rozhovor s Terezou Spencerovou
22.02.2018 ParlementníListy
Turci, naši spojenci z NATO, obsazují severozápadní cíp Sýrie a nejspíše se tam „potkají“ se silami Bašára Asada. Ten mezitím dle informací západních médií plení poslední kapsu odporu poblíž Damašku. Jak to je doopravdy? Odpovídá editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová, která se v rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz věnuje též pravidelné bezpečnostní konferenci v Mnichově.
Tak prý Asad ve východní Ghútě, kterou jsme už rozebírali, spustil společně s Rusy hotové peklo. Nevládní organizace informují o rekordních civilních ztrátách a UNICEF tvrdí, že tam dochází k takovým zvěrstvům, že to slovy ani nelze popsat. BBC uvádí svědectví místních dobrovolníků, že z ruin vyhrabávají celé mrtvé rodiny. Jak se celá věc jeví z vaší perspektivy? A mimochodem jak je možné, že tuto oblast poblíž Damašku syrská vláda dosud nekontroluje?
Na první pohled vše připomíná „zpravodajství“, které dlouhé měsíce provázelo už osvobozování východního Aleppa: stovky mrtvých, zničené „poslední nemocnice“, i když nyní ve východní Ghútě se prý nemocnice naopak „topí v krvi“, a jak s příslušným patosem například hlásá titulek jednoho z českých zpravodajských portálů „ruské a syrské nálety mažou Ghútu z mapy, lidé čekají na smrt“. Nechci to nijak zlehčovat, protože je jasné, že ve válce lidé umírají, což je samozřejmě tragédie. Znovu ale připomenu, že na druhou stranu platí, že když útočí například Izrael, USA nebo třebas Saúdové v Jemenu, žádné „hrůzy“ se vlastně ani neodehrávají, naopak, civilní ztráty pro mainstream a západní politiky snad ani „nestojí za řeč“, a beztak za ně mohou tu Hamás, ondy Tálibán a pak zase jemenští rebelové, protože se přece mísí mezi civilní obyvatelstvo. Když útočí Rusové a Syřané, mohou za civilní oběti výhradně oni. Mimochodem, všiml jste si, že v televizi uvidíte kdejakou krvavou podrobnost z nějaké té další americké „školní střelby“, ale ani ťuk z amerického bombardování měst někde na Blízkém východě? Přitom irácký Mosul nebo syrská Rakká jsou dnes jedna velká ruina a těch lidí, co tam muselo zemřít… To je fakt paradox.
Nicméně, jak říkám, hodně to připomíná východní Aleppo. Informace na Západ znovu dodávají vesměs píárové a Západem placené neziskovky, které vystupují v roli humanitárních organizací po boku především syrské frančízy Al-Káidy. A počítám, že stejně jako po osvobození východního Aleppa od Al-Káidy a dalších džihádistů, nastane i po východní Ghútě ticho. Zprávy o masových obětech se „jaksi“ zase nepotvrdí… A bude trapné ticho.
Ve východní Ghútě už vlastně od počátku války operuje především Saúdy placená Islámská armáda, jejíž lídři se nikdy netajili svými kontakty a konzultacemi se CIA, a spolu s ní i koalice pod vedením Haját Tahrír aš Šám, což je nový název syrských kaidistů. Dlouhé roky podnikali výpady do Damašku, nejčastěji prostřednictvím kanalizační sítě, která vede pod městem, a tak jim místní říkají „krysy“ – vylézali totiž z kanálů a zabíjeli. V posledních třech čtyřech letech pak zintenzivnili granátometné a raketové ostřelování města. Většinou střílejí tak nějak nazdařbůh, aby zabili nebo zničili náhodné chodce nebo cíle, umějí ale zaměřovat i například ruskou ambasádu. Jejich oběti se už počítají na tisíce, ale náš mainstream o nich mlčí, neb by zrovna tihle mrtví kazili pracně vykreslovaný obrázek.
Hranice území, na které jejich granáty dopadají nejčastěji, pokrývá značnou část starého města; a musím říci, že sedět v některém z tamních skvělých baříků s vědomím, že na vás může kdykoli dopadnout granát a bude po všem, dodává vybranému panákovi podivný „tunning“… O to víc mě vždy fascinuje, když se třeba v těch staroměstských hospůdkách scházejí odredovaní vysokoškoláci, pijí, hrají na kytary, zpívají… Život v Damašku je fakt neuvěřitelný a ten noční obzvlášť.
Ale to trochu odbočuji. Ano, východní Ghúta a Idlíb na severu Sýrie jsou poslední dvě velká území, která džihád v Sýrii ještě ovládá. A dosavadní pokusy syrské armády vytlačit teroristy z Ghúty dopadaly vždy do ztracena. Zaútočili, něco rozbili, někoho snad i trefili, ale většina teroristů se rozptýlila do prostoru a mezi lidi, do tunelů a tak podobně. Teď ale režimní média ukazují, jak se u Ghúty řadí nejnovější ruské tanky, samohybné houfnice, jakési raketomety, koncentrují se tam elitní divize armády a k tomu všemu právě o chystané ofenzívě do východní Ghúty mluví jako o „nejdůležitější vojenské operaci roku 2018“. Čili dosáhnout toho, aby si Damašek po letech vydechl, vnímá režim podle všeho jako prioritu bez ohledu na to, co se odehrává jinde po Sýrii. A všechny ty zprávy o „mazání Ghúty z mapy“ a „čekání na smrt“ jen ze všeho nejvíc dokládají, že džihád u Damašku má na kahánku.
Samostatnou, ale o to výživnější kapitolou je Afrín na severozápadě Sýrie. Vtrhli tam nejen Turci, ale na cestě jsou i milice loajální Asadovi. Turci chtějí eliminovat Kurdy a prohlašují, že oblast za pár dní obsadí. Obsadí? A jinak, v čem spočívá změna vztahu mezi Kurdy a Asadovou vládou, která se na ně chystá prý být hodnější? Spadl už kurdský muž „přes palubu“ zájmů USA? A mimochodem, Turci jsou členy NATO a v oblasti mohou být i Američané. Co se stane, když se asadovci podporovaní Ruskem střetnou s Turky? Má to někdo pod kontrolou, nebo hrozí něco nepěkného z globálního hlediska?
Afrín se proměnil v živoucí paradox syrského konfliktu. Bašár Asad, kterého stále vykreslujeme v těch nejčernějších barvách, zachraňuje „naše“, tedy Západem protežované, Kurdy před Tureckem, které je taky „naše“, tedy je spojencem Západu v rámci NATO, zatímco USA, „ochránci Kurdů“, na ty afrínské kašlou. Fakt nevím, jak se z této situace chtějí všichni ti příslušní propagandisté „vykecat“.
Nicméně, vše je samozřejmě trochu složitější a podle všeho se „ďábel skrývá v detailech“. Turecko opravdu hrozí obsazením celé oblasti „během pár dnů“, ale vzhledem k tomu, že po měsíci invaze není jeho postup nijak přesvědčivý, tak bych na neočekávaný průlom moc nesázela. A Turecko taky hrozí, že pokud „syrská armáda“ v Afrínu začne tamní kurdské Lidové obranné jednotky (YPG) – v podání Turecka „komunistické teroristy“ – bránit, tak na ni zaútočí. Jenže do Afrínu nepřijely posily z řad syrské vládní armády, nýbrž Národních obranných sil z nedalekého Aleppa. Jsou to svého druhu polovojenské oddíly, které operují lokálně, a některé eufemistické zprávy je nyní popisují rovnou jen jako jakýsi „autobusový zájezd“ z Aleppa, jen s tím rozdílem, že tihle na výlet vyrazili s těžkými kulomety na korbách náklaďáků, obrněnými transportéry a tanky. A právě tito „výletníci“ už se nyní nechávají fotit rovnou na turecké hranici – a turecká armáda nic. Nejspíš proto, že Turecko … …. ….
