Mojmír Grygar: Politická prestiž a hrozba války

Avatar
Původní autoři
Mojmír Grygar
Mojmír Grygar

23.2.2018
(volně navazuje na předchozí autorův text ZDE)
Platí lidská práva v Severní Koreji? Rétorická otázka – samozřejmě že neplatí, zejména ne v pojetí, jaké prosadily revoluce (francouzská a americká) popírající principy režimů založených na dědičných privilegiích a tuhé centrální moci. Ale lidská práva nejsou obecným a nadčasovým pojmem, mají konkrétní obsah, vztahují se k daným historickým a lokálním poměrům. Mají Spojené státy a jejich stoupenci brát při řešení dnešní krize v úvahu lidská práva 23 milionů obyvatel Severní Koreje?


Jinými slovy: mají je američtí stratégové považovat en gros za nepřátele, kteří musí být v případě války zničeni, zlikvidováni, zpopelněni? Situaci komplikuje také otázka lidských práv 50 milionů obyvatel Jižní Koreje, kteří by se v případě války nevyhnutelně stali terčem masivních vojenských úderů ze severu. Rozumnému řešení krize brání politická prestiž předáků Severní Koreje i Spojených států. Po nehorázných slovních přestřelkách mezi Kim Čong-ilem a Donaldem Trumpem by pro oba vrcholné představitele nebylo snadné nasadit najednou vlídnější tvář a sednout si za vyjednávací stůl. Diktátor má bezpochyby jiný manévrovací prostor než volený prezident: v žádném případě nemůže dát najevo slabost, na druhé straně však může za určitých podmínek rychle změnit názor – dokonce i ochotu k jednání může prezentovat jako své vítězství.

V obou případech Trumpovo heslo America first! má svůj zrcadlový obraz v heslu North Korea first! Uvážíme-li, co všechno tento režim přežil – válku na začátku 50. let, kdy ztratil 2 – 3 miliony obyvatel a utrpěl nevyčíslitelné škody; rozpad sovětského impéria; změnu ideologie, kdy marxismus nahradil čučche, princip naprosté soběstačnosti; hladomor 90tých let, kterému padlo za oběť 600 000 lidí; převratné změny v Číně – , vezmeme-li tedy v úvahu sedmdesát let trvající drama Severkorejců, pak jejich státu nemůžeme upřít tuhý život, schopnost zabetonovat se v obklíčení, vybudovat čtvrtou největší armádu světa, dosáhnout hospodářského růstu 3,9 %, uskutečnit první mírné zavádění principů volného trhu, který (snad) umožní vznik dosud neexistující střední třídy. Také způsob, jak se Severokorejci dostali k tajemství výroby atomové zbraně, vzbuzuje údiv i respekt. Byl to Kim Čong-il, syn zakladatele dynastie Kim Ir-sena a otec dnešního šéfa Kim Čong-una, kterému se podařilo v roce 2000 koupit jadernou technologii od mezinárodního strojírenského koncernu ABB. Nedivím se, že se o této neuvěřitelné věci taktně mlčí, protože u této mamutí transakce byl sám pozdější ministr obrany USA Rumsfeld.

Buď jak buď, existenci tohoto monstruózního státu nelze bagatelizovat, a pokud USA a okolní státy mohou něčím přispět k jeho pozitivním změnám, nemůže se tak dít s použitím výhrůžek a sankcí. Ve hře je paradoxní faktor – čím víc je režim vystaven hrozbám, tím víc se zatvrzuje, tím víc posiluje ideologii držitelů vojenské moci, tím víc občany nutí podřizovat své osobní zájmy příkazům shora. Nedovoluje-li režim žádné odchylné názory, neznamená to, že občany žene do stáda jen a jen byrokratická knuta a vojenská moc. Působí tu drastická historická zkušenost země: lidé si po generace pamatují hrůzy japonské okupace a americké války. Privilegovaná mocenská vrstva záměrně a obratně využívá tyto resentimenty k upevňování jednoty země odkázané jen a jen na své vlastní síly. Syndrom obklíčení je, jak známo z dějin, neobyčejnou sjednocující silou: lidé jsou ochotni k nejvyšším obětem a jejich předáci toto odhodlání využívají a zneužívají k upevňování vlastní moci. (Před několika dny jsem četl o pouličních válkách dvou pařížských gangů; nepřátelství mezi předměstskými tlupami nezletilých výrostků se dědí z generace na generaci; příčiny srážek bývají nicotné a skoro směšné, vezmeme-li v úvahu, že při nich teče krev a padají mrtví; všechny mívají jediný motiv – chránit „své“ teritorium, nedopustit, aby byla porušena čest tlupy a místa. Vím, že je těžké nacházet analogii v sociálně i geograficky odlišných oblastech a konfliktech, ale přece jen některé rysy a projevy nepřátelského jednání obyvatel sousedících komunit a teritorií mívají obecnou platnost.)

Trumpovo tvrzení, že nedopustí, aby tak zlotřilý režim, jakým je Severní Korea, ohrožovat území Spojených států, bychom mohli brát za bernou minci, kdyby existovalo reálné nebezpečí, že Kim Čung-il skutečně zamýšlí ostřelovat New York nebo Washington atomovými raketami. V Bílém domě a v Kongresu se už delší dobu vedou diskuse o tom, zda ten podivný mužík v Pchjongjangu je s to posuzovat věci aspoň s minimem rozvahy, nebo zda už zcela nepropadl šílenství – u diktátorů to nebývá tak nezvyklé. Nejsem si jist, zda představa o tom, že severokorejský diktátor už docela propadl chorobné mánii, nevychází spíš z mentality jeho sebevědomých nepřátel, nesnášejících žádný odlišný názor, natož pak provokační vychloubání po zuby ozbrojeného blázna. Také si dovedu představit, že všemocní politici a generálové na druhé straně zeměkoule by neslýchané urážky nejraději vyřešili jednou ranou – už je nebaví párat se nějakými slovními přestřelkami. Severokorejští vládci raket bezpochyby trpí větší nebo menší ztrátou soudnosti, ale toto zjištění platí z pohledu zvenčí – z vnitřní perspektivy jsou jejich činy včetně vojenských provokací a nabubřelé propagandy užitečné a funkční. Posílení vojenské moci, především však vlastnictví atomové zbraně, má odstrašující charakter. V říší přírody se některé druhy brání silnějším predátorům tím, že vylučují jed, který je před nimi chrání. Také severokorejští „šílenci“ vědí, že jejich přebujelá vojenská síla je chrání před útoky, a nejen zvenčí, ale i zevnitř, před vnitřní opozicí – je to mince o dvou stranách. Představa, že by se jim zachtělo ukázat svou sílu raketovým útokem proti Spojeným státům nebo Japonsku, je stejně absurdní, jako kdybychom jim přisoudili herostratovské přání sejít ze světa okázalou sebevraždou. Netrpí komplexem džihádistů.

Stará dobrá zásada hlásá, že moudřejší ustoupí. Nad každým, kdo jedná pudově – ať již proto, že ho mimořádné okolnosti zahnaly do kouta, nebo že z těch či oněch důvodů propadl nebezpečnému stihomamu –, má člověk širšího rozhledu, nedeterminovaný neblahými okolnostmi, převahu. Moudřejší člověk by měl mít proto iniciativu při řešení konfliktního stavu se zoufalým protivníkem, který všechno sází na jednu kartu a není s to se oprostit od svých vlastních démonů. Tím největším je touha po přežití a neomezená moc jako jeho záruka.

Trumpa omezuje fixní vize vrátit Americe starou slávu, kdy se jí nemohla vyrovnat žádná jiná velmoc a kdy o nadvládě a svrchovanosti vyvoleného amerického národa nikdo ve světě si netroufal zapochybovat. Rozumí se, že chvíle, kdy nový prezident chce svou Ameriku opět dosadit na první místo na jevišti dějin a světa, není zrovna vhodná k ústupkům, zejména když jde o takový obskurní a zlotřilý stát, za jaký považují Severní Koreu. Přesto nebo právě proto je na místě s nekonečnou trpělivostí hledat kompromisní, nenásilné, mírové východisko z nebezpečného konfliktu. Jaký zásadní důvod brání USA, Spojeným národům a všem zainteresovaným zemím zasednout za jednací stůl a zahájit se Severokorejci diplomatická jednání? Co brání politikům a vojákům ukončit konečně po sedmdesáti letech válku mezi Severem a Jihem mírovou smlouvou? Je prestiž zúčastněných zemí opravdu tak ohrožena, že se jejich mluvčí nemohou dohodnout na vzájemných ústupcích a kompromisu? V těchto dnech se v televizi promítají otřesné filmy z první světové války, kdy zákopová válka, která si vyžádala milionové ztráty, vedla velitele obou armád k závěru, že další prolévání krve nemá smysl, protože vojenské řešení konfliktu ztroskotalo. Řešení měli dohodnout politikové, ale ti z obav, že ztratí důvěru svých národů, nařídili generálům pokračovat v masakru. Nehrozí dnes něco podobného?

Nebudou se politici a stratégové do té míry cítit být vázáni svou prestiží, svými výhrůžnými slovy, že zapomenou na elementární lidská práva milionů lidí a bez váhání je poženou do nových jatek?

Zdeněk Zbořil, politolog a znalec korejské otázky, před časem navrhl konferenci 4 + 2 (Spojené státy, Čína a Rusko plus obě Koreje), která by urovnala dávno rozehranou a nedokončenou vojenskou partii v regionu, rozbořila by příkrov ledu bránící spolupráci členů rozděleného národa a zahájila novou politickou éru, éru porozumění a míru. Jací démoni brání uskutečnit tento plán, který by roku 2018 propůjčil aureolu příznivého dějinného obratu?

– – –