David Martínek
22.2.2018
Uveřejňujeme analytický rozbor filmového režiséra Davida Martínka, který v širokém záběru kriticky hodnotí současnou politickou situaci u nás, stav české občanské společnosti, aktuální stav demokracie, výkonnosti státu a činnosti jeho institucí.
Andrej Babiš má problém. A bratislavský rozsudek v kauze spolupráce Andreje Babiše s STB znamená problémy nejen pro něj, ale i pro českou vládu.
Připomeňme, že Andrej Babiš se soudně domáhal žalobou očištění jména od nařčení ze spolupráce s STB na slovenském Ústavu paměti národa (ÚPN) a postupně, rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu SR ve všech případech uspěl.
Teprve Ústavní soud SR v říjnu minulého roku rozsudkem revidoval předchozí tři rozhodnutí a s odkazem na porušení práva ÚPN na soudní ochranu a spravedlivé soudní jednání celou věc vrátil zpět, k dořešení na úroveň Krajského soudu.
Krajský soud nakonec rozhodnutí Ústavního soudu potvrdil.
A zamítl tak žalobu Andreje Babiše, že je evidován ve svazcích neoprávněně.
Podstatou Babišovy žaloby na ÚPN u všech tří předchozích soudů byla snaha prokázat, že byl ve svazcích STB evidován bez svého vědomí, neoprávněně a nebyl spolupracovníkem STB.
Babiš prošel přes tři soudní úrovně a pokaždé soud vyhrál.
Teď je ale zpět na začátku.
Neobvyklé vysvětlení
Ústavní soud v podstatě neřešil Babišovo postavení. Rozhodl o stížnosti ÚPN proti rozsudku Nejvyššího soudu na základě dvou právních argumentů.
Prvním je hodnocení svědků Andreje Babiše, bývalých agentů státní bezpečnosti a přímých účastníků dějů, kteří pod přísahou potvrdili, že Babiš s STB nespolupracoval vědomě. Pro Ústavní soud však byli tito svědci a přímí aktéři kauzy kvalifikováni jako nedůvěryhodní.
Druhou věcí je rozhodnutí, že samotné ÚPN není zodpovědné za evidenci svazků STB a Babiš instituci žaloval v podstatě neoprávněně.
To je právní merit věci.
Je to neobvyklé rozhodnutí. Žalobou na ÚPN ve věci neoprávněné evidence ve svazcích se dříve domáhaly výmazu stovky lidí. A často úspěšně. Odteď tato praxe už není možná.
ÚPN dosáhlo jen právního stavu, že žaloba na ÚPN je nyní bezpředmětná. Babiš tak vlastně žaloval nesprávnou instituci. A bude muset obrátit jinam, například na slovenské Ministerstvo vnitra.
Druhou věcí, kterou ÚPN dosáhlo je, že bývalí pracovníci STB jsou kauzálně do budoucna považováni za nedůvěryhodné svědky, byť jednají v soudních procesech pod přísahou. Je sice obvyklé, že je na protistraně, aby prokázala nedůvěryhodnost svědků v samotných soudních procesech. Odteď ale na Slovensku platí, že pokud člověk pracoval u tajných služeb, není důvěryhodným svědkem pro soudní instanci. V tomhle ohledu je rozhodnutí slovenských soudů v určitém ohledu zvláštním způsobem průlomové. A mělo by zajímat profesionály v oboru ústavního práva a lidských práv.
Také platí, že ÚPN potvrzení Babišova statutu spolupracující osoby nedosáhlo, protože v dokumentaci chyběl nejdůležitější důkaz o vědomé spolupráci a tím je vázací akt.
Ústřední důkaz celé kauzy chybí.
Zajímavé je zákulisí celé kauzy.
Ústředním důkazem kauzy je vázací akt. Tento hlavní a předmětný důkaz o spolupráci ale ve skutečnosti chybí. Podle ÚPN, vázací akt Andreje Babiše existoval. A spolu s dalšími klíčovými spisy byl skartován 4.12.1989 na příkaz šéfa tajné služby generála Lorence. To tvrdí jak Ondrej Krajňák, předseda správní rady ÚPN, tak i ředitel archivu ÚPN Ďurina.
ÚPN namísto přímých důkazů existenci vázacího aktu dokladuje z různě zachovalých záznamů v archivu ÚPN a tímto způsobem osvědčuje, že tento protokol skutečně existoval.
Nepřímé důkazy a indicie mohou v soudních sporech posloužit stejně, jako přímý důkaz, pokud jejich relevanci soud uzná.
A to je problém. Protože relevanci těchto nepřímých důkazů, z agenturních spisů, by museli potvrdit sami bývalí pracovníci STB. Kteří, nově, u slovenských soudů už nemají co pohledávat.
Ve skutečnosti je to v tuhle chvíli tak, že Babišovi se ze sebe nepodařilo setřást nálepku vědomého spolupracovníka STB a soudy mu naopak spolupráci s STB neprokázaly.
Andrej Babiš tak může oprávněně tvrdit, že s STB nespolupracoval a je ve svazcích neoprávněně.
A podle všeho je rozhodnutý v soudních sporech pokračovat a dosáhnout plného očištění svého jména.
Právo je založena na nevyvratitelných důkazech. A pokud neexistuje vázací akt, má právo se Babiš této věci soudně domáhat.
To je vlastně celé.
Ve skutečnosti tedy neplatí vyjádření komentátorů České televize, Hospodářských novin či politiků, kteří definují Babiše coby spolupracovníka STB. Tuhle vážnou věc musí potvrdit nebo vyvrátit až soud, na základě hodnověrných důkazů. Reportáž Reportéři ČT sice připustila, že vázací akt neexistuje. A na druhou stranu doložila, že jako doklad slouží ony sekundární archivy.
Pro tvrzení o Babišově spolupráci je ale nejlépe mít v ruce soudně potvrzený rozsudek. Nikoliv jen obrazovou sestavu, byť vážných a přesvědčivých indicií. Ale právně doložený fakt.
To je důležité. Zvlášť v tak závažné věci.
Co znamená kauza pro Česko?
Kauza má samozřejmě mnohem širší rozměr. Pokud by byl Babiš pouze například a pouze jedním z významných podnikatelů, šlo by o pikantní, nicméně rámcově méně třaskavou kauzu. Jestliže je v tuto chvíli Babiš premiérem České republiky, byť v demisi, situace je diametrálně jiná.
Kauza totiž úzce souvisí s přelomovým politickým děním na České politické scéně.
Andrej Babiš se po vstupu do české politiky prodral až na samotný vrchol politické moci. Vytvořil politickou strukturu, úspěšně oslovil podstatnou část populace a se svým politickým uskupením ANO vyhrál volby. Znamená to také, že přepsal dosavadní mapu české politické scény a do českého politického systému vnesl nový prvek. Skutečnou politickou konkurenci.
V Česku je realitou praxe polistopadových politických struktur, že namísto tvrdé politické soutěže o přízeň voličů partaje dospěly do podoby politického kartelu. A ve všech minulých politických zápasech dokázaly tyto politické kartely potenciálně nebezpečného politického konkurenta odstavit, nejdéle do půl roku od voleb. Stalo se to už dříve, typově například s Vítem Bártou a jeho stranou Věci veřejné. Polistopadová garnitura je v tomhle ohledu nesmírně schopná.
Tento způsob odstavování politických konkurentů přirozeně a úzce souvisí souvisí s politickými poměry a ruku v ruce i mediálními poměry v zemi. Zároveň souvisí se způsobem, jakým je veřejnost informována o průběhu klíčových kauz a jakou roli v ní sehrávají vlivová média.
Tento článek se věnuje, systematicky, praxi polistopadových politických kartelů. Promítá, jaký vliv má učinkování politického kartelu na stát, kvalitu a rozvoj státní infrastruktury.
Text také vysvětluje, že prohraný soud Babišovi, který trvale přisoudí nálepku agenta STB, bude mít důsledky.
Například v rovině možného poškození institutu a principu rovné politické soutěže a politické konkurence. Povede k možnému znovuposílení moci polistopadového politického kartelu. A v neposlední řadě k možnému zpoždění modernizace státní infrastruktury.
Pojďme dál
V předpokládaném sledu příštích událostí Babiše tato prohraná kauza postupně omezí.
Ne nutně hned. Zatím jeho tažení vypadá jako velmi silné. V tuto chvíli má reálnou možnost sestavit koalici a potenciálně velmi úspěšnou vládu. Ale půjde o vládu do velmi složitých časů, která potřebuje nejen potvrzení v podobě ústavní většiny, ale do značné míry i velkou podporu veřejnosti.
Babiš totiž bude tím člověkem a ANO tou stranou, která bude muset modernizovat stát. A která deklaruje, že je na podobný úkol připravena.
I když Babiš tvrdí, že kauza jej nepoškodí, je to spíš jeho zbožné přání. Řada médií, komentátorů i politických konkurentů mu už dávno přiřkla nálepku estébáka a rozhodnutí bratislavského soudu tuto argumentaci velmi podpoří.
A tohle mu řádně znesnadní pohyb v politice. Nebo ho v budoucnu rovnou odstaví.
Rozsudek bratislavského soudu je pro Česko špatná zpráva.
Věřím, že řada lidí ve skrytu duše jásá.
Ovšem k jásotu zrovna důvod není. Proč?
Česko nutně potřebuje update
Podívejme se na věc v širším kontextu.
Česko nutně potřebuje update, především v rovině modernizace státní správy.
Pro takový úkol je dobré mít po ruce člověka, který je schopen projektovat změny ve velkém měřítku, prosazovat je a dotahovat do konce. Mít vlastní nezávislé zdroje a nebýt vázaný, osobnostně i finančně.
Podobných lidí je v Česku odhadem asi padesát.
Do vcholné politiky se ale z tohoto typu lidí angažoval pouze Babiš. Dokázal vytvořit novou politickou strukturu, získat si pro ni přízeň voličů a nakonec i vyhrát volby. Pro politický zápas se dovybavil médii a vlivem, který mu umožňuje se dosavadním politickým hráčům vůbec se reálně postavit. To je realita.
V Česku podobní lidé existují. Ale veřejně a transparentně se angažoval pouze Babiš. Ostatní se věnují byznysu a v klidu řídí svá rozsáhlá impéria.
Jedna z tradičních pouček říká, že nejschopnější lidé se obvykle realizují obchodem.
Politice se věnují jiní. Babiš tuto pomyslnou čáru překročil. A jak zasel, tak i sklízí.
Také platí, že update a modernizace státu mohla a měla proběhnout už dávno.
Strany jako ODS, TOP 09, ale i ČSSD měly ve své době k dispozici dostatek času, zdrojů, politické moci. Ale neudělaly jí. A ve vzduchu se tedy vznáší spíše otázka, proč. A také, jestli stát a instituce modernizovat reálně uměly či nikoliv.
Centralizovaná struktura – osa státu
Babišova očekávaná hodnota spočívá ve schopnosti a ochotě pustit se do úkolu modernizace státu. Myslím, že je nutné vysvětlit pojem centralizované struktury výkonné moci, jako osy pro fungování státu.
Stát je struktura, definovaná parlamentními institucemi, které rozhodují o intencích fungování všech základních složek systému. Osa úřadů, vlády, parlamentu a institucí představuje jakousi páteř systému.
V detailu: Daňová správa. Armáda. Policie. Úřady. Nemocnice. Zdravotní pojišťovny. Sociální správa. Státní dopravní infrastruktura, silniční i železniční. Stát nastavuje pravidla pro energetickou politiku státu. Plyn, ropu, elektřinu. Telekomunikace a sítě. Financuje a provozuje státní kulturní instituce. Zašťiťuje chod veřejných médií.
Polistopadový systém zdědil vysoce centralizované instituce.
Úkolem nového, polistopadového režimu bylo vtisknout jim demokratičtější pravidla, optimalizovat jejich chod a vytvořit účelný, fungující a efektivní systém, sloužící občanům.
Nuže. Podívejme se na to, jak fungují tyto instituce, úřady a infrastruktura 28 let po polistopadovém převratu. Pro vysvětlenou, proč potřebujeme modernizovat.
Na několika výmluvných, jednoduchých a pochopitelných příkladech.
Příklady české infrastruktury
Vezměme si několik základních a snadno pochopitelných příkladů.
Kupříkladu dopravní infrastrukturu.
Dálniční síť. Komunistický stát zanechal v roce 1989 asi 550 kilometrů dálnic.
Po 28 letech jsme na čísle 1226 km. Potřebný stav kolem 2000 km bude při tomto tempu dostavěn zhruba za 40 let. Na výstavbu nové dálniční sítě byly vynaloženy astronomické sumy. V porovnání s Německem, Dánskem (150,6 mil. /km) nebo jinými západními státy, kde jde o veřejné zakázky pod nejpřísnějším dohledem institucí, veřejnosti i politiků, Česko staví kilometr za zhruba 416 milionů korun. Oproti zhruba tříčtvrtinovým nákladům na Západě.
Česko má zpoždění, stavělo neefektivně a draze a neradostný vývoj se podepsal na stavu fungování infrastruktury. Tento stav přímo podvazuje schopnost průmyslu a ekonomiky. Fungující dopravní infrastruktura je klíčem k rychlé výměně zboží, statků i lidí. Pokud ji stát nemá, jednoduše zaostává za vývojem. Prodražuje produkci. Podvazuje mobilitu.
V té souvislosti raději nemluvme o konceptech inteligentních dálnic, které prosazuje například Siemens, které představují novou dimezi pro plynulost, rychlost, úspornost a bezpečnost provozu.
Železnice. Podobně je tomu i s železnicí. Zatímco Evropa během posledních 28 let dostavěla zhruba 8300 km vysokorychlostních tratí (VTR) a například Čína, kde dopravu ještě v 80. letech minulého století obstarávaly parní lokomotivy, má dnes přes 24000 km vysokorychlostních tratí, Česko VTR nemá pro jistotu vůbec.
Situace je tak tristní, že Německé dráhy nařídily se vyhnout ČR při plánování spojení do Vídně a raději Česko objíždí.
VTR tratě s rychlostí od 200-500 km tvoří dnes základní prvek dopravní infrastruktury moderních států a má přímý podíl na mobilitě populace. Můžeme se sice tvářit, že Pendolinem z Prahy do Ostravy je cesta docela fajn, ale skutečnost je taková, že běžným standardem je dnes tuto cestu absovovat VTR vlaky za hodinu, nikoliv za tři a půl (sedm hodin tam i zpět). Zrychlená VTR doprava mezi metropolemi má přímý následek v podobě tisícovek realizovaných obchodních a pracovních příležitostí denně a má přímý vliv na hospodářský růst regionů.
Kolik km VTR tratí máme v ČR? Nula. Nic.
A to, opět, raději ani nemluvme o Hyperloopu, magneticky poháněných přetlakových kapslí v tunelu, s cestovní rychlostí od 300 po perpektivně až 1300 km/hodinu.
(Tj. Praha-Ostrava, 16,4 min při maximální rychlosti.)
Datová infrastruktura státu. Jiným příkladem potřebné modernizace infrastruktury je datová infrastruktura. Stát používá k zajištění chodu asi 15000 druhů software, které vznikly a vyvíjely se spolu s institucemi. Systémy povětšinou nejsou obvykle nijak navzájem propojeny. Namísto přehledné struktury infromací tvoří instituce vlastní autonomní ekosystémy, jejichž činnost, správa a údržba zaměstnává nekonečné množství lidí.
Je to možné ukázat na jednoduchém příkladu, který si umí představit každý. Občanka, pas, karta zdravotní pojišťovny, řidičský průkaz, karta sociální pojišťovny, trestní rejstřík, údaje o vzdělání a matrika. Základní parametry, definující vztah občana ke státu a opačně.
V zásadě na tohle stačí jediná, ústřední a funkční databáze. S přístupem institucí i občana k databázi, jejichž výsledkem by bylo, že má občan veškeré potřebné údaje na jediném místě.
A tak v každém okamžiku ví, jaký je jeho poměr se státem.
Výsledkem by mohla být i nejspíše i jediná karta, jakýsi „Multipas“, která v sobě může obsahovat občanku, řidičák, pas, karty pojišťoven, biometrické údaje a elektronický podpis občana.
Taková věc je možná. Ne úplně jednoduchá, ale možná zcela určitě. Zpřehlednila a zjednodušila by infrastrukturu a organizaci na skutečně praktickou a fungující úroveň.
Ale kdo podobnou věc dokáže nejen vytvořit, ale i politicky prosadit?
Jiný, poslední příklad: Veřejné zakázky. Stát ročně vypisuje desítky tisíc zakázek pro zajištění svého chodu.
S výjimkou zakázek, spadajících pod režim utajení, zakázky mohou a měly by být transparentní a veřejné, ať už jde o veřejné či sektorové zadavatele. Včetně hodnocení výsledku po skončení zakázky. Takto by bylo poměrně jednoduché specifikovat nejen objem a podmínky zakázek, ale i jejich průběh a výsledná hodnocení. Zpřehlednění zakázek na jediné adrese by samozřejmě podstatnou měrou kultivovalo prostředí, omezilo korupci a při nutné personalizaci by jednoznačně prokázalo schopnost jednotlivých dodavatelů realizovat zakázky v cenách a podmínkách, které jsou pro stát a občany výhodné.
Dá se pokračovat.. Prakticky v jakékoliv oblasti. V nastavení mobilních sítí, kde platíme o 47% více, než například ve vedlejším Polsku. Důvod pro to prakticky neexistuje. V oblasti zdravotnictví, nemocnic, systém zápasí s podměrečnými platy tvrdě pracujích lékařů a sester za současných astronomických výdajů za léky a plnění rozpočtů farmaceutických koncernů a dodavatelů lékařských technologií. A skandálů, spojených s korupcí, například IZIS nebo dodávek technologií.
Totéž je ve školství, které trpí prakticky nepřetržitou reformou a týmž nastavením. Chceme od učitelů a profesorů vzdělanou populaci, ale stát jim platí podměrečné platy. Na druhou stranu byly předchozí vlády ochotné vyhodit stovky milionů za zpackané projekty typu Internet do škol.
Můžeme si také probrat evergreen systému, kterým jsou vojenské zakázky. Odhadem by podrobná analýza znamenala tak 200 stránek textu. Stačí připomenout štábní informační systém, padáky Anex, MIGy, modernizace tanků, Pandury, letadla CASA a další. Následuje voda a neurvalé vytěžování ze strany korporací, naprosto šílený systém exekucí, nad kterým kroutí hlavou většina expertů EU, systém stavebních řízení, atd atd atd.
Co taková věc znamená? Extraktivní systém.
Instituce, které jsou v takovém stavu, vždy vypovídají o extraktivním politickém systému země.
Důvodem jsou politické struktury, které fungují bez skutečné politické konkurence.
Když nemusí soupeřit o moc v rovné a férové soutěži. A tím pádem nejsou nuceny v drsné konkurenci nacházet politicky průchodná a efektivní řešení v jednotlivých oblastech. Nemusí se prakticky nikomu zpovídat. Prostě jim stačí nějakým způsobem přežít volby.
Poté se rozhodují, zcela neomezeně, bez ohledu na vůli a potřebu lidí.
Tím pádem mohou naprosto nerušeně vyhovět vlastním představám, přáním, nebo potřebám korporací, nadnárodních institucí, prakticky komukoliv, kdo zažádá o vstup na daný trh.
A nerušeně vytěžovat systém.
Lze prosadit skutečně demokratický systém?
Prosadit modernější verzi politiky a návazně infrastruktury samozřejmě lze. Je to možné. Předpokládá to ovšem revoluci na politické scéně. V podobě skutečné politické konkurence.
Předpokládá to minimálně nejméně dva volební bloky, které si navzájem konkurují.
A které neprorostou ve vzájemném postavení v politický kartel.
Babiš samozřejmě nemusí být sympatický všem. Ostatně volilo ho jen 30% voličů.
Ale představuje potřebnou protiváhu politickému kartelu polistopadových stran.
Jako tým navíc jasně deklaroval, že státní správu má zájem modernizovat.
Dostal k tomu i vyjímečný mandát od prezidenta Zemana, ve snaze politickou konkurenci, reálnou politickou konkurenci, v českém prostředí vůbec zavést a potvrdit.
Ale s nálepkou spolupracovníka tajných služeb to bude skutečně složité.
Je možné, že projekty modernizace infrastruktury a potažmo i politiky mohou nabídnout i jiné strany, Babišův politický protipól a protistrana. Ale na místě je otázka, proč podobné věci dlouhodobě a intenzivně neprosazovaly partaje jako ODS, TOP 09, lidovci nebo ČSSD v minulosti. Mohly být dávno realitou.
Proč modernizace státu neproběhla už dříve?
Odpovědí je politický kartel.
Politický kartel představuje systém, kde strany místo vzájemně konkurenčního poměru v zastupování tříd a skupin občanů dojdou k jakési formě buď monopolní, nebo oligopolní konstelace. Jak k tomu došlo, si popíšeme dále v textu.
Výsledkem je prostředí, které vždy spolehlivě dospěje k extraktivnímu systému vlády. K vytěžování státu a lidí. A k zabránění změn, které by mohly potenciálně ohrozit existenci takového kartelu.
Politické prostředí, které je zaměřeno na vytěžování státu a vytěžování vlastních občanů, v podstatě změny nepotřebuje a vždy se jim brání.
Babiš opřel své politické účinkování o projekt změny. A v řadě případů o změnách a modernizaci ve státní správě hovořil. Nicméně, po bratislavském rozsudku, ve sledu předpokládaných událostí to znamená, že v Česku k nějakým významným změnám možná nedojde.
Stejně ale na druhou stranu hrozí a je to velmi nepříjemné, že Babiš si politický styl předchozího politického kartelů osvojí. Stejným způsobem, který tady fungoval doteď. Pak bychom přešli jen z bláta do louže.
PZO komunistické éry
Odbočím na okamžik zpět k Babišově bratislavskému případu. Pézetóčka, podniky zahraničního obchodu, byly za minulého režimu doménou vybraných kádrů. Režim potřeboval zajistit obchody a kromě tábora socialistických zemí pochopitelně usiloval i o limitovaný přístup na západní trhy nebo trhy středního východu či Afriky.
Pro zdejší nomeklaturu platila ale velmi přísná pravidla. Režim pochopitelně nedovoloval vycestovat soudruhům, kteří neměli příslušná pověření. A naopak, s lidmi, kteří zastupovali národní podniky při prodeji strojů, technologií, surovin a také zbraní (ČR patřila mezi nejvýznamnější producenty) měl režim poměrně komplikovaný vztah. Kdo chtěl dělat na PZO, musel mít vliv, kontakty, krytí, nejlépe rodinné vazby, úzce navázané na špičky tehdejšího režimu. To Babiš splňoval.
Další věcí byla praxe režimu, spočívající v nemilosrdném vytěžování. Obchodníci, zastupující Československo na trzích museli jednat i s příslušnou správou státní bezpečnosti, jejímž úkolem byl monitoring situace ve vzdálených zemích. Je otázkou, jestli se téhle věci dalo vyhnout, pokud člověk chtěl udělat kariéru v mezinárodním obchodu. Patrně nikoliv. Pak už šlo jen o formu spoluúčasti na podobné praxi.
Babiš svou obžalobu opřel o tvrzení, že pracovníci tajných služeb vedli spisy a evidovali jej bez jeho souhlasu a agendu vedli bez jeho výslovného podpisu a tzv. vázacího aktu. Obhajoba naopak tvrdila, že bez jeho souhlasu nic takového nebylo možné. Že STB byla profesionální služba, kde jak zpovídaný, tak i agenti museli vědět, že se jedná o vědomou spolupráci. To Babiš naprosto odmítá.
Praxe vytěžování obchodníků zapadá do rámce činnosti tehdejší tajné služby. Ta nepotřebovala nutně vázací akt. Potřebovala informace z mezinárodních trhů a zemí, kde se obchodníci pohybovali. A ze seznamu schůzek parta mladých právníků kolem Pavola Poláčka, zastupujícího ÚPN, (jako zajímavost – pochází z disidentské rodiny) usoudila, že se Babiš nutně aktivně podílel na spolupráci s bratislavskou pobočkou STB. Poláček popisuje, že se snažil proniknout do myšlení pracovníků tajné služby a pochopit rozměr jejich jednání.
No, tady ho má.
Na tom není nic složitého.
Režim si lidi z mezinárodního obchodu hlídal, šlapal jim na paty a snažil se je dostat do svých sítí.
Na druhou stranu obchodníci tohle velmi dobře věděli a také věděli, že spoluprací s tajnou službou mnoho nezískají. Obchody za ně estébáci nedělali.
Obvyklý postup obchodníků spočíval v podobě, kdy na dotírání příslušného estébáka vytěžovaný odvykládal nějaké nepodstatné historky, estébák si je zapsal, vykázal tak činnost a šel zase otravovat někoho jiného.
Ale pojďme zpět, k podstatě vládnutí.
ANO bude muset hledat jiné řešení
K vládnutí pochopitelně patří i nepopulární kroky. Jak ukázalo EET, což je jakási zárodečná forma digitalizace státní správy, pokud jde o zpřehlednění daňových toků, podobné věci si vyžadují pochopení a zřetelnou podporu veřejnosti.
Modernizace státní správy, příkladně digitalizace, prováděná člověkem, podezřelým ze spolupráce s STB přinese do společnosti jen další paranoiu. Kulaté razítko bratislavského soudu a nevyvrácená minulost spolupracovníka STB bude každý nepopulární krok Babišovy vlády násobit. Odpor vůči Babišovi i ANO přinese zbytečné další komplikace při nutné a velmi potřebné modernizaci.
Pro Česko je to špatná zpráva.
Možná by stálo za úvahu lidem kolem ANO začít hledat jiné řešení.
Když je víno kyselé, je třeba ho vylít.
Kartel.
Druhá rovina věci je podstatně problematičtější.
Babiš je výsledkem, důsledkem, mementem a zároveň okázalou obětinou politického kartelu.
Jen málokdo si plně uvědomuje, že v České republice vládne nejméně od doby uzavření opoziční smlouvy od roku 1998 regulérní politický kartel. Tahle někdejší Zemanova a Klausova politická dohoda nad rámec politické soutěže sebou nese neblahé dědictví. Dodnes.
A její původ je možné vystopovat až v privatizaci.
Jestliže tehdejší dohoda byla jakýmsi nutným vyústěním povolební situace a povolebního patu, ve skutečnosti tato dohoda zdeformovala politické prostředí víc, než si dokážeme připustit. Někdejší pragmatický komplot postupem času vyústil ve zvláštní podobu domácí politiky.
Po opoziční smlouvě se z někdejších konkurentů staly postupně úzce spolupracující a navzájem provázané partaje, které si v politickém zápase příliš nepřekážely. Z tvrdého politického zápasu o přízeň a zastupování voličů se stal pouze systém zákulisních povolebních politických dohod. Ze systému povolebních politických dohod postupně vzešla forma jakési iluzívní demokracie. Kde lidé sice volí, ale politika je výhradně předmětem pozdějších zákulisních jednání.
Přímým výsledkem tohoto procesu je politický kartel.
Jehož intence, i přes někdejší protesty, nakonec přijaly, jako svého druhu způsob nerušené vlády, všechny tradiční strany. A návazné struktury moci.
Teprve až povolební situace 2017-2018 ukázala, že regulérní politický kartel existuje a má spoustu dobrých důvodů udržet se u moci. Bez ohledu na volební výsledky.
Volby a především povolební tahanice totiž v plné nahotě ukázaly, kde je aktuální dělící čára politického zápasu.
Na jedné straně je ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a bývalé Sobotkovo křídlo ČSSD. Proklamativně tyto strany spolu soutěžily a nabízely jakési programy. Ve skutečnosti ale nabízely prakticky totéž, jen v různých marketingových obměnách totéž nic, určené voličským skupinám.
Babiš svou volební výhrou ale mapu české politiky skutečně přepsal a nabídl politickou konkurenci. Jeho volební výhrou zde nastartovala reálná možnost ustavit konkurenční politické prostředí. A do jisté míry i napravit škody, které vznikly někdejší opoziční smlouvou a následným vývojem.
Pro občany, voliče i Českou republiku by to byla dobrá zpráva. Kdyby se taková věc podařila.
Iluzívní demokraté
Je v zásadě nepodstatné, jestli volíte tu či onu stranu politického zápasu.
Pro konkurenci je potřeba mít nejméně dva reálně soupeřící bloky.
Nemá smysl přestírat, že zde máme demokracii, když zde po dlouhé roky vládnul jediný politický kartel. A také nemá smysl předtírat, že se situace změní, když jeden mocenský kartel nahradí bezezbytku druhý.
Pokud vaše srdce bije pro ODS, TOP09, KDU-ČSL, Sobotku, STAN, Zelené atd., je to samozřejmě v pořádku.
Je třeba si ale uvědomit, že tyto strany od roku 1998 neudělaly nic významného pro to, aby tato země patřila mezi prosperující státy. A k onomu vysněnému západu.
Polistopadová politická garnitura, fungující bez skutečné politické konkurence, vytvořila z Česka zemi montoven s nízkými platy lidí a nejjednodušší, prakticky východní a zaostalý model ekonomiky. Mimo Prahu, která je sama o sobě jediným prosperujícím regionem, státem ve státě. Mimo Prahu ale Česko nepatří a nebude patřit k tahounům prosperity a demokracie, pokud se strukturální model země nepodaří povýšit na průmyslově vyspělou ekonomiku, úspěšně a účinně integrující vědu, nové technologie, vysoké školství a průmyslovou výrobu na úroveň nejvyspělejších civilizačních enkláv.
V měřítku celé České republiky. Nikoliv jen prosperující Prahy.
Nestane se demokracií, pokud se zároveň nestane navzájem provázaným organismem, kde zdroje nejsou výrazně určeny v násobku příjmů pro ústřední metropoli, ale plynou do všech regionů země.
Příklad pro srovnání: Rozpočet Prahy versus rozpočty krajů, 2018, kategorie příjmy rozpočtů
Praha 70,3 mld. Kč | Moravskoslezský kraj 8,2 mld. Kč | Olomoucký kraj 4,9 mld. Kč | Zlínský kraj 10,5 mld. | Jihomoravský kraj 7,1 mld. Kč | Kraj Vysočina 10,7 mld. Kč | Středočeský kraj 23,3 mld. Kč | Ústecký kraj 16,8 mld. Kč | Karlovarský kraj 5,6 mld. Kč | Jihočeský kraj 15,2 mld. Kč | Plzeňský kraj 5,2 mld. Kč | Liberecký kraj 3,1 mld. Kč | Pardubický kraj 4,1 mld. Kč | Královéhradecký kraj 4,3 mld. Kč |
Ve srovnání počtu obyvatel, např: Praha 1,290 mil. obyvatel vs. Moravskoslezský kraj 1,206 mil. obyvatel
Jiný příklad: Rozpočet Prahy versus rozpočet metropolí krajů, 2018, kategorie příjmy rozpočtů
Praha 70,3 mld. Kč | Ostrava 8,3 mld. Kč | Olomouc 2,4 mld. Kč | Zlín 1,5 mld. Kč | Brno 11,7 mld. Kč | Jihlava 1,1 mld. Kč | Ústí nad Labem 1,68 mld. Kč | Karlovy Vary 1,4 mld. Kč | České Budějovice 2,06 mld. Kč | Plzeň 5,7 mld. Kč | Liberec 2,01 mld. Kč | Pardubice 1,9 mld. Kč | Hradec Králové 1,92 mld Kč |
Ve srovnání počtu obyvatel, např Praha 1,290 mil. obyvatel vs Brno 377. tis obyvatel ( v aglomeraci 609 tis.)
Česko se nepohne z místa, pokud se nestane zemí vědy, špičkových technologií, ekonomikou finálních výrobců, provázanou s rozvojem institucí, infrastruktury, domácí vědy, umění i kultury.
A kde práva a podíly na hospodářském výsledku země nebudou rozumně a rovnoměrně redistribuovány všem vrstvám společnosti.
Naopak, zůstane vytěžující ekonomikou, tyjící z drsného vytěžování vlastních občanů, a zároveň vytěžovanou, korporacemi a nadnárodními institucemi, které si ze zdejšího prostředí účinně odvádí pravidelný desátek.
Takhle je to teď. Nelakujme si to narůžovo.
Extraktivní systém vlády
Základ je v politice, v ničem jiném.
Platí, že v okamžiku, kdy si politické strany navzájem přestanou tvrdě konkurovat o přízeň voličských skupin a celých tříd, politika se jednoznačně propadne na úroveň extraktivního, vytěžujícího stylu vládnutí.
Jehož výsledkem je pozvolná devastace života celých skupin obyvatel a tříd.
Ruku v ruce s trvalým vytěžováním státu, brutální korupcí, za dokonalé dysfunkce složek, které tomuto dění dokáží nastavit alespoň mantinely v rovině veřejné debaty, nebo rovnou diskurzu.
Šance na změnu tady přišla. Ale až s Babišem.
Ale jak se ukazuje, systém skutečné poltické konkurence nebude vůbec jednoduché zde zavést.
Jde to změnit?
Jde extraktivní, vytěžující systém vládnutí vůbec změnit?
Kdo by dokázal nastavit mantinely pro takový vývoj?
V normální demokratické společnosti má vláda dostatek oponentních názorů, které dokáží smysluplně korigovat směr, který potenciálně vede k příštím problémům. Má dostatek pojistek, který vládnoucí moci dokáží nastavit určité mantinely.
Za předpokladu, že samy tyto pojistky fungují správně. Eticky nestranně, s jakýmsi cechovním, či institucionálním vědomím o roli, kterou mají ve společnosti mají plnit.
Pro stát jsou v této roli centrální banka, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, policie a soudy.
V rovině společenského a veřejného diskurzu média a mediální ekosystém.
V určité zástupné roli mohou zprostředkovat roli mluvčího umělci a na ně navázané aktivity.
Podstatnou roli by měly hrát odbory.
A v neposlední řadě mohou směřování institucí ovlivnit i neziskové organizace, které zastupují ty vrstvy a články společnosti, které se nemají v systému jak bránit a je potřeba jejich práva účinně hájit.
Ale co tu máme přesně?
Mediální ekosystém jako hračka miliardářů Mediální ekosystém České republiky je složen převážně z vlivových médií. Nikoliv funkčních, nezávislých a tvrdě kritizujících médií, které by dokázaly nestranně komentovat přešlapy jednotlivých epicenter moci.
Když se podíváme podrobně na vlastnickou mapu médií, snadno se dá zjisti, že prakticky všechny patří některé z domácích miliardářských part.
Existují pět nejvýznamnějších mediálních epicenter. Každé z nich patří některému z miliardářů.
Andrej Babiš, vlastnící Mladou frontu Dnes, iDnes, Lidové noviny, Metro, 5+2, Impulz a Óčko a další.
Zdeněk Bakala, vlastnící Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, DVTV, Respekt.
Jaromír Soukup, který vlastní Týden, televizi Barrandov, Instinkt a Sedmičku.
Ivo Lukačevič, který vlastní Seznam, Novinky.cz a je provázán s vydavatelstvím Borgis, které vydává Právo.
Dan Křetínský a Patrik Tkáč, vlastnící Czech News Center, pod které spadá Blesk a Reflex.
Pětici nejvýznamnějších mediálních magnátů doplňuje Marek Dospiva, majitel Vltava Labe Media, Ivan Zach a Vladimír Komár, vlastnící televizi Prima a senátor Ivo Valenta, vlastnící Parlamentní listy.
Nejnověji se k miliardářům, vlastnícím média napřímo přidal i Petr Kellner, PPF, který se rozhodl koupit největší televizi v Česku, TV Nova od MTG.
Dalo by se očekávat, že rozsáhlá mediální síť bude poskytovat navzájem silný prostor pro soupeření. Obsahové, politické, společenské. A že podobně, jako u britských titulů, bude hlavním a ústředním bodem snažení účastníků mediálního provozu trvalá a neúprostná investigace patologických poměrů a kauz v zemi. Že kauzy, typově OKD, dotační kauzy, kauzy vytěžování státu, všemožného dobývání renty či jednání politických zákulisních lobby budou předmětem tvrdé, profesionální a nevybíravé investigace.
Takto nastavený mediální systém by měl nesmírnou hodnotu.
Kdyby mediální systém fungoval, ekonomicko-politické kauzy typu Casa, Pandury, OKD či nejnovější lithium a řada dalších by se jednoduše nestaly. A stejně tak by nenastal stav, kdy zde máme politický kartel.
Standardní mediální ekosystém, který měří všem stejně, by na existenci politického kartelu polistopadových stran dlouhodobě upozorňoval a upozorňoval by i na následky, které z tohoto faktu plynou. A v žádném případě by jej nepodporoval.
S největší pravděpodobností by potřebná korekce jednání stran neumožnila ani dlouhodobé fungování kartelu. A následné, podmíněné vynoření ANO, jako svého druhu protistrany a protiváhy tohoto kartelu. Jestliže by politické partaje, které samy sebe označují za demokratické, fungovaly standardními procedurami a stejně standardně by fungovala média, žádný Babiš by prakticky nevznikl.
Nebylo by jej potřeba.
Jenže.
Jestliže dnešní média jsou v postavení jakéhosi přívažku obchodních, nemovistostích, výrobních a čert ví jakých impérií, není zcela plně v zájmu jednotlivých stran navzájem se tvrdě napadat. Každá akce vyvolá přirozeně silnou protireakci.
Ne že by majitelé pobíhali po redakcích vlastněných titulů a tvrdě vyžadovali, zasahovali nebo nedejbože omezovali průběh jednotlivých možných kauz.
Stejně tak není jejich rolí tepat novináře, ať píší o rizicích politického vývoje, systémem padni komu padni.
Prostě si zdejší miliardáři koupili média, zainvestovali a očekávají dvě věci. Smysluplný ekonomický provoz. Čtenost, sledovanost, zájem publika. A pochopitelně to podstatné, potvrzení pozice ve společenském dění.
Šéfredaktoři mají pochopitelně plnou autonomii a stejně tak i samotní pracovníci médií.
Problém je jinde. Problém je v nastolování agendy, tzv. Agenda settings. Kauzy, které se nastolují, obvykle dosahují úrovně Dalíků, Rathů a podobných malých ryb. Které dokáží vytvořit dojem, že média plní svou funkci. V případě „nedotknutelných“, to jest lidí typově Bakala, kteří jsou zároveň ctihodnými podnikateli a zároveň vlastníky médií, tedy emitenty diskurzu a tak i zároveň jakýmisi opěrnými sloupy zdejšího systému, média mlčí.
Po dlouhou dobu totéž platilo i o Babišovi. Předmětem vytrvalého mediálního zájmu se Babiš stal výrazně v okamžiku, kdy se angažoval do politiky. A kdy začal být hrozícím nebezpečím pro politický kartel.
Příklad: Zdeněk Bakala. Zhruba před 5-6 lety začalo obcházet média malé Sdružení nájemníků byty OKD a dožadovalo se pozornosti médií ve věci vydání bytů OKD, které Bakala slíbil převést nájemcům. Naprosto nikoho tahle věc nezajímala. Šlo ale o iniciační bod, který upozorňoval na podivné čachry, které bublají pod ctihodnou fasádou Bakalou vlastněného obřího těžebního podniku. V normálním mediálním ekosystému by z toho byla okamžitě obří kauza.
Až teprve s pádem OKD se objevily nejprve pomalu, a později v celé nahotě rozměry Bakalova působení v největší těžařské české firmě. Podle veřejných odhadů Bakala a jeho společníci vyvedli z firmy prostředky v objemu přes sto miliard. Samotné byty, tj. 43.759 bytů, což je obrovské bytové impérium, se staly majetkem fondů, které byly kótovány jako majetek na třech burzách. Potenciálně silná kauza, určená k rozsáhlé investigaci je ideálním příkladem, kdy média selhala. A není divu. Bakala coby zastánce a donátor Havlova odkazu, majitel respektovaných médií typu Hospodářské noviny, Respekt, DVTD, Aktuálně.cz, které tvoří výkladní značku diskurzu coby loupeživý baron? No, ano, bohužel.
Jinou rovinou agenda setting je způsob, jakým jsou nastolována jak domácí, tak i podstatná mezinárodní témata. Ne, že by o nich média neinformovala. Důležitý je způsob, jakým se jednotlivé děje odehrávají v mediálním prostoru. Jde o diskontinuitu jednotlivých jevů. Kauzy se prezentují nikoliv jako souvislý proud dějů, s konkrétními příčinnými geopolitickými souvislostmi, ale jako události, které trvají týden a půl. Následuje pomýlený, nebo záměrně zkreslený výklad, poplatný veřejnému a odvisle politickému diskurzu.
Příkladů je nepočítaně. Rozpad Jugoslávie. Vzestup islámu. Lybie. Arabské jaro. Řecká krize. Ukrajina. Rusko. Trumpovo zvolení. Brexit.
V nastavení, kdy jsou média vlastně jen silovým prostředkem a prostředkem pojištěním vlivu rozsáhlých podnikatelských subjektů zásadní domácí kauzy typu Bakala jednoduše neprojdou. Projdou až teprve v okamžiku, kdy je vlastně pozdě. Kdy hrozí až například bankrot velkého hospodářského celku. Pak teprve se média s chutí pustí do jakési investigace.
A mezinárodní kauzy? Ty jdou jednoznačně s optikou zdejších elit. Nikoliv v její skutečné podobě.
Svou roli sehrává i autoregulace.
V běžných podmínkách jde o pozitivní etický parametr práce médií, kdy novinář například automaticky ověří zprávu z nejméně dvou nezávislých zdrojů. A pokud ji nemůže ověřit, zprávu odloží. V žádném případě se nepustí do spekulací a dohadů. Bohužel, tak častých a běžných, skrytých pod hlavičkou „komentář“.
Autoregulace ve vlivových médiích má však zcela jinou podobu. Tou je ohlížení přes rameno, zda-li sledovaná kauza nemá potenciál přerůst v problematickou soudní dohru, která by přinesla komplikaci jak titulu, tak i samotnému novináři. Jde o praxi, kdy prakticky s každou potenciálně konfliktní kauzou hrozí, že se nakonec obrátí proti samotným novinářům. A v náročném a silně konkurenčním prostředí médií dříve či později problematický novinář, ochotný jít proti politickému kartelu, nebo silné podnikatelské skupině, může snadno dojít k úhoně.
Praxe je jiná. Novináři píší a odvažují se psát nevybíravé komentáře. Ale pozice maistreamu je bohužel, z naprosté většiny orientovaná jednostranně. Nepřáteli jsou Zeman, Babiš, Okamura. Nebo menší ryby podnikatelského světa, které nemají vlastní média a potřebné zázemí.
O rozsahu kriminální činnosti vybraných politických špiček polistopadového režimu není jednoduše slyšet. Přestože reálně existovaly a existují.
Poslední věcí jsou peníze. Investigace je nesmírně nákladná. Jsou k ní potřeba velmi silně a velmi dobře sehrané novinářské týmy. V případě rozsáhlých kauz hrozí médiím nákladné žaloby a dlouhodobé soudní spory. Kdo by riskoval v tomto „domáckém“ nastavení rozsáhlou investigaci jako prováděl svého času například britský SUN, který dokázal držet v šachu prakticky celou politickou scénu?
Poznámka: A připomeňme, že SUN nakonec na tuto moc i doplatil. Ve snaze o nevybíravou investigaci překročil veškerá myslitelná pravidla. Sledováním, odposlechy politiků, nevybíravým nátlakem a zákulisními dohodami s politiky. To je zase druhá strana mince, když se média utrhnou z řetězu.
Společenská role médií je jiná.
Není jí jen výroba obsahu, zajišťujícího prodejnost a přijetí. Není jí výroba souhlasu. Není jí zachovávání pozic miliardářských zájmů v pozadí věci. A není ji nepsaná a tichá dohoda o neútočení pro propojená centra byznysu a médií.
Respekt a hodnota samotných médií se přímo odvíjí od schopnosti podávat nezkreslenou verzi reality. V opačném případě je hodnota médií bezvýznamná, jen stěží odlišitelná od produkce komerčních tiskovin.
Dnešní média v rukou miliardářských špiček, které o smyslu médií, odvážím se tvrdit, neuvažují, jsou do jisté míry problémem. Namísto role nestraného zprostředkovatele dění, jakéhosi úhelného kamene pro informování společnosti jde o vlivová média, jejímž hlavním cílem je poskytování pozic mediálního zázemí pro nerušený byznys, ruku v ruce s toporným udržování intencí a mytologie polistopadové diskurzu. Prostřednictvím obsahu, nejlépe nekonfliktního, topícího se v bezvýznamnosti a povrchnosti.
Roli nezávislého a nestranného pozorovatele mají v takovém systému mít především veřejnoprávní média. Jde o nejcennější prvek systému. Místo, odkud by měly proudit nestranné, věcné, přesné a naprosto korektní informace, podle kterých se společnost může a dokáže řídit.
Jestliže připustíme, že valná většina zdejšího mediálního ekosystému plní roli poskytovatele zábavného, nepodstatného a komerčního obsahu, s občasným politickým přesahem, pak role veřejnoprávních médií je úplně jiná. Jde o jediné místo v systému, které má být schopné plnit roli zprostředkovatele objektivní pravdy, bez ohledu na vnější vlivy.
Má pro tyto účely zajištěno dostatečné financování, právní ochranu a zákon, který vymezuje tuto roli dostatečně zřetelně.
Nicméně, není žádným tajemstvím, že veřejná média jsou prorostlá vlivem zvenčí a nepokrytě kooperují s vlivovými médii, soustředěnými například kolem Bakaly, politických neziskovek a politických stran.
A jestliže se kdokoliv pokusí o návrat k veřejnému standardu nestrannosti médií, tak, jak ukázala minikauza Kroupa-Zavoral, tyto metastáze prozatím spolehlivě dokáží případné reformátory rychle umravnit.
Česká veřejnoprávní média jsou do jisté míry i rukojmím politiků. O fungování instituce rozhodují mediální rady, v nichž převažují zájmy politiků. Jak má veřejnoprávní televize natírat politiky, když oni samotní rozhodují o jejím vedení, složení mediálních rad a případných investicích do provozu?
Toto nastavení je samozřejmě zničující a nebezpečné.
A v určité obdobě kopíruje a koreluje s nastavením politických kartelů.
Situaci pak do jisté míry mohou korigovat alternativní a nezávislá média. Existují. Řada z nich si již dokázaly najít publikum a řada z nich si dokázaly zjednat potřebný respekt. Ať již jde o !Alarm, Argument, Deník Referendum, Parlamentní listy a řadu dalších. Jen, většina těchto médií vzniká ve skutečnosti na koleně. Vytváří je malé skupinky lidí, kteří rozsahem kapitálu nebo technologickým vybavením mainstreamu dokáží v dlouhodobém měřítku jen velmi špatně konkurovat.
A na dovysvětlenou, zase, nebudu rozvádět fakt, proč řada alternativních médií pohotově schytala od politického kartelu odpudivé nálepky. Proruská média, dezinformační média, konspirační média etc. Jak jinak.
Existuje z tohoto nastavení cesta?
Prakticky nikoliv. Jediná cesta tkví v rovině politické kultury země. Etiky. Jestliže prostředí politické konkurence přirozeně přispívá k vyšším etickým požadavkům na provoz politiky a požadavkům na inkluzivní směřování institucí, toto směřování se v delším horizontu projeví i v jednání médií.
Myslím si, že přímo bytostným zájmem médií je politická konkurence.
Nikoliv příslušnost nebo sympatie k jednomu z politických kartelů.
Ve zdejším ekosystému citelně chybí ombudsman, zastupující účinně novináře ve střetech jak s politiky, tak i vlastními miliardářskými zaměstnavateli. Chybí zde profesní svazy, které by byly schopny účinně hájit novinářskou samostatnost a zároveň velmi tvrdě žádat po svých členech přísné dodržování etických regulí branže. A zoufale zde chybí novináři, kteří jsou schopni poznést se nad osobní angažovanost a vlastní vkus a chápat politiku jako zápas, kde jde o skutečné zájmy skutečných lidí. Kde média v tomto zápase hrají roli nestranného informujícího, který měří všem stejně tvrdě, nestranně a korektně.
S případným ne-vznikem politické konkurence se situace jednoduše nezmění.
Zůstane taková, jaká je.
Babiš nepředstavuje ani rozeného a bytostného demokrata, natož osvíceného mediálního magnáta s detailní znalostí principu médií a žurnalistiky. Babiš si média pořídil ze stejného důvodu, z jakých si je pořídili i ostatní miliardáři. Nákupem prestižních a čtených titulů si pojistil vliv. Do vlastních médií nezasahuje, předpokládám.
Jeho role pro rozvoj prostředí je v něčem jiném.
Je ve skutečné politické konkurenci.
Jestliže se Babiš dovybavil pro politický souboj mediálními tituly, jen srovnal laťku. A pořídil si tytéž zbraně, které měl dosud k dispozici politický kartel polistopadových stran.
Že to je nechutné? No ano, samozřejmě.
Ale nechutné je především fakt, že média nejsou nestranná a neplní roli, kterou mají ve společnosti mít.
Bez reálné politické konkurence neexistuje šance na změnu poměrů.
Politický kartel konzervuje podobu médií do role úslužné děvky mocných.
A to si média nezaslouží.
Myslím, že si teprve svou roli budou muset tvrdě vybojovat.
Instituce ve vleku politiky
V rovině institucí má existence politického kartelu důsledek tentýž, jako v případě mediálního ekosystému. Máme systém policie a soudů, které se chtě nechtě musí ohlížet na aktuální politické rozestavení, namísto, aby nestranně plnily roli arbitrů ve sporech. A dokázaly formovat prostředí autonomně, eticky a korektně.
Jak ukazuje řada obludných kauz, do kterých byli zapleteni jak soudci, tak i policisté, extraktivní forma vládnutí nalezne po čase neblahou odezvu i v těchto klíčových strukturách státu.
Nic na tom nezmění okázalé reformy policie nebo vznik speciálních útvarů, vyšetřujících korupci na nejvyšších místech. V extraktivním systému mají podobné útvary velmi neokázalé konce, obvykle v okamžiku, kdy dospějí ve vyšetřování až k samotným špičkám politiky a velkého byznysu.
Dnešní stav je přesně takový.
Volič na posledním místě
Stav médií a stav institucí se pochopitelně projevuje nejhůře na lidech, kteří v systému nemají zastoupení.
Výsledkem působení politické nekonkurence a následného vzniku politického kartelu je stav, kdy prakticky nemáme strany a politická uskupení, které zastupují zájmy části početných středních tříd, nižších středních tříd, důchodců, matek s dětmi, sociálně a společensky limitovaných, nebo lidí v neutěšené životní situaci.
Kdo hájí jejich práva?
Kdo účinně usiluje o zlepšení života a postavení milionů lidí v otázce platů, společenského uznání, reálné možnosti podílet se rostoucí ekonomice?
Nikdo. Tyto lidé nemají politický vliv. Nemají mluvčí. Nemají mediální vliv. Jejich schopnost se reálně bránit se scvrknul na možnost se vyjádřit prostřednictvím voleb. Případně kritice na sociálních sítích.
A lidé volí. Dávají jasně najevo, že potřebují změnit nastavení systému ve svůj prospěch.
Volební účast byla enormní. Vystavila praxi politického kartelu „demokratů“ jednoznačnou stopku.
Ale přestože je výsledek a volání po prosazení práv těchto lidí zřejmý a zjevný, praxe politického kartelu, fungujícího dosud naprosto autonomně a nezávisle na přáních voličů, si může toto volání naprosto s klidem dovolit ignorovat.
Třídy jsou zpět
Je potřeba si uvědomit, že s návratem kapitalismu se dostala zpět otázka zastupování tříd.
Ať už to jakkoliv političtí komenátoři označují za „rezavé vidle“, skutečností je, že někdejší nivelizovaná socialistická společnost, bez větších třídních a kastovních rozdílů, se dnes pozvolna vrací k uspořádání, které tady bylo do určité míry za první republiky. Jen situace je jiná.
Dnešní střední třídy, nižší střední třídy nepředstavují otroky, pracující v 18 hodinových směnách v buržoazních provozech, nemáme dětskou práci a bídu, jakou popisuje Marx ve své Kapitálu.
Dnešní dělníci, technici, inženýři tvoří sebevědomou a vzdělanou vrstvu lidí, kteří jsou schopni obsluhovat a provozovat rozsáhlé technologické parky a v nastavení systému jsou schopni si zajistit kvalitní životní standard.
Jiná věc je v samotné rovině zastupování.
Jak ukazuje příklad ze sousedního Německa, zápas o postavení těchto tříd je vnímán vládou s největším respektem. Jak ukazuje poslední vývoj, díky odborářskému gigantu IG Metal se vláda s pracujícími musela dohodnout na zcela novém nastavení systému. Jednak se německé odbory dohodly na 4 denním pracovním týdnu v kovodělném a elektrotechnickém průmyslu a navíc i s 4,3 % nárůstu platů, prémií a vyrovnání při zachování stávající úrovně platů.
Německá vláda prakticky odsouhlasila 4 denní pracovní týden, při zachování úrovně platů.
Stala se v Německu nějaká proletářská revolta?
Vůbec ne. Jen je zjevné, že zdejší třídy, organizované a vědomé si svého postavení dokáží vést s vládou smysluplný dialog. A rozhodně jim nikdo za to nenadává do hnědých a rudých prasat, jako zde v Česku. V tomto kontextu je také skoro až výsměchem, že čeští pracující pracují za zhruba třetinové platy za prakticky tutéž práci.
A že jejich postavení je v poměrně tristním stavu.
Za souběžného torpédování a popleskávání ze strany místních pseudoelit.
Popletení televizní revolucionáři. A salónní demokraté.
Kromě médií dokáže situaci změnit už jen jediná kasta. Umělci.
V české společnosti tvořili umělci vždy výraznou vrstvu, která dokázala formovat mínění většin.
Vzpomeňme Karla Čapka, Vladislava Vančuru, Jaroslava Haška. Škvoreckého, Kunderu, Hrabala.
A před nimi Tháma, Dobrovského, Jungmana, Erbena, Němcovou z generace národních buditelů, kteří v německém prostředí vytvořili prostor pro obnovu jazyka a pojmu české státnosti.
Lidé umělcům věří. Respektive, věřili.
Přiznejme si, že máme úspěšně etablovanou třídu umělců, kreativních tříd, společenských a kulturních elit, kterým tento extraktivní systém do jisté míry poskytuje jak společenské uznání, tak i jakési příležitosti. Omezené, osekané na nejnutnější formu, nicméně zaručující, že tyto úzké vrstvy aktivních a inteligentních lidí se nestaví na stranu, kdy by se začali dožadovat zlepšení situace nejen své, ale především svých spoluobčanů ze společensky a ekonomicky limitovaných tříd.
Je to jeden ze základních parametrů post-kapitalistické společnosti.
Platí, že systém přiznává spolupodíl na moci lidem, kteří jej mohou do jisté míry ohrozit. Umělci tuto schopnost skutečně mají. A režim se chová inteligentně. Potenciálně nebezpečným třídám poskytuje prostor pro uznání.
Zároveň jim poskytuje i do jisté míry nutnou podporu. V podobě všemožných dotací, subvencí, grantů, jež ale zakrývají podstatný fakt. Za všemi těmi dotacemi a subvencemi není nic jiného, než ruka, která drbe dobře krmeného psa za ušima. Dobře nakrmený pes totiž příliš neštěká a rozhodně nekouše.
Očekávat od umělců, že budou do krve kousat ruku, která je živí, je marnost.
Přitom je to přesně naopak.
Odmítnutí praxe jednostranného politického kartelu, jehož výsledkem je vytěžování v podmínkách celého státu, znamená možnost vzniku politické konkurence.
Proč?
Je to jednoduché. Politický boj sebou přinese zvětšený zájem o skutečné potřeby a účinné zastupování obyvatel. Postupně. Díky potřebě politiků hájit zájmy tříd postupně dojde k inkluzívnímu jednání politických stran a institucí. Jejímž následkem dojde k lepšímu provozu institucí. K investicím do infrastruktury. K růstu mezd. A následně ke zlepšení životní situace v řádech milionů lidí.
A teprve poté, kdy se razantně a rapidně zlepší životní situace lidí a dojde k podstatné změně v příjmech lidí, dojde zároveň i k naplňování potřeb jinými způsoby, než prostým základním plněním v podobě jídla, ošacení, školného a nájmu.
V okamžiku, kdy zbohatne společnost, projeví se v druhotném režimu i zájem o vyšší potřeby. Například kulturu, umění, kvalitní zážitky.
Zesláblá, trvale vytěžovaná společnost na kulturu nemá a nikdy mít nebude.
Je myslím v zájmu umělců samotných, kreativních tříd situaci změnit. Ve prospěch lidí.
Ne čekat na ohlodanou kost dotací a grantů, předhazovaných z jakýchci pofiderních epicenter diskurzu. Výměnou za podporu extraktivního, vytěžujícího režimu a politického kartelu. A je vcelku jedno, jestli se aktuálně jmenuje „Demokratický blok“ na straně jedné, ODS+TOP09+KDU-ČSL (+ část ČSSD, STAN, Zelení)(+ Piráti) a nebo, řekněme „Patriotický blok“ na straně druhé; Babiš+KSČM (+ SPD a případná levicovější část ČSSD)
Jak tohle ale vysvětlit lidem, kteří dosud zápasí s memy o „ohrožení demokracie“, „zavlékání na východ“, „poklonkování Číně“, „ohrožení ruskými tajnými službami“ a podobným nesmyslům, skutečně netuším.
Tito lidé by byli schopni kritikou médií, institucí a politiků, nastavení systému nastartovat očistný proces změny diskurzu, který by nakonec mohl vést ke skutečné politické konkurenci.
Ale tak to není.
Co dělají naši umělci?
Televizní revoluce.
Je to rok a nějaké čtyři měsíce od nejstupidnějšího, avšak do jisté míry ikonického projevu podpory polistopadového politického kartelu ze strany umjelců k národu. Mluvíme o Show Jana Krause, kde se sešla jakási reprezentativní sestava něčeho, co se v Česku označuje termínem „pražská kavárna“, aby vyjádřila svůj odpor vůči Zemanovi. A prostřednictvím jakéhosi uměle vyvolaného „Týdne neklidu“ spolehlivě označkovala terč všeobecné nespokojenosti se systémem, jak jinak než v podobě Zemana.
Samozřejmě, že šlo o naprosto průhlednou šaškárnu, která rychle odezněla a vzbudila u veřejnosti leda upřímné veselí a posměšky.
Není divu. Vzedmout jakousi vlnu „protestů“, díky které společnost vypustí nahromaděnou frustraci, nebylo chytré spojovat právě se Zemanem.
Zeman možná byl pro toto pokrytecké divadlo ideálním marketingovým terčem, ale tady se předpoklad míjel s podstatou dění. Lidi tlačí úplně jiné problémy než umělé peripetie kolem Bradyho.
Navíc lidé zřetelně chápou, že Zeman, který jedná s občany při přímých setkáních tváří v tvář, projevuje uznání lidem ze středních, nižších středních tříd, či důchodcům, představuje nepříjemnou komplikaci politickému kartelu.
Ukazuje, že povinností politika je jednat s lidmi. Nejlépe napřímo. To je pro kartel hrozivá představa. Navíc aktivně provádí ekonomickou diplomacii s cílem získat příležitosti pro české firmy na východě a boří tak řadu polistopadových mýtů. To je v přímém rozporu s polistopadovým diskurzem, který byl postaven na vehementním odmítání východu.
Zeman navíc neomylně pojmenovává hlavy kartelu a vysmívá se jim. S klidem nazval Sobotku šedivou osobností s charismatem od okurek, Kalouska špatným šaškem a zlodějem nebo Bakalu expertem na tunelování. Pojmenovává tyhle lidi přesně.
Pokus sestřelit Zemana nevyšel ani tehdy ani u současných voleb.
Jediným důvodem je, že Zeman představuje do jisté míry iluzi, že proti nenáviděnému politickému kartelu polistopadových stran vůbec někdo stojí. A že vůbec někdo v systému zastupuje početné třídy, které jinde oporu a podporu nemají.
Není nepochopitelné, že umělci podporují polistopadové politické kartely.
Dalo by se to vysvětlit animozitou proti někdejšímu komunistickému režimu. Žádný normální rocker, divadelník, muzikant, herec, režisér by nikdy nepřipustil návrat k předlistopadové komunistické šedi.
Jen, přátelé, proboha. Tenhle boj skončil v roce 1989, respektive 1993, kdy Jelcin poslal na vzbouřený komunistický parlament tanky a rozstřílel tak i poslední pokus o návrat k SSSR. Tím předlistopadový komunismus skončil celosvětově a je možné jej pustit z hlavy.
To, co řešíme, je stav, kdy je potřeba kapitalismus upravit na smysluplnou verzi.
Kdy je potřeba opustit mytologii o boji proti někdejšímu domnělému a dnes už mrtvému nepříteli, na kterém si zdejší politický kartel vystavěl chatrnou politickou legitimitu, jejímž výsledkem je ponižování a potlačování přirozených práv celých tříd.
Že zdejší ‘umjelci’ dokonale naskočili na jakousi chatrnou mytologii polistopadové moci také není divu.
Věcně vzato, od lidí typu Bára Štěpánová, snowborďáka Mádla anebo Vojty Dyka člověk nemůže očekávat nějaký širší politický vhled. Natož pochopení kontextu politiky, moderní ekonomie, práva, sociokulturních souvislostí a vývoje mediálního ekosystému, natož intenci proměn geopolitiky a posuny na tektonických deskách civilizačních konfliktů.
Jde o figury mediálního provozu, od kterých se očekává úspěšné naplnění jejich kariér. Ve kterých jim naprosto s klidem upřímně fandím a přeji.
Ale v okamžiku, kdy se z těchto figur stávají emitenti diskurzu a celospolečenských nálad, je namístě se optat, zda-li skutečně své postoje myslí vážně. Zda-li skutečně uvažují podobně, jako když významný pan režisér vynadá do hnědých a rudých prasat milionům lidí, kteří se pouze a velmi složitě snaží docílit uznání svých práv, zajistit si společenské uznání a statut a především spravedlivý podíl na ekonomickém provozu státu. (I když se později za svůj výrok omluvil.)
Pokud to vnímají takto, tak pro mě je možná namístě otázka, je-li skutečně nezbytně nutné, aby po sobě vůbec zanechávali uhlíkovou stopu.
Politické neziskovky jako nátlaková forma pro prosazování nebezpečných agend
Další možnou korekci systému může nastavit neziskový sektor.
Neziskový sektor má důležité poslání v systému.
Jeho smyslem je hájit a pomáhat napravovat nastavení systému, která se týkají lidí, kteří jsou jakýmkoliv způsobem limitovaní nebo omezovaní. Je to velmi důležité, velmi cenné a společnosti to pomáhá docílit kvalitního života i pro lidi, kteří vinou nemoci, úrazu, postižení mohou žít v obtížných životních podmínkách.
Typovým příkladem jsou například tělesně postižení lidé. Jiným příkladem jsou lidé stižení různými druhy duševních nemocí. Nebo děti ze sociálně složitých poměrů a děti z vyloučených rodin. Zde jsou neziskovky naprosto zásadním parametrem, který může změnit situaci těchto lidí v místech, kde centralizovaná struktura nedokáže tyto lidi účinně zastupovat. Tento typ neziskovek je nesmírně potřebný a důležitý.
Problémem je, že kromě těchto důležitých a cenných neziskovek se zde dokonale etablovaly různé typy politických neziskovek. A neziskovky, nepokrytě šířící nebezpečné a kontraproduktivní agendy. Problém je především ve financování. Politické neziskovky, podobně jako vybraní umjelci, aktivně podporující diskurz a zdejší politický kartel, skutečně nemají problém s financováním. Jejich financování je garantováno jak z vládních zdrojů, tak různých zdrojů mezinárodních organizací, jejímž smyslem je zde podporovat prostředí, které zaručuje jakýsi prozápadní směr, bez ohledu na to, že zdejší politika je nepokrytě extraktivního rázu.
Zatímco ředitelé běžných neziskovek zápasí každoročně o podporu a schválení prostředků na provoz, politické neziskovky tento problém obvykle nemají. Na jejich agendu je vždy dostatek prostředků.
Tedy, za podmínky, že bezvýhradně podporují polistopadové politické kartely.
Co s tím?
Je třeba si umět uvědomit, že tlak, vytěžující a silný, na nezastupované třídy, roste. I přes útěšné zprávy o tom, jak se tady máme všichni dobře a krásně. Není to pravda.
Systém začíná zaostávat. Do problémů se propadá stále více lidí. I když platy mírně poskočily, v kontextu zpráv z Německa se ukazuje, že změna v postavení celých tříd bude nesmírně potřebná a nutná. A že klíčem k této změně bude jak pochopení jednotlivých zúčastněných stran, tak i zvýšená aktivita samotných lidí, kteří si změnu přejí.
Volbou Miloše Zemana do prezidentského úřadu nic nekončí.
Ustavením Babišovy vlády také ne.
Znovuzvolení Miloše Zemana do prezidentské role poskytlo zdejšímu prostředí oddechový čas. Na vyřešení problémů. Zeman je svého druhu poslední velkou polistopadovou iluzí. Je člověkem, který dlouhodobě poskytuje uznání lidem v alespoň deklarativní a zástupné formě. Jeho pravidelné setkávání s lidmi na desítkách mítinků pomohlo udržovat představu, že tyto lidi alespoň někdo zastupuje. Že snaží se věci změnit. Tím, že aktivně jedná se všemi účastníky politického provozu.
Ale tahle iluze brzy přestane stačit.
Prezidentské volby byl jasný a zřetelný signál, co je ve společnosti potřeba změnit. Zeman vyhrál, protože byl jediný, kdo naslouchal a jednal s lidmi tváří v tvář.
Ale.
Přichází doba stávek?
Možná přichází doba, kdy tohle už nebude stačit. Patrně je potřeba začít studovat zvláštní úpravu českého zákona o stávce. A silně se zajímat o právo na stávku, coby základní ústavní právo.
Protože potřebné změny a update společnosti zjevně nevzniknou a nebudou iniciovány shora.
Namísto věcné debaty a rychlé změny kurzu směrem k moderní ekonomice je i několik měsíců po volbách situace patová.
Můžeme se bavit o tom, že Babiš se dohodne s obnovovanou ČSSD a dá dohromady úspěšnou vládu. Která nejenže přikročí k rozsáhlé a potřebné modernizaci státu, ale velmi efektivně začne pracovat na zlepšení života dosud opomíjených tříd. Ku prospěchu celé společnosti.
Ale.
Když to nepůjde po dobrém, bude to muset jít po zlém.
Ostatně, generální stávka není zločin.
Jen prostředek, jak změnit a zlepšit své postavení.
Otázka pro Babišovy oponenty
Je ale také možné, že Babiš ani napodruhé vládu nesestaví. A pak by bylo možná vhodné pověřit sestavením vlády například pana Fialu z ODS. S panem Fialou by se k moci úspěšně vrátila TOP 09, předpokládám STAN a tento typ vlády by nejspíše neměli problém podpořit jak Piráti, tak část ČSSD.
Návrat polistopadového politického kartelu by byl svého druhu požehnáním.
Protože lidé by si už skutečně a zřetelně uvědomili, že zdejší politický kartel je prakticky nezničitelný. Že má dostatek schopností udržet se u moci, bez ohledu na volební výsledky.
Návrat podobné vlády by byl sice naprostým výsměchem demokracii a volbám, ale přispěl by k odhodlání s tímhle extraktivním systémem jednou provždy skončit.
Předpokládám, že v dohledné době po ustavení takovéto vlády by se společnost začala skutečně tvrdě vymezovat vůči politice a situace by skončila obrovskými protesty.
Proč ne. Jsem pro.
Otázky k Babišovým oponentům
A nyní věcněji. Otázka směrem k Babišovým oponentům.
Babiš se nelíbí? Estébák. Lupič dotací. Ok. Jaké tedy máte jiné plány?
Máte vůbec nějaké plány? Nějakou smysluplnou vizi?
Cítíte potřebu modernizovat společnost? Jakým způsobem by jste to chtěli provést?
Co pro to jste ochotni podniknout?
Máte potřebné lidi?
Nebo prostě stačí dál přešlapovat na místě, cintat o demokracii a dojímat se u Havlova pomníčku?
Jsem zvědavý.
Čas běží.
Technologická revoluce mění společnost za pochodu.
Je nutné připomenout, že zatímco v Česku se řeší ustavení vlády, Babiš, Zeman, Okamura, triviality typu připustit veřejnost k přímé volbě, které budou v budoucnu naprosto samozřejmou součástí systému, světem probíhá silná a rázová vlna průmyslové revoluce 4.0.
Je to jediná skutečná revoluce, která probíhá. A od které se odvíjí všechny podstatné jevy.
Mrkněme na hrstku ikonických příkladů ze stovek tisíců běžících projektů.
Patrně nikomu neušlo, že Muskova raketa zvládla režim opakovaného přistání, což znamená nový implus pro dobývání vesmíru a rozvoj vesmírných technologií. Když se stalo něco podobného v minulém K-cyklu, počínaje Gagarinem a Neil Armstrongem, poskakujícím s golfovou holí na Měsíci, následný rozvoj technologií se promítl do intencí systému natolik razantně, že podnítil a dal vzniknout celému polovodičovému průmyslu, na jehož konci byly počítače a mobily, ze kterých čtete tento text. Plus rozvoj materiálových struktur, komunikačních zařízení, satelitů a dalších technologií, ze kterých civilizace těží dodnes.
Muskův příští atak Marsu znamená tentýž technologický impulz pro celou civilizaci.
Možná také lidé zaregistrovali, že čínská partička kolem Institutu neurověd Čínské akademie věd úspěšně naklonovala primáty, což znamená, že tento typ objevu přispěje k prodlužování života lidí, vytváření náhradních orgánů a prakticky neřízenému rozvoji genetických struktur, jejímž výsledkem může být v budoucnu i řekněme modifikovaný člověk.
Že parta lidí kolem Rory Aronsona vytvořila zárodečné stadium technologie pro domácí pěstění a úspěšný odlog od systému, a při bližším studiu lze zjistit, že jimi navržen model zásadně převrací stávají obchodní modely produkce i distribuce na hlavu. Namísto kapitalisty přebírají roli hybatele systému tvůrci technologií, se zřetelným příklonem k potřebám lidí. Namísto kapitál nastupuje kreativní sociál. Je to zásadní změna.
Nejméně tři vědecké ústavy ohlásily nové formy léčení rakoviny, ihned poté, co opustily dosavadní rigidní pravidla rakovinného léčebného průmyslu.
Automotive začalo vážně řešit otázku elektrických automobilů, což znamená zesílený tlak na levnou výrobu energie, čímž se otevírají pro společnost stavidla v podobě fúzních reaktorů nové generace a rozvoj kombinovaných lokálních energetických zdrojů, typově například nové formy lokálně dimenzovaných generátorů, solárních oken a střech, s výkonem do 10 kW, které změní způsob distribuce i výroby energie celkově.
Nebo si stačí povšimnout, že vláda v západní Indii (Maháráštra, Púne-Bombaj) podepsala předběžnou dodávku na dopravní systém Hyperloop, který nahradí dosavadní 3,5 hodinové železniční spojení 25 minutovým transportem a přepraví až 150 milionů lidí ročně.
To jen několik příkladů.
Jedinou skutečnou revolucí, která probíhá napříč světem je technologická revoluce.
Od ní se odvíjí veškeré dění a veškeré zápasy. Nové technologie mění svět za pochodu a pro malé Česko, které je bohužel až na výjimky na okraji tohoto procesu, znamená jediné.
Potřebujeme moderní stát. A moderní infrastrukturu.
Vědce, inženýry, technology, konstruktéry, vývojáře. Umělce, tvůrce, vizionáře. Nestranná a kvalifikovaná média. A v neposlední řadě alespoň normální politický systém, který není majetkem a doménou jediné vytěžují party. Ale normální prostředí politické konkurence, které ve snaze získat vliv vehementně podporuje rozvoj celé společnosti.
Takže. Co bude? ANO, ale bez Babiše? S Babišem a předpokládanými problémy?
Nebo si dáme repete Kalouska, pardon Pospíšila a Fialy? Kartelíček? Hm?
Čas běží.
Tik tak.
David Martinek
22.02.2018
