Když mým srbským příbuzným padaly na hlavy bomby

Avatar
Původní autoři
Jugoslávie – jaro 1999

Jiří Jaroš Nickelli
26.3.2018 ČeskéNárodníListy
Něco jiného je dozvídat se o válce, která se vás osobně netýká – a něco jiného je vědět, že vašim blízkým padají na hlavy bomby. Právě toto mne potkalo ve strašném roce 1999. 

V roce, kdy Česká republika naplnila svou politiku první hanbou od Mnichova. V roce, kdy vláda slovanské země svolila k přeletu bombardérů ničících druhou slovanskou zemi. Poté, co byla vražena do NATO jako špunt do lahve. Bez souhlasu lidu, který prý je suverénem moci ve státě…Do onoho NATO, které političtí dobrodruzi Česka neustále obhajují.
Když začalo bombardování, volal mi mobilem můj synovec z Bělehradu. Slyšel jsem přelétat nad naším domkem bombardéry jižním směrem. Synovec řekl, počkej 10 minut a uslyšíš, jak nám bomby padají na hlavy. Krve by se ve mně nedořezal. A skutečně za asi 12 minut jsem slyšel tlumené výbuchy. Synovec do toho křičel, dnes nás to minulo.
Pak nás čekaly noci bezesného spánku celé tři měsíce. Potom jsem díky starostovi obce mohl do Jugoslavie odjet. Dostal jsem jako příbuzný vstupní víza od svazové republiky Jugoslavie. Navštívili jsem tam mimo jiné i ministerstvo dopravy a viděli fotografie bombardování i z míst, kam jsme se nedostali. A přitom jsme projeli skoro celé Srbsko až na kosovské hranice. Co jsem v poničené Jugoslávii viděl, jsem sepsal v samizdatové knížečce Bělehradské lekce. Nakladatelé u nás se ji báli vydat. V Srbsku dodané výtisky vyvolaly nadšení, protože můj synovec je četl nahlas v srbštině přátelům.

Rozbombardovaný srbský Aleksinac – žádné vojenské cíle, teror proti civilistům
Co nakonec? Do té doby jsem uznával Ameriku jako spojence ve II. světové válce. Jako přítelkyni srbského národa, jehož partyzáni a vojáci bojovali proti hitlerovcům i chorvatským spojencům Hitlera – ustašovcům. A teď – najednou byla ze Srbska nepřátelská země? Najednou byla její města, obce, mosty, železnice, fabriky, přístavy na Dunaji, silnice a cesty bombardovány nelítostně, jakoby šlo o nějakou fašistickou zemi? Tu zemi, která nikoho nenapadla? Tu zemi, o které byly sprostě vymyšleny zprávy, že napadá nějaké Albánce? Později se ukázalo, že to všechno byly výmysly – ale to už bylo pozdě. Už byly zničeny továrny i mosty, železnice i cesty, obce i památky, televizní vysílače i televizní studia. Nikdy nezapomenu na ruku ženy, redaktorky televize v Bělehradě, vytrčené z trosek srbské televize. Nikdy nezapomenu na fotografie zabitých mladíků na mostu v Novém Sadu – ve městě slavisty Šafaříka, otce slovanského národopisu. Nikdy nezapomenu na rozbombardované ministerstvo kultury v Bělehradě zničené výbuchem kazetové bomby. Co by asi říkal pan exministr Herman, kdyby mu někdo na jeho ministerstvo házel bomby? A právě on tak resolutně obhajoval výroky presidenta Havla o humanitárním bombardování. Jeho hanba obhajitele “humanitárních bomb” mu zůstane navěky přišita, dokud neučiní pokání.
Co je na bombardování humanitárního? Ať je to v Jugoslavii, v Sýrii nebo Vietnamu či kdekoli jinde. Lze lišit toto – země agresora může snad dostat odplatu. Německo rozpoutalo válku – Německo dostalo odplatu. Ale Jugoslávie nebyla nikdy žádný agresor. Jakou odplatu měl dostat pravoslavný klášter v Rakovici zasažený tlakovou vlnou výbuchu bomb dopadlých na traktorový závod, kde se nikdy žádné vojenské věci nevyráběly? Agresorem bylo NATO a poprvé od II.světové války tam létali i Němci. Hanba dějin padá na všechny, kdož toto bombardování organizovali, veleli mu a páchali je. Ti všichni měli sedět v Haagu, ne nějaký president Miloševič, který tam zahynul, aniž mu něco prokázali. Ale to už je na jiný příběh.
A tak si myslím – všichni naši politici, kteří to tenkrát dopustili, by o každém výročí bombardování Jugoslávie měli dostat pořádný výprask, a ti, kteří tak milují muslimy, by měli dostat po muslimsku baštonádu – výprask na holé nohy. Aspoň toto by symbolicky smylo část hanby, která stále padá na naši zem, za to, že se zachovala neřádsky k bratrské zemi slovanské. A zločinci NATO by měli být postaveni za nepromlčitelný zločin před haagský tribunál. Na začátku jsem pravil, že je něco jiného, když se vás válka osobně nedotýká, a nebo osobně dotýká pro ohrožené blízké. Na konec to zpřesním. Nás se týká každá válka, kterou zaviní agresor. Každá válka, která ničí nevinné země, která ničí nevinné lidi. Emir Kusturica natočil film o sporu Chorvata a Srba na fotbale. Rvou se a soudce se ptá: Jak to bylo? Srb odpověděl: Fašista začal. Poučení: každý, kdo začne válku, je agresor.
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno
Autor je příbuzný srbské rodiny v Bělehradě a v Černé Hoře