Probuzené vlastenectví a olympijská moudrost

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
23. 2. 2018
Před třemi lety jsme zažili americký týden, vzpomínáte? Těžší válečná technika Spojených států neminula naši zemi a mnoho lidí plesalo. Znám paní, zklamanou z toho, že „ta výstava tanků“, jak příjezd amerického konvoje do Pardubic nazvala, nebude ve městě napořád. Vím, že hromadné sdělovací prostředky spolu s policií bděly, aby projevů nesympatií s průjezdem těžkých mašin bylo co nejméně. Přesto jsem se neubránil dojmu, že pro mnohé z nás šlo o přitakání jakémusi westernovému povyražení při dobré náladě, která se od nás nakonec očekávala.


Docela jiné ovzduší zavládlo ve stejném roce při domácím mistrovství světa v ledním hokeji. Pravda, odnesli jsme si bramborovou medaili. Nu, je to sport, tak zase za rok, chlapci. Když měla po naší porážce v klání zaznít z beden americká hymna, něco technicky zahaprovalo a v té chvíli mnozí naši fanoušci zajásali, veřejně a nahlas. Nemyslím si, že šlo o škodolibé zajásání. Jistě jsme se stali svědky projevu sounáležitosti.

Pravda, jedno slůvko na mě při hokejovém nadšení působilo rušivě. Slůvko ČEŠI. Ne snad proto, že zní trochu jako věc: Hrnce, pokličky a ČEŠI… Starší ČECHOVÉ se víc podobá živým bytostem. Ale, po celou dobu se po ledě klouzali s nádhernými výkony nějací Češi, a my jsme je pozorovali a přáli jim a volali: Češi! Češi! Kdo jsme my? Šmoulové, co drží palce hrajícím Čechům? Národy nazývám jménem, když mluvím o těch druhých, o Polácích, Rusech, Finech a tak dále. Ale, hovořím-li o nás (Češích), tak prostě mluvím o nás. Fandím našemu mužstvu. My jsme hráli krásně a ta naše bramborová medaile koneckonců znamená, že jsme se v hokeji umístili v nejsilnější čtveřici borců.

Viďte, že slyšíte ten citový rozdíl? Když Čech volá: ČEŠI, DO TOHO!, jako by se z něj stal Šmoula s jistým odstupem od Čechů, co se na ledě snaží do roztrhání těla. Když při probuzeném vlastenectví skanduji: KLUCI, DO TOHO!, to už je jasné, že stojím za těmi svými, že jsem se s nimi ztotožnil. „Ty ale přece nehraješ,“ slýchal jsem. Jistě, já mezi hokejové špičky nepatřím, ale, krucinál, já přece hraju! To mě cákají nervy, to já zaříkávám brankáře Pavelce, aby střely na bránu vychytal. To já se potím s Jágrem. To se mnou hovořil duch času a duch národa, když jsem se, jako živá duše, ubíral na vezdejší svět.

Letošní zimní olympijské hry se nám, nechci zakřiknout, celkem daří i v ledním hokeji. I jinak jsme zase dál a víc poznáme, co se na světě s čím sčítá a co od čeho odečítá… Už ve starověkých obcích existovali špióni tajně vysílaní na vojenské přehlídky do zahraničí. Už tenkrát lidé věděli, že parádní marše s odznaky neporazitelné síly k míru nevedou. A stejný starověk přišel s protiváhou vojenské slávy, s olympijskými hrami, které se pořádaly pod svrchovaným sídlem antických bohů. Olympiáda dala světu dvě důležitá poselství: Během olympiády se nevedou války. A tak, jako sláva patří vítězům, patří poraženým čest.