Odstrašující nesmysl varovného (pre-emptive) úderu

Avatar
Původní autoři
Mojmír Grygar

Mojmír Grygar

21.2.2018
V oficiálních amerických dokumentech o řešení nebezpečné situace v Severní Koreji se objevuje termín „pre-emptive strike“, preventivní úder, který má nepřítele varovat, zastrašit. (Odstrašující materiál na toto téma přineslo speciální číslo The Economist, 17.1. – 2.2.). Opatření, které se prezentuje jako předběžné, jako vztyčený prst nebo mírný záhlavek, vzbuzuje jakousi naději, že menší vojenský zásah zabrání mnohem většímu zlu, že je veden ušlechtilým záměrem vyhnout se válce „na plný plyn“, nekontrolovanému vraždění se všemi vypočitatelnými i nepředvídatelnými důsledky. 
Tento taktický manévr je však skrz na skrz falešný, nepravdivý, zavádějící – vzbuzuje konejšivou představu, že je přijatelnější nepřítele odradit menší názornou lekcí, než si to s ním hned narovinu rozdat. Žádná odstaršující soft-metoda však neexistuje. Američtí stratégové již od konce druhé světové války několikrát plánovali útok na Sovětský svaz, ale dobře si uvědomovali, že to nemůže být žádný odstrašující úder, ale grandiózní smršť desítek mohutných atomových pum, které by vyřadily všechny sovětské vojenské základy schopné reagovat odvetnými údery. Nevím, zda mají dnes Spojené státy možnost jednou ranou zabít všechny severokorejské mouchy, ale jisto je, že by tento zásah na dlouho vymazal z mapy i Jižní Koreu. O dalších důsledcích takového razantního westernového řešení si raději netroufnu ani uvažovat.

Vraťme se na začátek – k preventivnímu úderu. Jakmile by se Severní Korea stala objektem takového „měkkého“ úderu (zřejmě by to nebyl útok s použitím klasických raket, ale – kvůli odstrašení – s nasazením taktických atomových střel), je třeba počítat s odvetou, a ta by natropila nepředstavitelné škody v Jižní Koreji, možná by zasáhla i některou z amerických válečných lodí. Spojené státy by nemohly nezareagovat na tyto následky soverokorejské obranné vojenské odvety, a nic by prezidenta, generály a Kongres neodvrátilo od toho, konečně toho drzého nepřítele zlikvidovat, vyřadit, vygumovat. Aby už byl navždy pokoj. Protože víme, že největší vojenská moc už není s to zařídit globální mír, představa takového návratu ke klidu je víc než nesmyslná. Kdyby byli Američané schopni dosáhnout pax americana, míru ve své režii, už dávno by to ukázali ukončením těch válek, které zahájili v Afghánistánu, Iráku i jinde s cílem zničit a vykořenit nežádoucí režimy.

V mnoha dokumentech a prognózách USA a NATO se opakuje hrozivá věta – když ztroskotají všechny možnosti řešit konflikt diplomatickou cestou, potom zbývá pouze jediné řešení – válka. Ale kdo prohlásí, že již všechny pokusy řešit dané konflikty dohodami, kompromisy, ústupky ztroskotaly? Kdy má, jinými slovy řečeno, právo vyhlásit válku? Kdo určí, že již nastal čas uplatnit odstrašující úder? Od lidí, kteří si zahrávají s myšlenkou pre-emptive strike, to zřejmě čekat nemůžeme.

– – –