Nastalo jubileum děsivého pogromu, jehož přičiněním jsem 24. března 1999 začal bytostně nesnášet slovo “humanitární”… To si totiž krvelační pokrytci přidávali k pojmenování svých zvrhlých bombardování bývalé Jugoslávie jako berličku pro smrtelný hřích jejich falešné mírumilovnosti… Když prý pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…
Václav Havel – humanitární bombardování…
Též proto jsem si znovu vzal do rukou knihu Madeleine Albgrightové: “Nejlepší ze všech možných světů” i s fotografiemi z jejího dětství až po současnost. Poutavá literatura faktu, v níž zaujme třeba úryvek o bombardování Miloševičova Srbska vojsky NATO…. http://www.rukojmi.cz/clanky/5023-sebevrazda-bosenskeho-chorvata-a-valecneho-zlocince-praljaka-v-primem-prenosu-ze-zasedani-trestniho-tribunalu-pro-zlociny-v-byvale-jugoslavii-icty-pritom-ve-vezeni-hraval-s-nenavidenym-karadzicem-sachy-karty-a-ping-pong
Foto: ČTK
“V pátek 7. května 1994 jsem právě skončila schůzku s Kofi Annanem, když mi můj výkonný tajemník Alex Wolf doporučil, ať se raději posadím. Nevíme to určitě,” spustil, “ale CNN hlásí, že NATO bombardovalo čínské velvyslanectví v Bělehradu… Brzy jsme se dozvěděli, že bombardéry B2 shodily bomby na budovu, kterou naši piloti považovali za jugoslávskou agenturu pro vyzbrojování,” píše Albrightová.
“Naši zaměřovači agenturu tragicky zaměnili za podobnou budovu poblíž – čínské velvyslanectví… Osudný omyl způsobil smrt čtyř Číňanů a zranil dalších dvacet. Skutečnost, že velvyslanectví bylo zasaženo několikrát, vedla Peking k tomu, že nás obvinil z úmyslného útoku…” 
Při nezapomenutelných setkáních s mým již loni zemřelým přítelem Dr. Rajko Dolečkem (naposled jsme spolu před časem mluvili paradoxně v posilovně lázní Čeladná…) jsem se také dozvěděl něco z jeho vzpomínek na období, kdy žil v Srbsku a kde studoval:
… „Jedno odpoledne roku 1939 mě tatínek odvezl před naše velvyslanectví v Bělehradu. Naše elegantní velvyslanectví obléhaly snad tisíce lidí. Na můj dotaz mi tatínek odpověděl, že se v těchto dnech hlásí tisíce Srbů jako dobrovolníci, kteří půjdou bránit v československé armádě své české bratry proti hitlerovskému Německu. Udávalo se, že se v té době hlásilo kolem 50 tisíc Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovali proti Němcům jako dobrovolníci v Čsl. armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo BRANIĆEMO ČEŠKU! ŽIVEO BENEŠ ! (Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!)… http://www.rukojmi.cz/clanky/5139-prof-mudr-rajko-dolecek-drsc-zemrel-vcera-ve-veku-92-let-po-kratke-vazne-nemoci-ve-fakultni-nemocnici-v-ostrave-porube-oznamil-to-doleckuv-syn-branko
Později reagoval na „humanitární bombardování“ Srbska a Černé Hory: „Co se týká mezinárodního práva, máme tady jeden ošklivý precedent, a to byla v roce 1999 agrese Spojených států, Evropské unie a hlavně NATO proti republice Srbsko, proti tehdy malé Jugoslávii, kdy byla podniknuta skutečně zločinecká akce, která stála život asi čtyř tisíc lidí, většinou civilistů, a kolem deseti tisíc lidí bylo zraněných,“ řekl svým energickým hlasem.
„Škody, které byly napáchány na infrastruktuře, byly obrovské. Dnes, přepočítáno na tu dobu, je to řádově kolem 120 miliard amerických dolarů. Byla to tehdy obrovská ostuda, protože ta takzvaná hodná Evropa (Holandsko, Belgie, Dánsko atd.) poslala bombardéry a vraždila lidi. Bez povolení Rady bezpečnosti. To byl krvavý přestupek, který udělal precedent, udělal z mezinárodní politiky džungli…“ http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/1358-havel-mravni-rad-musi-byt-vychodiskem-nalety-nato-na-srbsko-jsou-ale-vylucne-humanitarni
Trosky jednoho z jugoslávských stíhacích letounů MiG-29, které NATO sestřelilo… Foto: Reuters…
Rozkaz k zahájení leteckých útoků dal generální tajemník NATO Javier Solana 23. března 1999. Přes tisíc letadel NATO o den později svrhlo na bývalou Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. Napadány a ničeny byly rafinérie, elektrárny, mosty i továrny, byť nepracovaly pro ozbrojené síly…
Největší pozornost vzbudily civilní oběti; zde výčet těch nejděsivějších: Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Útoky přitom byly často podnikány na nevojenské cíle. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 čtrnáct cestujících ve vlaku. Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících.
V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu.
A co vzpomínka na další návštěvu Prahy, kdy Václav Havel slavil pětasedmdesátiny…? Pozval si také vás, paní Albrightová, nezapomněl ani na svého dlouholetého kamaráda, saxofonistu své oblíbené kapely Plastic People Of Universe, Vratislava Brabence (68). Ten na večírku naplnil pověst nespoutaného hipíka, posléze na ulici ležícího a pomočeného…
Při rozsáhlé akci použilo NATO zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (shlukové třaskavé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný, BBC uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí… Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než dva tisíce těchto bomb, které rozprášily 380 tisíc jednotlivých výbušnin.
NATO přiznalo, že z nich nejméně 20.000 kusů bylo dlouho nevybuchlých. Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie. O život přišlo na 1 800 civilistů a přes šest tisíc jich bylo zraněno…
Co ještě dodat ke smíchovské Marušce Körbelové, alias Korbelové – Marii-Madeleine Albrightové? Ze Smíchova se rodina Korbelova, poté, co otec Körbel změnil své příjmení na Korbel, stěhovala nejdříve do Londýna, kde otec Josef pracoval pro českou exilovou vládu. Pak ho čekal post velvyslance v Bělehradu v Jugoslávii, odkud ho nepřímo přiměl k emigraci Klement Gottwald svým Vítězným únorem…
A po půl století se zemi, která jí zachránila život, odměnila vpravdě po americku. Ta letecká zrůdnost z roku 1999 trvala 78 dní a vyžádala si stovky obětí a Václav Havel tuto mírotvornou operaci nazval humanitárním bombardováním… Nabízí se zde zásadní paralela; je patrné, že zatímco životním krédem Marušky z pohádky bylo vyznání „sůl nad zlato“, pro Marušku ze Smíchova – Albrightovou platí poněkud deformované životní přesvědčení – „bomby nad zlato“… O pravdě a lásce, jak dostává do držky od lží a nenávisti…
Rada české mise při OSN ing. Šurman… Snímek Břetislav Olšer
Cesta do New Yorku v roce 1993 byla pro mě splněním snů začínajícího novináře, trochu též udiveného, když na české misi při OSN mi její šéf Ing. Vladimír Galuška na naivní otázku, jak je to s kriminalitou v tomto městě, odpověděl, že jde v podstatě o bezpečnou aglomeraci. Stačí si prý jen dávat pozor a neusnout v metru do Harlemu či Bronxu. poněvadž by mě mohli rozverní mladíci s jinou pletí jen tak z plezíru polít benzínem a zapálit…
V chrysleru ambasády jsme pak jeli do OSN, kde jsem dostal též zálusk na návštěvu mise USA, která sídlila hned naproti Spojených národů. Dala se najít snadno; mířil na ni velikánský kolt, signifikantně se zauzlovanou hlavní. A chtěl jsem se také vidět se s Maruškou ze Smíchova. Těšil jsem se, jak si konečně odpočinu od své valašské spartakiádní angličtiny a že si popovídám ve své mateřštině…
Velvyslanectví USA při OSN v New Yorku… Snímek Břetislav Olšer
Marie-Madelein však byla právě v ještě tehdejší Jugoslávii, v níž jsem si projel její bojiště; od Maslenického mostu, Knin, Srbskou Krajinu, Vukovar, až po Dubrovník; od Bosny, Černou horu, Kosovo, až po Srbsko a Bělehrad… Tak jsem se jí nemohl pochlubit, jak jsem v Umagu dělal rozhovor s prezidentem Stipe Mesičem. Chtěl jsem se také jí drze zeptat, jestli už zapomněla na chvíle na postu velvyslankyně USA v Radě bezpečnosti OSN v letech 1993 –1997, kdy OSN nedokázala nijak bezprostředně zasáhnout ve Rwandě, v níž se odehrávala děsivá genocida.
Byl jsem zvědavý, jestli by to znovu alibisticky okomentovala nedostatečnými informacemi a nepřehlednou situací na místě, což prý znemožnilo přijmout účinnou akci. A co její působení v bývalé Jugoslávii, která se její židovské rodiny ujala po útěku před nacisty…? Dnes vím, jak to bylo dobře, že jsem se s ní neviděl a při mé valašské přímé nátuře ji nepoložil své “krvelačné” dotazy…
Později jsem měl možnost Marušku ze Smíchova zastihnout Praze, ale byl jsem tenkrát zrovna tuším v Číně a Tibetu, takže zase nic; a že se v jednom pražském knihkupectví děly věci. Paní Albrightová totiž vzpomíná „v osobním příběhu o paměti, Československu a válce“ – jak zní podtitul jejího bestselleru “Pražská zima”, na své dětství a na to, jak to vlastně všechno bylo s Československem v letech 1937–1948. Nedávno jej v češtině vydalo nakladatelství Argo…
Nyní bych si dovolil být poněkud osobní a vzácnou paní Albrightovou konečně přímo oslovit, byť jen na dálku, když se mi to nepovedlo v New Yorku před lety: Závěrem bych vám tedy, paní Albrightová, připomněl, jak jste v Praze křtila svůj bestseller “Pražská zima”…
Mezi hosty byl i Jaroslav Foldyna (ČSSD), jinak také čestný předseda občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, a s ním demonstranti, kteří dlouhodobě upozorňují na porušování základních lidských práv v této jihosrbské provincii. Chtěli vám vyjádřit svůj negativní postoj vůči vaší tehdejší balkánské politice, jež vyvrcholila bombardováním civilních cílů v Jugoslávii a to včetně nemocnic či škol. Já na Thaciho, Thaci na mě, aneb Maruška ze Smíchova…
(ČTK přinesla informaci, že Madeleine Albrightová otiskla svou dlaň v terezínském památníku. Politik Jaroslav Foldyna (ČSSD) to okomentoval poměrně ostře. “Její otisky jsou po celém Srbsku, radiace od střel s ochuzeným uranem, vybombardované domy, hroby,“ napsal na svém facebookovém profilu…) https://www.youtube.com/watch?v=41uqLdIV54g
Dokumentarista Václav Dvořák během autogramiády vám věnoval DVD se svým filmem “Uloupené Kosovo”, na což jste se ještě vstřícně usmívala. Když jste pak ale viděla plakáty, které zobrazovaly důsledky vaší zahraniční politiky, tedy umírající srbské děti, kontroverzní obchody s kosovskou telekomunikační společností IPCO nebo etnické čistky na Srbech v Chorvatsku, dovedlo vás to k nepříčetnosti.
Začala jste na aktivisty hystericky řvát: “Get out, get out! – Ven! Vypadni!“ a obrázky jste roztrhala. Za to vám vmetli do tváře, že jste “balkánskou řeznicí”. Označila jste je za „válečné zločince“… Kdybych byl „brožoman“, připnul bych si na počet Vašich osmdesátin brož ve tvaru kejhající husy, za což bych si jistě vysloužil vaše oblíbené: „Get out, get out!“, přičemž bych byl asi pasován na „válečného zločince“…
Doporučuji vám, ctěná oslavenkyně Albrightová, závěrem svého všem otevřeného blahopřání k vašim osmdesátinám, abyste si pro setkání s nynější svým miláčkem Thaçim v rámci právě vznikající Velké Albánie vzala brož ve tvaru pokoutně prodaného lidského orgánu, třeba krvavého srdce probodnutého injekční stříkačkou s nějakou příhodnou drogou kosovských Albánců…
