Agrese proti Jugoslávii v roce 1999 nesmí být zapomenuta!

Avatar
Původní autoři

Jiří Vacula
23. 3. 2018
Březen s magickou devítkou na konci letopočtu v historii českého a srbského národa. Náhodná podobnost ? Ráno 15.března 1939. Oficiálně tento den začalo německé obsazování Čech a Moravy. Operaci s krycím názvem Březnový vítr velel generál Walther von Brauchitsch. K překročení hranic došlo oficiálně přesně v 6 hodin ráno. Důvodem pro obsazení zbytků Čech a Moravy byla v německé interpretaci snaha ….“zajistit životy a majetek všech obyvatel země bez rozdílu…“, neboť Česko-Slovensko se podle Hitlera … „ nacházelo v rozkladu a panoval zde nesnesitelný teror proti německým soukmenovcům….“


Udávalo se, že v té době se hlásilo kolem 50 tisíc Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovalo proti Německu jako dobrovolníci v Čsl. armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo – „Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!“ Vyjadřovali svou podporu českému národu, který však složil zbraně a odevzdal pohraniční pevnosti nacistům. Srbové sami trpěli ze všech nejvíce. Útoku na Jugoslávii ze všech stran během 2. světové války se zúčastnilo bezmála 50 nacistických divizí, z toho 24 německých, 23 italských a 5 maďarských. Útok začal bez vyhlášení války dne 6. Května 1941 zničujícím bombardováním srbských měst (chorvatská bombardována nebyla).

Okupace českého a slovenského národa ze strany fašistického Německa trvala více jak šest let a stala se nejstrašnějším obdobím v historii obou slovanských národů.

O šedesát let později vstupuje Česká republika ve sledu rychlých událostí dne 12. března 1999, účelově do NATO. (Pozn. red. I.D., v roce 1999 člena vlády, tvrzení je problematické. Přihlášku do NATO podaly předchozí vláda ODS. V předvečer napadení Srbska jsme byli účelově “vstoupeni”, nebyla to žádná nová iniciativa vlády, ačkoli tehdejší ministr obrany Vetchý při své jednoduchosti nad touto skutečností jásal.)

24.března 1999 dochází k brutálnímu násilí na srbském národu, kdy bylo Spojeneckými silami NATO zahájeno bombardování Svazové republiky Jugoslávie. Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) byla oficiálně prezentována pro světovou veřejnost jako zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě předchozích dohod z Rambouillet a zastavit údajně opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání mezinárodních sil NATO,IFOR a SFOR.

Výsledek této vojenské agrese na suverénní a svrchovaný evropský stát v důsledku hrubého porušení základních principů mezinárodního práva, a především statutu OSN a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN byl katastrofální.

Během 78 dní trvajícího bombardování a 32 tisíc bojových startů letouny NATO byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení a svrženo celkem 21 tisíc tun bomb, což je ekvivalent čtyřnásobné síly atomové bomby svržené na Hirošimu, odpáleno bylo více než 10 tisíc křídlatých raket, svrženo 37 440 zakázaných kazetových bomb (tzv. cluster bombs) a bomb s použitím ochuzeného uranu 238 s deklarovanými méně ničivými dopady než uran 235 a nejpoužívanější plutonium.

Náletem ze dne 24. dubna 1999 bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V mnoha případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě, vodárny, školy, elektrárny atd.), které měly rozhodující vliv pro fungování společnosti. V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti. Neoficiální zprávy hovoří o počtu až 1 500-2 500 zabitých civilistů a až 5 000 zraněných či zmrzačených. Více jak 700 tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou a téměř dva milióny lidí o zdroje obživy.

Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly výšky zhruba okolo čtyř miliard tehdejších amerických dolarů. Celkem bylo zničeno 34 mostů.

Eliminována byla rovněž polovina jugoslávských ropných rezerv (neboť již od začátku kampaně byly opětovně bombardovány srbské ropné rafinérie, např. v Novém SaduPančevu).

Uplynulo devatenáct let a mnozí lidé již zapomněli, že řada evropských zemí NATO v čele s USA vedly kolektivně jednu z nejničivějších válek na evropském kontinentu od konce 2. světové války, a to způsobem leteckého bombardování proti srbskému lidu. Tato „intervence“ nebyla nazývána „válkou.“ Dodnes přetrvává i v centru Bělehradu řada míst, která dosud nebyla vyklizena či opravena. Lékaři také začínají zdůrazňovat, že zvýšený výskyt rakoviny a dalších závažných onemocnění bude nadále růst, neboť trvá 10 – 15 let, než se nahromaděná environmentální toxicita v důsledku použití bomb s ochuzeným uranem nahromadí v tělech lidí. Jinými slovy, více než 2 500 zabitých lidí a několik tisíc zraněných bylo pouze okamžitými obětmi „humanitární intervence“ armád NATO. Postupem času si tato vojenská akce bude i nadále vybírat svou daň, která postihne více generací.

Ve zprávě, kterou vydal srbský Institut veřejného zdraví „Dr. Milana Jovanoviče Batuta“, srbští zdravotní odborníci poskytli alarmující údaje za období, končící v roce 2012. Podle této zprávy v centrální části Srbska a severní provincii Vojvodina vzrostl po bombardování aliancí NATO výskyt rakoviny, včetně leukémie a lymfomu o 80%.

Některá média a výzkumné instituce informovaly veřejnost, že byla na dlouhou dobu vyhlášena mediální blokáda, a že mnozí politici dlouho mlčeli o ochuzeném uranu. Tyto sdělovací prostředky přiznaly, že NATO vypustilo „tichého zabijáka“ a rozpoutalo nízkou úroveň jaderné války proti srbskému obyvatelstvu.

Bombardování NATO bylo výslovně zaměřeno na civilní obyvatelstvo a objekty. Je zdokumentováno mnoho příkladů válečných zločinů NATO a analyzovány hlavní motivy osob s rozhodovací pravomocí z řad USA a NATO.

Do očí bijící je např. prohlášení tehdejšího mluvčího NATO Jamie Shea, který oznámil, že bombardování nemocnice (neurologické kliniky) ve městě Surdulica bylo záměrné, protože nemocnice byla ve skutečnosti vojenská kasárna. Uvedená prohlášení nepotřebují komentáře.

Následné smrtelné nemoci a devastace materiálních hodnot a životního prostředí nebyly však jedinými účinky „intervence“ aliance NATO. Kromě vysídlení a etnických čistek Srbů, Romů, disidentů z Kosova a dalších, došlo k okupaci Kosova aliancí NATO a jeho následné odtržení od Srbska.

A jaká je situace na Balkánském poloostrově dnes?

Rozumný člověk by předpokládal, že za těchto okolností nebude žádné srbské vládě dovoleno, aby navázala příliš přátelské styky s NATO a de facto akceptovala ztrátu Kosova – podstatné části svého území, které je také považována za kolébku srbské kultury. Skutečnost je však jiná. Přes odpor vyjádřený převážnou většinou srbského obyvatelstva, řada vlád Srbska schválila plány NATO na ovládání Balkánského poloostrova a zároveň se Srbsko stalo hostitelskou zemí pro summity NATO a jeho lídry.

Není žádným tajemstvím, že obchodování s lidskými orgány, obchodování s narkotiky, rozšiřování osad (podobné izraelské strategii) za účelem osídlení pozemků, které dříve patřily srbským obyvatelům a obecné zoufalství celé populace Kosova se stalo nešťastnou realitou. Dokonce v červnu 1999, kdy byla ukončena válka s NATO, bylo zřejmé, že se toho v Kosovu zlepší jen velmi málo. Naopak se v průběhu let situace stala vážnější.

Za okupace NATO byla míra násilí a zabíjení v Kosovu zhruba stejná jako před bombovými útoky, přibližně třicet případů za týden. Samotná úroveň zabíjení, která byla zjištěna a označena jako lidská katastrofa a použita k ospravedlnění jedenáctitýdenního bombardování, pokračovala i po bombardování. Zničená země byla donucena se řídit diktátem ničitelů.

Před rokem 1999 bylo v Kosovu asi 120 000 Romů. Po bombardování v listopadu 1999 pouze 30 tisíc.

V březnu 2000 bývalý zvláštní vyšetřovatel OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier oznámil komisi OSN pro lidská práva, že „330 000 Srbů, Romů, Černohorců, slovanských muslimů, prosrbských Albánců a Turků bylo vystěhováno z Kosova“.

Agrese NATO proti Srbsku a Černé Hoře v březnu 1999 je válka, která byla nezávislému, suverénnímu evropskému státu vnucena v důsledku hrubého porušení základních principů mezinárodního práva, a především statutu OSN a Helsinského závěrečného aktu. Byla to agrese bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Proto je podle mezinárodního práva humanitárního ( válečného ) válečným zločinem proti míru a lidskosti, bodem zvratu ke globálnímu intervencionismu, hrubému porušování mezinárodního právního řádu a popírání úlohy OSN. Tímto způsobem byla agrese využita jako model, který byl následně použit při agresi proti Afghánistánu, Iráku, Libyi, Mali a dalším státům.

Ve snaze skrýt skutečnou právní podstatu agrese a vyhnout se tak odsouzení odpovědnosti, Západ rozpracoval postupně celý arzenál eufemismů, které měly dodat tomuto zločinu jakousi legitimitu. „Humanitární intervence“ jak je známa z vyjádření mnoha politiků, byla využita ke krytí zabíjení srbského obyvatelstva a ničení tamní infrastruktury.
Ozbrojená agrese pokračovala následně i s využitím tzv. nevojenských prostředků. Za účasti a finanční podpory byl iniciován členskými zeměmi NATO formou různorodých hrozeb a vyděračství, tlak na Srbsko, aby se zřeklo státní suverenity nad Kosovem a Metochie – svého historického, kulturního a civilizačního území, kde se nalézá téměř 60 procent všech jeho nerostných zdrojů. To vše pak v roce 2008 vedlo k protiprávnímu a protiústavnímu jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, kterou uznala většina zemí NATO.

Dnes má nově vzniklý stát Kosovo prakticky nulovou ekonomiku, obrovskou nezaměstnanost, vysokou kriminalitu a opouští ho řada Albánců. Kosovo dosud žije jen z cizí pomoci, pašování drog a tzv. “bílého masa“, prakticky bez nutné a důležité právní jistoty.

S podobnými následky jako násilné obsazení Čech a Moravy v r.1939, byla agrese proti Srbsku v r.1999 součásti plánu globálního intervencionismu spolu účastněných USA/EU a NATO. Západ ukázal v celé své nahotě připravenost vměšovat se jakýmkoliv způsobem, vojenským nevyjímaje, do záležitostí jiných, suverénních států. Svržení legitimně zvolených vlád a jejich záměna na loutkové a „poslušné“ režimy se stalo ruku v ruce neodlučitelnou součástí tzv. „demokratického procesu“.

Pplk.v.z. Ing Jiří Vacula, Asociace Vojáci proti válce z.s.