a rp
14.1.2018 PrvníZprávy
Kdyby se někdo ze zahraničí díval na programy českých TV, anebo dokonce sledoval tištěná média hlavní stoky, musel by si položit otázku, co se to v té zemi, jejíž hlavní město není na rozdíl od Budapešti,Vídně a Berlína ani na mapách předpovědí počasí v Evropě, vlastně děje.
Proč je většina jimi prezentovaných politiků ve stavu takového vzrušení, že je třeba obávat se o jejich duševní zdraví, anebo jim hrozí nějaká tragické selhání srdce či mozková mrtvice. Babička na Starém bělidle by to řekla s literární vznešeností své autorky lidověji, ale naléhavěji: “Je čas obávat se, aby nezcepeněli!“ Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
Pokud jde o zvolení prezidenta, nezdá se to být tak dramatické jako při hlasování o důvěře vládě. Přestože máme přímou volbu prezidenta hodilo by se, aby politické strany, které se všechny rozhodly nikoho do této funkce nenominovat, alespoň cimrmanovsky „naznačili“ koho by si v této funkci uměly představit. Kromě ANO 2011, které ústy svého předsedy Andreje Babiše řeklo, že jejím voličům by měl být sympatický Miloš Zeman, se všechny ostatní strany podobné výzvě obratně vyhnuly. Jejich hlavním, a tak trochu tajným, doporučením je „nevolit Zemana“. Až na jednu dvě výjimky, veřejně prezentovaný antizemanovský program mají nahradit prázdná hesla o směřování na Západ, což je jedno z nejjednodušších hesel, které lze vymyslet. Jako kdyby chtěli ospravedlnit to, že ve svých bojácných životech spíše hleděli jiným směrem.
Nikdo z nich nevysvětlil, kterou část Západu tím myslí, zda třeba jen západořímskou říši od rozdělení roku 395 n.l., staletí existence Svaté říše římské, léta krvavých koloniálních válek království španělského, francouzského nebo budování Britského impéria na konci 19.století ovládajícího šestinu světa? Nebo jde dokonce i o vzpomínky na velikost Třetí velkoněmecké říše, která dobyla Evropu a chtěla vládnout „celému světu“? Anebo prostě jen Západ je Západ a Východ je Východ, což je heslo jehož posláním je přesvědčovat nepřesvědčené.
Všichni kandidáti, kteří hovořili o naší cestě na Západ (jistě tím mysleli i naše putování do Vídně jihovýchodním směrem) se obratně vyhnuli vysvětlení, co myslí slovem Východ. Je to jen nadávka Putinovu Rusku nebo rostoucímu vlivu Číny, anebo je to celá minulost evropským imperialismem zkoušených částí světa? Debata o vyznamenání bratří Mašinových měla tak trochu zakrýt, že někteří kandidáti nemají představu o tom, co budou dělat, jiní uvízli v heslech posledního čtvrtstoletí, jiní vůbec nechápou, jak budou zastupovat stát navenek nebo se podílet na moci exekutivní, jak jim to předpisuje Ústava ČR.
Snad lze zmínit jedinou výjimku, když nebudeme kandidáty srovnávat s Milošem Zemanem, a tou byl Michal Horáček. Jednak se snažil hovořit se všemi lidmi bez rozdílu jejich věku, vzdělání, profesí a místa bydliště, jednak projel se svým štábem celou republiku. A je také jediným, kdo ani v případě svého nezvolení bude moci své zkušenosti zužitkovat. Jeho handikepem je, stejně jako u všech ostatních, že začíná svou politickou kariéru nejdůležitější funkcí ve státu, a že je sporné, jak se svými nabytými zkušenostmi naloží. Zřejmě ale nebude zakládat politickou stranu, stejně jako ostatní neúspěšní kandidáti, nebude sestupně kandidovat do Senátu nebo Poslanecké sněmovny PČR, nebude asi ani primátorem hl.m.Prahy nebo krajským hejtmanem a zbude na něj jen “nepolitická politika“, ale nikoli ta, jak ji rozuměl na konci 19.století v době předsednictví vlády hrabě Taffe, ale tak jak ji rozmělnil Václav Havel.
Tím, že se kampaň v prezidentských volbách soustředila na program „jak se zbavit Zemana“ se nestalo nic mimořádného a všichni kandidáti, s výjimkou Michala Horáčka, postupovali tak, jak se od nich očekávalo – bez chuti a bez zápachu. Drobná vybočení na téma „všichni Drahošovi muži“, nebo u nás tak oblíbené poukazování na to, kdo byl kdy před 30-40 lety pozván třeba jen na „úřední pohovor“ do služeben Stb, nemělo vyžadovanou naléhavost a pokřikování třeba na Andreje Babiše jako agenta Bureše celou záležitost učinilo spíše banální.. A tak se stala letošní prezidentská volba především válkou médií s Milošem Zemanem. Politické strany ustoupily do pozadí a snažily se, aby ani náhodou nemusely projevit veřejně svůj zájem o to, kdo bude zvolen prezidentem. Ve prospěch jednoho kandidáta, právě Miloše Zemana, účinně pracovala svou už tradičně „úspěšnou“ negativní kampaní audiovizuální i tištěná média tak intenzivně, že si jednou budeme moci zase vyprávět, třeba s panem Drahošem, o genialitě ruských výzvědných služeb a jimi placených alternativních médií. (Jen není jasné, kdo s kým o tom bude mluvit, když Zeman náhodou nevyhraje.)
Nakonec ani hysterické a bouřlivé jednání o vyslovení důvěry Babišově vládě nepřineslo nic jiného, než další opakování jména Miloše Zemana ve všech možných i nemožných souvislostech. Také oblíbený „případ“ Čapího hnízda se dostal opět do Poslanecké sněmovny, opět jen v režii tzv. demokratického bloku, rozšířeného o ČSSD, KSČM a SPO. Možná ex-post zaujme i výpověď ex-detektiva Komárka, „brutálně“ zlikvidovaného v zájmu ochrany demokracie a právního státu, aniž to „nezávislou justici“, a la Pavel Rychetský, v minulosti zaujalo. Zřejmě ani dnes to nebude tuto „zájmovou skupinu“ vzrušovat víc, než události v polském soudnictví.
