Patrick Ungermann
6. 2. 2018
Letos v únoru uplyne dvacet let od začátku zatím poslední války v Kosovu. Jejím výsledkem bylo uloupení dvou srbských okrsků (Kosova a Metohie) srbskému státu. Uloupení území a také vybíjení a jiné týrání původních obyvatel je na Kosovu otázkou nedávné minulosti i přítomnosti. Proto zločin neustále volá po potrestání viníků. Jestli opravdu chceme pochopit, co pro Srby znamená Kosovo a jeho opakovaná ztráta, je třeba cestovat v čase do gotické doby. Rád bych se s vámi na takovou výpravu vydal. Bude nebezpečná a skončí špatně. Odneseme si ale poznatek, že Kosovo je srbská Bílá Hora, Mnichov a protektorát zároveň.
V osmdesátých letech 12. století si Kosovo pole vymohl na Byzantské říši srbský vladař Nemaňa. O necelá dvě století později přebíral za cara Dušana srbský stát odkaz hynoucí Byzancie. Dušan vládl Srbům, Makedoncům, Albáncům a většině Řeků.
Srbský kníže Lazar byl původně jedním z Dušanových místodržících. Kolem jeho držav se po carově smrti osamostatnili jiní místodržící a od jihovýchodu doráželi Turci. Proto ani Lazar nemohl srbský stát jihovýchodně rozšiřovat. Turecké nebezpečí cítil jako bytostné ohrožení a snažil se posílit spojenecké vazby, jak jen to tehdy bylo možné. Měl dcery a provdával je za okolní srbské místodržící, kteří se už léta chovali jako samovládci. Doufal, že mu zeťové ve střetu se společným nepřítelem pomohou.
V Lazarově knížectví se slévaly tři Moravy, od Morav se země táhla k Drině, Sávě a Dunaji. Právě sem prchali vyděšení lidé, zvyklí na pustošivé výpady Turků. Uchýlili se sem i mnozí duchovní z vypleněných chrámů a klášterů a křesťanství vzrostlo do úpěnlivé prosby o záchranu vlasti a kultury. Ke starým chrámům valem přibyly nové.
Na severu se musel Lazar vypořádat s rozpínavostí Uher Zikmunda Lucemburského. Tady se spojil s bosenským králem Tvrtkem. Nakonec Maďary nevytlačil a v předvečer vpádu Turků si je naopak musel usmířit. Turci o sobě dávali vědět oddíly loupeživých hord. Deset let se Lazar připravoval je odrazit!
Turci zatím nepokořený Cařihrad (hlavní město Byzantské říše) chvatně obešli a dobývali pevnůstky mezi ním a Soluní ve snaze přetnout mezi oběma velkoměsty spojení. Bitva na řece Marici (1371) měla pro Slovany za cíl Turky z Balkánu úplně vypudit. Jenže spojené síly samovládců selhaly. Kdysi slavná Byzancie musela začít Turkům platit výpalné a posílat jim i pomocné jednotky k útokům proti jiným byzantským městům. V důsledku bitvy na Marici přišlo o státnost Bulharsko – podělili si ho Turci a Uhři. Uherskému králi nedošlo, že Turek bude napříště nepřítelem všeho křesťanského, že tady jde o střet a měření sil mezi civilizacemi, a že se bude nesmlouvavě islamizovat. Turci se zaměřili na ztékání byzantských klášterů, pak útočili na svobodné balkánské pány a poznali, že Lazarovo Moravské Srbsko je dovede vrhat zpátky. Sultán Murad se zatím od Lazara vracíval vypráskaný. Turci tehdy nehodlali kolonizovat. Snažili se jen plenit a zasévat strach, destabilizovat protivníka. To se nedařilo. Bohužel ale sultánovi lidé dobyli pevnost Niš.
Kníže Lazar svolával spojence, Vuka Brankoviče a krále Bosny Tvrtka. Přichvátal prý i oddíl Chorvatů. Sultán Murad sebral ohromné vojsko, do jehož čela stavěl proslulé vojevůdce. Tentokrát s sebou vzal oba své syny, Bajazita a Jakuba. Želbohu se k sultánovu vojsku museli přidružit i křesťanští vazalové. Nakonec na Kosovo pole, dějiště tajemné bitvy, jejíž důsledky ještě předčily naši bělohorskou porážku, nedorazil ani král Tvrtko, byť pověsti hovoří jinak. Poněvadž bosenský král dobýval něco v Dalmácii, poslal za sebe jen svého vojvodu. Takhle krátkozrace někteří Lazarovi pomocníci uvažovali. Bylo léto, blížil se den Svatého Víta – Vidovdan.
Tehdy se nebojovalo střelivem. Na blížící se šiky dopadly šípy, za skřípotu kopí a cinkotu mečů se vojska na poli promísila a vzplanul boj muže s mužem.
Vypravuje se, že když si do Prizrenu, slavného sídla, svolal Lazar velmože, sloužila se i mše a při ní došlo k té poctě, že srbský prapor císaře Dušana, který prý tkali a z nebe snesli sami andělé, směl nést Lazarův zeť, udatný Miloš Obilič a ne jiný Lazarův zeť, Vuk Brankovič ze starobylého rodu, jehož kořeny sahaly až k vladaři Nemaňovi. Říká se, že Brankoviče i jeho ženu, Lazarovu dceru Maru, domnělé přezírání urazilo. Říká se, že syn sultána Murada, Bajazit, se přestrojený do srbského kroje vloudil na prizrenskou mši, kde v úžasu hleděl na Milevu, zatím svobodnou knížecí dceru, a zneuznanému Vukovi Brankoviči téhož večera ve skrytu zahrad kolem Lazarova sídla nabídl výměnou za Milevu carskou vazalskou korunu. Prý sama Mara Lazarevna zaonačila Bajazitovu přítomnost. V každém případě Mileva milovala mladého bohatýra Milana Topličanina, po kterém, stále té noci, vrhl rozčilený Bajazit dýku, soka ale jen poranil na paži.
Uběhly dva týdny. Den před bitvou prý jakýsi Turek přinesl do srbského ležení list pro Miloše Obiliče od samotného sultána. A nesl ho tak okatě, že bylo snadné Turka objevit a zajmout. Předvedený před knížete Lazara vypověděl, že Obilič zradí a přidá se k protivníkovi. I tohle byla práce Mary Lazarevny, která ještě vyvolala hádku se sestrou Vukoslavou, Milošovou ženou, aby se oba vojvodové, Obilič a Brankovič, museli bít pro urážku na cti. Souboj s dřevci a mlatem se konal neprodleně. Obilič zvítězil, protivníci si museli podat ruce a usmířit se při hostině. Při téhle hostině kníže Lazar ovšem označil Miloše Obiliče za zítřejšího zrádce. Ve jménu své cti mohl chrabrý rek učinit jediné: O půlnoci poslal ženu Vukoslavu do Prizrenu s poselstvím, aby v případě porážky Srbů vypravila sličnou Milevu do Drinopole za Bajazitem, aby se Turkův hněv zmírnil. Sám potom, v doprovodu Milana Topličanina a jeho pobratima (nejbližšího přítele) Ivana Kazančiče, odcválal do tureckého tábora, předstíraje, že Muradovi jde vzdát hold a odevzdá mu své zbraně. V rozhodující chvíli se s panteří obratností vymrštil a Bajazitovu dýku, kterou schovával, vrazil sultánovi do hrudi. Murad zemřel na místě, Miloš Obilič padl v boji se sultánovými strážci, mladíkům Topličaninovi a Kazančičovi se podařilo prchnout a přežít i kosovskou bitvu 15. června (podle pravoslavného kalendáře) 1389. Topličanin se s Milevou už nikdy neshledal, nicméně stal se ochráncem andělské srbské zástavy pro dny poroby a pomsty. Tehdy malý houf Kazančičových jezdců s Milanem Topličaninem nechá prapor naposledy nad bojištěm – pohřebištěm zavlát, a pak se všichni tratí v horách, aby se z nich stali srbští blaničtí rytíři. Vuk Brankovič skutečně v rozhodující chvíli zradil a přešel na Turkovu stranu. Bajazit ho nenechal vychutnat si vítězství. Krátce po bitvě dal zrádce otrávit. Tolik jímavá pověst.
Paradoxně, Srbové bitvu vlastně neprohráli. Pobití Turků bylo tak veliké, že Bajazit nemohl v tažení Balkánem pokračovat. Jenomže, Bajazitovi nečinilo potíž z nepřeberných seldžuckých zásob postavit novou a další armádu. Naproti tomu Srbové takové možnosti neměli. Oni na kosovské pláni opravdu vykrváceli.
Středověk viděl v pohromě třídenního klání ponížení křesťanů. Novější věk ponížení a tragédii Srbů. My dnes, v časech a mezičasech opakujících se civilizačních střetů, můžeme uzřít obojí. Krásný lidový žánr junáckých písní rostl i před kosovskou pohromou. Ale pak se čas zastavil. Bylo to jako prodělání infarktu. Paměť národa se celá upnula ke smrti knížete Lazara, vévody Obiliče, k Brankovičově zradě. Čára života se přeťala. Srbové sami ji pak zpětně dotáhli až ke Kosovu a začali se zpěvem nových junáckých písní.
