 |
| Tomáš Břicháček |
Tomáš Břicháček
14. 3. 2018 blog autora
Už se na to nedá dívat. Program anti- (Babiš + Zeman + „populisté“ + „extrémisté“) je vrchol politického autismu. Přestaňte vést minulé války a bojovat s virtuálními přízraky. Zaměřte se na aktuální a skutečné hrozby.
Trpělivost nás pravicových voličů, kteří dlouhodobě dáváme hlas ODS jako „(nej)menšímu zlu“, je obdivuhodná. Zkousli jsme během let už leccos, kolikrát jsme se zaklínali, že už nikdy víc, a přece jsme nakonec vždycky znovu zatnuli zuby a hodili jim to tam. Sám jsem tento přístup obhajoval před říjnovými volbami a říkal jsem: Těžko u volební urny, lehčeji v následujícím volebním období.
S odstupem několika měsíců musím přiznat, že mám pochybnost, zda jsem tentokrát nejmenší zlo rozpoznal správně. Jestli mi po volbách kvůli někomu na politické scéně bylo těžko, byla to totiž hlavně ODS. To, co předvádí, je čiré zoufalství. Fixace na program anti- (Babiš + Zeman + „populisté“ + „extrémisté“) a s tím související založení Demokratického klubu, zahájení spolupráce s portálem Forum 24, podpora Drahoše v prezidentské volbě, teatrální výstupy kolem 70. výročí „Vítězného února“ nebo štvanice na komunistu Ondráčka – to vše ukazuje na to, že občanští demokraté ztrácejí zdravý rozum a ideové vnímání politiky.
ODS mimo hrací plochu a časoprostor
I. Zásadním problémem ODS je, že uvízla v minulosti. Tato výtka by se mohla zdát poněkud zvláštní a nepatřičná, směřuje-li od konzervativce vůči konzervativní straně. Konzervativci přece už ze své nejvlastnější povahy žijí v úzkém a trvalém sepětí s dějinami. Snaží se zachovat věky prověřené hodnoty a vzorce chování a předávat je dál, inspirují se z moudrosti předků, uctívají historické osobnosti, chrání kulturní dědictví apod.
Bohužel, ODS představuje zahleděnost do minulosti ve špatném smyslu. Jako by zamrzla v určitém dějinném úseku – v době komunistického režimu a studené války – s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Tímto prizmatem se dívá na dnešní svět a zarputile odmítá pochopit, že doba už je někde jinde a že karty jsou rozdány úplně jinak. Historii si bere jako bič na politické soupeře, jako zdroj laciných a hlavně chybných paralel, jako pohodlné bitevní pole pro získání puncu „pravice“. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, vzývání transatlantické vazby a NATO, démonizace Ruska a Číny.
Historismus v politice je jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. (Mimochodem kdyby se vývoj po roce 1918 ubíral šťastnějšími cestami bez tragické zkušenosti s nacisty a komunisty, Fialovo vedení by teď asi každého 8. listopadu u mohyly na Bílé hoře plamenně tepalo dobu temna a varovalo před habsburským revanšismem.) Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vnímání aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci „frontové linie“[1] nynějšího konfliktu.
II. Občanští demokraté dál pokračují ve své nostalgické jízdě na zrezivělé dráze Západ – Východ, na které byl regulérní provoz ukončen před dobrými třiceti lety. Nestačili si dost dobře všimnout (nebo se tváří, že si nevšimli), že ideový střet se přesunul na jiný koridor, na osu Západ – anti-Západ. Nepřeorientovali se z dávno vyhaslé studené války, na horkou válku kulturní.
Kulturní válka se nevede na bitevních polích, nestřílí se v ní, ani se neharaší zbraněmi. Probíhá vcelku pokojně v parlamentech, v soudních síních, na úřadech, v médiích, na univerzitách, v unijních institucích. Přesto v ní nejde o nic méně než o osud celé západní civilizace. Nepřáteli už nejsou staří komunisté a jejich třídní boj, ale progresivní levice (či chcete-li neomarxisté, kulturní marxisté, progresivisté, levicoví pokrokáři, nová levice, moderní levice) a její sociálně-inženýrské ambice radikálně změnit svět.*/ Dílčími složkami neomarxistické ideologie jsou zejména genderový feminismus, agenda sexuálních menšin (LGBTIQ…), multikulturalismus, globalismus, kosmopolitismus, environmentalismus a NGO-ismus. Nástroji prosazování jsou mimo jiné politická korektnost, antidiskriminační legislativa, lidskoprávní fanatismus, specializované orgány provádějící „hon na čarodějnice“ či juvenilní justice. K naplnění svojí představy dobra a spravedlnosti neomarxisté potřebují zničit křesťanskou morálku, rodinu, pohlaví, autoritu, řád, národy i státy a vůbec základní pojem o tom, co je a co není normální. Jde o nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh a vytváří cestu k antiutopické společnosti.
Neomarxisté neusilují o nic méně, než zničit to, co je pro konzervativce nejpodstatnější, a proto jsou naši přirození úhlavní nepřátelé. Logickým úkolem konzervativní pravice 21. století je bránit civilizaci před těmito silami rozvratu. V pozitivním modu můžeme hovořit o obhajobě normálního světa, národního státu a svobody. S ohledem na šíři fronty, na které se kulturní válka vede, a na intenzitu probíhajícího útoku, je třeba postavit tento boj do středu programu a napřít právě zde maximum úsilí. Jde o hotový program, k němuž není třeba mnoho dodávat. Stačí jej otevřeně formulovat, být jeho upřímnými nositeli a důsledně jej prosazovat. Kultivovaná pravicová strana, která dokáže zvednout prapor tradičního Západu proti dekadentnímu anti-Západu, nebude živořit u dna jako „nejmenší zlo“, ale bude mít šanci stát se reálnou politickou silou. Když je něco podobného možné v Polsku a v Maďarsku, proč ne u nás?
III. V programu ODS najdeme již dnes řadu pozitivních prvků, které s obhajobou normality, národního státu a svobody souvisejí. Problémem je, že nejsou patřičně akcentovány a že jsou zastiňovány horlivým vyzdvihováním různých všedních a náhražkových témat typu EET, omezování byrokracie, komunikace s úřady po internetu, elektronické dálniční známky apod. Ne že by takové položky nemohly být do programu zařazeny. Je ale třeba zasadit je do určitého kontextu (např. obhajoba svobody), prezentovat je jako dílčí nebo doplňkové a v každém případě propagovat je méně zvučně než klíčové hodnotové otázky.
IV. Ideová vyhraněnost a čitelnost strany (a zvláště jejího vedení) je také zamlžována jevem, který bychom mohli označit jako vzrůstající sklon k mudrlantství, planému moralizování, omílání banalit a „statečné“ obhajobě samozřejmostí. Pojednání na téma demokracie, demokratická diskuse, právní stát, únor 1948, listopad 1989, špatnost komunistického režimu, lidská práva, důležitost dodržování spojeneckých závazků apod. patří spíše na akademickou půdu než do každodenní politiky. Působí to nepříjemným, sterilním dojmem jakéhosi vyprázdněného salónního pravičáctví.
V. Velkou slabinou dnešní ODS je její neschopnost identifikovat a odstupňovat politické nepřátele. Zde můžeme hovořit o (až mimořádné) trumberovitosti. Právě odtud vzešel pomýlený program anti- (Babiš + Zeman + „populisté“ + „extrémisté“), který je středobodem nynější politické linie strany.
Vedle komunistů si občanští demokraté zařadili do svojí „Osy zla“ ANO 2011, SPD a prezidenta Zemana. K nepřátelům minulým tak přidali falešné přízraky. Tito soupeři jsou paradoxně v zásadních hodnotových otázkách konzervativní pravici méně vzdálené, než subjekty, s nimiž je proti nim ODS ochotna spolupracovat. Považme, že do Demokratického klubu byli původně přizváni i Piráti a ČSSD, tedy strany, které mají u nás k neomarxismu nejblíže. ODS tedy zjevně neposuzuje blízkost / vzdálenost politických spoluhráčů podle programového průniku. Vychází snad spíše z malicherných moralistních hledisek, povýšenosti nad lidovostí či ze strachu ze silnějších a dynamičtějších soupeřů. V každém případě je tento přístup zásadní chybou.
Babiš se svým marketingovým hnutím není nepřítelem ideovým, leda prospěchářem. V kulturní válce nestojí zřetelně na žádné straně a spíše tíhne ke zdravému rozumu. Ve svém programově nevyhraněném eintopfu má sice i různé progresivistické ptáčky, ti však neudávají celkový směr. Prospěcháři a jejich morální poklesky nejsou ničím pěkným, ale systém se kvůli nim nezboří. Pořád jsou lepší než ti, kteří chtějí morálku a systém odstranit a vytvořit „nový svět“ podle svých zvrácených představ. Babišové přicházejí a odcházejí, zatímco nebezpeční fanatičtí ideologové zůstávají.
Okamurově SPD můžeme vyčítat různé programové výstřelky kolem přímé demokracie, a stejně tak poněkud nekultivovanou, hulvátskou a chaotickou formu a styl. V kulturní válce však nepochybně stojí na správné straně a dokonce jí rozumí lépe než dnešní ODS. Obě strany by v řadě otázek mohly najít společnou řeč. (Mimochodem lidé nebudou volit živelné strany tohoto druhu, pokud bude zřetelným hlasem na ose Západ – anti-Západ ODS.)
Zcela zbytečná a kontraproduktivní je konfrontační linie vůči prezidentu Zemanovi. Jeho levicové názory v oblasti ekonomiky ani jeho politický styl samozřejmě konzervativci lahodit nemůžou. Pokud jde ovšem o zásadní hodnotové otázky, je jednoznačně na straně starého Západu. Můžeme si rovněž vážit jeho sebevědomého a nekonformního vystupování v zahraniční politice (vůči Bruselu s migrací, vůči drzému Schapirovi, podpora Trumpa a Hoffera, realistický pohled na Rusko a Čínu), jeho schopnosti pojmenovat věci pravými jmény, a to až s brutální politickou nekorektností (viz např. islám, migrace, Pussy Riot), a toho, že si zachovává svůj zdravý selský rozum. Volba z dvojice Zeman – Drahoš byla jasná.
VI. Samostatnou kapitolou ideového chřadnutí strany je tendence ke sbližování s táborem „pravdy a lásky“. Už delší dobu se hovoří o tom, že strana za současného vedení „zhavlovatěla“ a že se snaží v tomto malém, ale vlivném segmentu společnosti získávat body. Ukázkou toho je založení Demokratického klubu s poslanci TOP 09, KDU-ČSL a STAN i podpora Drahoše v prezidentských volbách. Nejkřiklavějším počinem je pak navázání spolupráce s radikálním, bulvárním portálem Forum 24 (dříve Svobodné fórum), který soustavně vede neomalenou, agresivní kampaň proti Babišovi a Zemanovi (vlastně není o ničem jiném), a který nechvalně proslul sérií dehonestujících článků o Evě Michalákové a její rodině. Think-tank Pravý břeh blízký vedení ODS (Petr Fiala je předsedou jeho správní rady) nyní vydává své články přímo na tomto portálu. Je to skoro totéž jako spolupracovat s Respektem.
Přibližování havlistům je krajně nežádoucí. Neznám žádnou jinou významnou sféru české společnosti, v jejíchž řadách by se koncentrovalo tolik nadutosti, elitářství, pokrytectví, pozérství, žlučovité nenávisti, křiklounství, neúcty k vlastnímu národu, nekritické zahleděnosti na západ od našich hranic či neomalenosti vůči politickým protivníkům. Pravdoláska politicky většinově tíhne k levicovým progresivistům, tj. k úhlavnímu nepříteli. Ústupky vůči nim by nutně vedly k vyprazdňování pravicového programu – katastrofální ukázkou toho jsou britští konzervativci nebo německá CDU.
VII. Konečně, zdá se, že občanští demokraté se už pohodlně zabydleli v pozici druhořadé politické síly vegetující někde kolem 10 % a každý dvouciferný volební výsledek považují za slušný výkon. Mají pocit, že všechno dělají správně, že mají „slušného lídra“ a „dobrý program“ a že je jen otázkou času, kdy to voliči pochopí a přestanou slyšet na mámení „populistů“. Jsou připraveni čekat hodně dlouho a z každé desetiny procenta navíc v preferencích se radují. Z této celkové spokojenosti začíná vyrůstat i malý kult osobnosti kolem Petra Fialy, který rozvíjejí hlavně Fialovi přátelé a spolupracovníci z okruhu Pravého břehu.
Podtrženo a sečteno: ODS je dnes ideově dezorientovaná strana, která se ocitla mimo politický časoprostor v jakémsi ideovém autu. Bojuje se stíny minulosti a s falešnými strašáky, není schopná rozeznat skutečná nebezpečí a pojmenovat skutečné nepřátele, věnuje se náhražkovým tématům, uzavírá zvláštní spojenectví se subjekty programově vzdálenějšími proti subjektům programově bližším, vede žabomyší půtky ve Sněmovně, filosofuje o vysokých tématech a při tom všem má ze sebe dobrý pocit.
Pět klíčových změn pro restart
Současný stav ODS je bezútěšný, ne však nezvratný. Nadále jsem přesvědčen o možnosti obnovy strany jako dominantní pravicové síly, která by byla schopná pohnout se směřováním státu. Na dohled zatím není žádný jiný subjekt způsobilý ujmout se této tolik potřebné role. Věřím, že ke znovuzrození by mohlo přispět pět konkrétních změn ve stranické linii. Občanským demokratům proto radím následující:
1) Zaměřte se na podstatné: na obhajobu normálního světa, národního státu a svobody. Napřete všechny síly na boj proti levicovým pokrokářům (neomarxistům), kteří jsou v dnešním ideovém střetu (kulturní válce) úhlavními nepřáteli nejen pravice, ale celé naší civilizace. Buďte hrází proti všem chapadlům a odnožím této ideologie – proti genderu, multikulturalismu, prosazování agendy sexuálních menšin, politické korektnosti, environmentalismu aj. Chraňte rodinu, pohlaví, autoritu, řád, křesťanské hodnoty a tradice, zdravý rozum a vůbec elementární lidskost. Braňte nezávislost republiky a naši národní identitu a kulturu před evropským centralismem, globalismem a kosmopolitismem. Hajte osobní sféru člověka před nepřiměřenými zásahy veřejné moci. Pokud chcete vzývat Západ, zkuste nejdřív přispět k tomu, aby se znovu stal kvalitní značkou. Uvědomte si, že jeho základním protikladem a ohrožením není nikdo vně, ale síly rozvratu v jeho nitru. Vedlejší aktuální témata (omezování byrokracie, EET, „přátelská veřejná správa a digitální společnost“ apod.) mohou mít v programu své místo, ale neměla by být akcentována před zásadními hodnotovými otázkami.
2) Neveďte minulé války a nebojujte s virtuálními přízraky. Komunisty, nacisty, Huny, Mongoly a další dávné nepřátele a škůdce naší země přenechte dějepiscům. Nepohlížejte na svět neaktuální optikou Západ versus Východ a nesnažte se oživovat studenou válku. Nedémonizujte běžné politické soupeře, kteří v zásadním ideovém střetu dneška nestojí na druhé straně. Přestaňte vykreslovat jako vrchol zla Babiše, prezidenta Zemana, „populisty“ a „extrémisty“ a vést proti nim halasný odboj. Zamyslete se raději nad názorovými průniky a možnou pragmatickou spoluprací při obhajobě toho nejpodstatnějšího proti aktuálním a skutečným nepřátelům.
3) Přestaňte s planým moralizováním a vehementní obhajobou toho, na co nikdo neútočí. Nerozumujte tolik o demokracii, právním státě, Masarykovi, listopadu 1989, slušnosti nebo o přináležitosti k Západu. Vybředněte z bahna samozřejmých pravd a banalit. Jinak budete dál působit bezbarvě, sterilně, prázdně, školometsky a vytvářet dojem, jako by vám skutečná politická témata unikala.
4) Nepaktujte se s pravdoláskou a nesnažte se vtírat do její přízně. Nic dobrého z toho vzejít nemůže. Možná v těchto kalných vodách ulovíte několik hlasů, ale mnohem víc voličů odradíte. „Kavárna“ politicky tíhne k pokrokářské levici, tj. k úhlavnímu nepříteli. Programové ústupky vůči progresivistům vedou k myšlenkové kastraci pravice. Ukončete nedůstojnou spolupráci s Forem 24 a příště si dávejte lepší pozor, jakými kanály komunikujete s veřejností. Nepřebírejte pravdoláskařské manýry, jako je elitářská nafoukanost, urážlivé nálepkování politických soupeřů, štvavé kampaně nebo organizování pouličních kraválů.
5) Nebuďte tolik spokojení sami se sebou a pořádně zaberte. Volební výsledek 11,32 % je pro stranu, která aspiruje na to být hlavní silou na pravici, hodně hubený. Neopájejte se pocitem výjimečnosti, osvícenosti a nepostradatelnosti, netvařte se jako ti jediní praví demokraté, pravičáci a dědici listopadu ’89. Zatím jste jenom malá, slabá opoziční strana, která sice káže hluboké pravdy a poštěkává na úspěšnější soupeře, ale žádný skutečný politický vliv nemá. Přestaňte budovat mikrokult osobnosti kolem profesora Fialy, který je jedním z projevů uvelebení se ve stagnaci pár centimetrů nade dnem. Pokud se chcete někdy vrátit zpátky ke kormidlu státu, je potřeba si otevřeně přiznat, že jste na tom bledě, uvědomit si chyby a hlavně začít intenzivně pracovat na nápravě.
[1] Srov. Fiala P., Balaštík M.: Profesor na frontové linii, Host 2017
*/ …neomarxisté??? – a co Merkelová a její blok CDU/CSU? To je také levice či neomerxismus? Nebo Macron ve Francii či Junker v Bruselu. To jsou také levičáci? Ani omylem. Sociální inženýrství není ani znakem ani vynálezem levice. Svádět vše toto na levici je výsledkem nedostatečné analýzy (- pozn.red. NR – vd)
