Česká duše

Avatar
Původní autoři

Marie L. Neudorflová

Marie L. Neudorflová 
3.2.2018 – diskusní večer Česká duše. Jazzová sekce, Valdštejnská 10, Praha 1, 29.1.2018, 18 hodin. (S Lenkou Procházkovou a Marií Neudorflovou).

Definice duše: Nějakou přesnou definici nelze vytvořit. V naší civilizaci je duše většinou chápána jako nehmotná substance, spojená s člověkem jako jednotlivcem, ovlivňovaná a spojována s jeho myšlením a činy (duše čistá, hříšná, černá, nemocná, zlomená, zatracená) a obvykle také s formou posmrtného života. To však neodpovídá tomu, co si představujeme o duši kolektivní, o duši národa.

A přeci se o duši národa může právem mluvit. V optimálním případě je abstraktním a sdíleným výsledkem zkušeností národa získaných společnou existencí, úsilím, společnou obranou jak jeho existence, tak úrovně a všeho, co s ní souvisí. Součástí jsou i sdílené hodnoty a dlouhodobé pozitivní ideály. Jejich stopa je v duších většiny jednotlivců národa, přenášená mýty, vyprávěním, krásnou literaturou, znalostí historie, které tvoří vědomé i nevědomé společné duchovní pouto sounáležitosti a zodpovědnosti za minulost, přítomnost i budoucnost. Klíčovou roli hraje sdílený jazyk a péče o něho.

Do duše národa patří hlavně všechny pozitivní hodnoty zděděné z minulosti a patří do ní i vědomí povinnosti o tyto hodnoty pečovat, ať již jsou duchovní či materiální, rozmnožovat je a předávat je dalším generacím. Do duše národa patří také rány, které národ utržil v zápase o svou existenci a důstojnost. Jsou varováním, že nepřátelé národa, který si chtějí podřídit, zcizit jeho bohatství, ponížit jeho důstojnost i existenci, začnou pustošit jeho duši – prznit jazyk, plenit hodnotnou kulturu, ničit vazby s pozitivní minulostí, narušovat společnou identitu a pocit sounáležitosti, svádět vzdělanější elity do služeb vetřelců, a tím vším znemožňovat péči o úroveň národa, o společnou duši. Příkladů takovéto situace existuje v historii bezpočet. Současná situace našeho národa do ní také patří a není to v historii poprvé. Tyto zkušenosti a věrnost našich předků duši svého národa i za cenu nejvyšší, musí být zdrojem vážného poučení. V zájmu zachování duše českého národa, v zájmu zachování a rozvíjení všeho cenného, co tvoří jeho podstatu, je potřeba znalostí i mravní statečnosti a někdy obrany i železem.

V současné době je duše českého národa rozkládána téměř všemi zmíněnými způsoby, a její obsah vyprazdňován a nahrazován morální a duchovní prázdnotou a materialistickou náplní neoliberálních hodnot redukujících lidi na pracovníky a zákazníky, bavené upadlou kulturou. Většina lidí cítí, že něco podstatného není v pořádku, ale jsou desorientování ve světě zavaleným umělými problémy, materialismem, nepodstatnými informacemi, lží a planými sliby. Ne svou vinou má většina mladších lidí nejasno o své identitě, o ceně svého jazyka, o cenně a bohatství své vlastní kultury, historie, o všem, co tvoří cenný obsah duše národa. Ne, že by zhasly všechny zdroje její podstaty, ale je nejvyšší čas je vědomě sílit a křísit ty, které jsou ve smrtelném ohrožení. Znalost naší kultury, historie i osobní statečnost a péče o náš jazyk jsou klíčem k úspěchu.

Ohrožená dobrá čeština, používaná našimi předky téměř dva tisíce let, byla od středověku pěstovaná vědomě a s láskou. Jan Hus, Petr Chelčický a Jan Amos Komenský a mnozí další si byli vědomi hodnoty, krásy a ceny češtiny pro úroveň lidí. Její schopnost předávat vše cenné z generace na generaci je věčná, je kořenem duše národa, počínaje mýty, pověstmi, osvícenou náboženskou literaturou, později hodnotnou krásnou a historickou literaturou, vědeckou literaturou.

O duši českého národa začali pečovat naši velikáni od konce 13. století s důrazem na pravdu a neohroženou kritikou všeho lživého, co mocenské vrstvy předkládaly obecnému lidu k věření. Obranu duše národa viděli již tenkrát v respektu pro pravdu poznanou, v poctivém vzdělávání lidí. Někteří svou statečnost, jako Jan Hus, Jeroným Pražský a další, zaplatili životem. Tím vtiskli české duši na věky pečeť závaznosti. Češi byli první v Evropě, kteří si uvědomovali cenu své národní identity, a nejen v konfrontacích s expansivními a moci chtivými Němci. Čeština, v době reformace byla respektovaným jazykem v celé Evropě. Stala se symbolem náboženské tolerance, úrovně lidí, a úsilí o trvalý mír v Evropě snahami českého krále Jiřího z Poděbrad. Jen chorobně mocní tohoto světa záludně připravovali zkázu české zemi, jejímu lidu i duši. Po dokonání zvrácených činů se duše českého národa na dvě stě let schoulila ke své podstatě, k českému jazyku, kterému znásilněný a zotročený lid zůstal věrný, a předával kusá svědectví o své dávné slávě a svobodě z generace na generaci.

A tato věrnost k jazyku a troskám dávného dědictví se stala inspirací pro ty, kteří z lidu pocházeli, kteří jej milovali dostali a možnost vzdělání. V důsledku osvícenských myšlenek a praskajícího sevření absolutní moci katolické církve a feudálního řádu, se čeští obrozenci okamžitě chopili příležitosti a začali urputně pracovat na vzkříšení českého jazyka, umlčené reformační historii a pozvednutí poníženého národa. Myšlenky a osobnosti české reformace se staly významným zdrojem víry a inspirace, že se celý národ zapojí do iniciativy ke svému povznesení. A tato víra se ukázala jako více jak oprávněná a přinesla národu úžasné pozitivní výsledky. Ponížená duše českého národa potřebovala jen málo svobody, aby svou silou a bohatstvím inspirovala národ k houževnaté práci pro svou obrodu a úroveň, ke svému zdravému sebevědomí a sebeúctě.

Proces jejího mrzačení a znovu vzkříšení se v důsledku mocenských hrátek v Evropě opakoval do konce 20. století ještě třikrát. V jiné, ale stejně nebezpečné podobně se její ponížení opakuje v současnosti po čtvrté. Cesta k obraně její celistvosti a plnému životu vede opět přes návrat k těm zkušenostem, osobnostem a hodnotám, které nám ukázaly cestu k jejímu ozdravění a vzepětí v minulosti.

– – –