 |
| Boris Malagurski |
rozhovor
7.2.2018 ParlametníListy
ROZHOVOR Prahu čeká premiéra filmu dokumentujícího situaci v Kosovu, tedy území, kde jednostranně před devíti lety tamní Albánci vyhlásili nezávislost. Srbský režisér a dokumentarista Boris Malagurski, který dílo osobně představí, pro ParlamentníListy.cz popisuje, jaká je v Kosovu situace nyní a jak těžce se tam žije srbské menšině. Malagurski také mluví o českém prezidentu Miloši Zemanovi a o jeho předchůdci Václavu Klausovi. Oceňuje, že nepatří k loutkám „amerických geopolitických zájmů“.
V pátek budete v Praze osobně představovat svůj nový film „Kosovo – moment v civilizaci“. Co vás vedlo k volbě právě tohoto tématu filmu?
Když takzvaný „ministr zahraničí“ tzv. „Kosovské republiky“ oznámil, že Kosovo v roce 2017 požádá o členství v UNESCO, věděl jsem, že musíme pokračovat v činnosti, kterou jsme začali před dvěma lety, kdy jsme úspěšně lobbovali proti vstupu Kosova do UNESCO. V té době jsme spustili do té doby největší srbskou petici, kterou jsme předali do centrály UNESCO v Paříži, a nyní jsme chtěli posunout boj o krok dále. Proto jsem se rozhodl natočit dokument o srbském dědictví UNESCO v Kosovu a Metohiji, abych světu ukázal, že světové kulturní dědictví by nemělo zůstat střeženo těmi, kteří ho roky, desetiletí a staletí ničili.
Čelil jste během natáčení filmu ze strany aparátu tzv. státu Kosovo a jeho orgánů nějakým konkrétním překážkám? Bylo natáčení přímo v Kosmetu (Kosmet = Kosovo a Metochije – pozn. red.) nebezpečné?
Náš tým se na takzvaný stát vůbec neobracel, ani s nimi nemáme co probírat, protože je neuznáváme. Žádným překážkám jsme nečelili, protože jsme v Kosovu a Metochiji natáčeli tajně. Data natáčení a práce jsme drželi v tajnosti a přijeli jsme tam hned po kosovských volbách, protože jsme se dozvěděli, že albánské tajné služby budou příliš zaneprázdněné odposloucháním albánských politiků v Kosovu, a nikoli srbskými tématy. Vše jsme museli stihnout během extrémně krátké doby deseti dnů. Bylo to samozřejmě nebezpečné, ale už jsme zkušení a problémům se dokážeme vyhnout. Kdykoli to bylo kritické, začali jsme mluvit anglicky a Albánci si mysleli, že jsme Američané a odvážně nám ustoupili.
Jak se v současnosti v Kosovu a Metohiji žije srbské komunitě, která je tam ve výrazné menšině?
Srbové v Kosovu mají zoufalý život. Žijí v evropském ghettu 21. století. Bez nároku na návrat do svých domovů, práva na zaměstnání, práva na důstojný život. Kromě institucionálního mučení existuje proti Srbům také jemnější, psychologičtější, ale stejně destruktivní forma tortury.
Například, v Gračanici, jedné ze srbských enkláv v Kosovu a Metochiji, je hlavní ulice, která se nachází hned vedle slavného kláštera Gračanica. Náš tým seděl v kavárně v té ulici a viděli jsme projíždět džíp bez střechy, ve kterém seděli čtyři Albánci. Poslouchali albánskou nacionalistickou hudbu, která byla neuvěřitelně hlasitá. Pomyslel jsem si, že to je provokace. Projeli ulicí, ale žádný ze Srbů nereagoval. Pak se vrátili tou stejnou ulicí. Takhle se projížděli kolem dokola. Znovu a znovu. Pokoušeli se vyprovokovat útok, aby mohli pokračovat v propagandistické rétorice o „násilných Srbech“ a „albánských obětech“.
Srbové se nenechali vyprovokovat. Ale není to pro ně snadné. Představte si, že musíte takovým provokacím čelit. Že nacházíte zničené hřbitovy, zničené domy, hrozby na každém kroku, vraždy svých politických vůdců, nemají nikoho, komu se svěřit, nikdo vás nechrání a navíc si velká část světa si myslí, že jediní viníci jste vy a můžete za všechny problémy.
Otázka ohledně Kosova, kde Albánci v roce 2008 vyhlásili nezávislost, je pro většinu evropských politiků velmi citlivá, většinou k tomu nechtějí zaujmout jasný postoj a jen mluví o právu na sebeurčení národa. Jak si to vysvětlujete?
OSN jasně uvedla, že právo na sebeurčení národů se týká bývalých kolonií. V ostatních případech má primát zásada nedotknutelnosti hranic, tedy suverenita a územní celistvost států. Věc je velmi jednoduchá – jestliže má ve světě existovat určitý řád, respektování mezinárodního práva a vláda spravedlnosti, pak je jasné, že Kosovo je neoddělitelnou součástí Srbska. Ale existují ti, kteří nechtějí pořádek. Ti, kteří chtějí, aby o průběhu událostí ve světě rozhodla síla, aby mohli násilně používat nespravedlivá řešení, neboť jim přináší krátkodobý zisk nebo jsou v souladu s jejich geopolitickými zájmy. Takoví politici jsou pohromou civilizace. Jsou to lidé, kteří se této síle odevzdají v naději, že to něco vynese i jim. Tito lidé budou historií zapomenuti, protože historie si bude pamatovat ty, kteří bojují za spravedlnost, pořádek a stejná práva pro všechny.
Trailer k filmu Kosovo – moment v civilizaci:
Rozumím, že to srovnání není vůbec přesné, ale proč podle vás představitelé EU nebo Západu obecně nevystoupili razantně s podporou celistvosti Srbska, tak jako v případě Krymu a Ukrajiny, a dokonce často dělali opak?,
Přesně proto, že jim oddělení Kosova zapadalo do geopolitických zájmů, ale odloučení Krymu těmto zájmům neodpovídalo. Dobrým příkladem je Katalánsko. V den hlasování o nezávislosti Katalánska jsme viděli scény policejní brutality. Nebyly tam žádné vážnější nepokoje, byly sporadické, s nižší intenzitou.
Nyní si představte, že by byly vytvořeny katalánské ozbrojené skupiny, které by začaly zabíjet španělskou policii a civilisty. Že by tyhle skupiny měly spojení se světovými teroristy a že by prováděly teroristické útoky proti španělskému státu. Představte si to na chvíli. Přesně to dělali albánští extremisté v Kosovu koncem 90.let, proti srbskému státu, srbské policii, srbským civilistům a dokonce i neposlušným Albáncům. Pokud by se to stalo dnes v Katalánsku, bombardovali by Američané Madrid, aby zabránili pokusům Španělska o zastavení teroristů? … …. …. ….
(celý rozhovor najdete zde)
Pozvánka na páteční promítání:
