Stanislav A. Hošek
8. 3. 2018
Pokud považujeme za dostačující podmínku každé zastupitelské demokracie svobodné volby podle určitého mezinárodně respektovaného pravidla a soutěž politických subjektů o státní moc v zemi, pak nám nutně vyjde, že zastupitelská demokracie existuje v široké paletě politických režimů. Je součástí nejen liberálních demokracií, ale i socialistických, lidově demokratických či komunistických systémů, ale též konstitučních monarchií, ba dokonce i fašistických systémů.
Puncovaní liberálové, třeba ti z Liberálního institutu v ČR vždycky považovali za zastupitelskou demokracii pouze tak zvanou liberální, čili ústavní demokracii, což je podle nich politický systém charakterizovaný nejen již zmíněnými volbami a soutěží politických stran, ale rovněž vládou práva, rozdělením státní moci na ony známé tři pilíře a ochranou základních svobod.
Opírají svůj názor o text Fareeda Zikarii z roku 1997 nazvaný Vzrůst neliberální demokracie, kde autor doslova píše, cituji: „Téměř po století se na Západě pojmem demokracie myslela liberální demokracie – politický systém značený nejen svobodnými a spravedlivými volbami, ale také vládou práva, rozdělením státní moci a ochranou základních svobod slova, sdružování, vyznání a majetku. Ve skutečnosti tento druhý balíček svobod – který můžeme nazvat ústavním liberalismem – je teoreticky a historicky odlišný od demokracie“. Konec citace. Za příklady ústavního liberalismu považuje Zakaria jak doslova pradávnou Magnu Chartu libertatum, tak třeba Ústavu USA, či Helsinskou deklaraci, ale prý i Ústavu ČR.
Zakaria rovněž tvrdí, že demokracie je pouze procesem výběru vlády, leč ústavní liberalismus představuje cíle takto vytvořené vlády.
Zakarie dále zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi demokracií a ústavním liberalismem už proto, že ústavní liberalismus vede k demokracii, leč demokracie sama nevede k ústavnímu liberalismu. V mých očích dokonalé matení pojmů, které má jediný cíl. Manipulovat veřejným vědomím.
Zakaria se tím krkolomným tvrzením totiž snaží odlišit klasický liberalismus od toho dnešního, především amerického, kterému se vesměs nesprávně říká neoliberalismus, ač nejde vůbec o nic jiného než o onen starý známý, čili klasický liberalismus, pouze zbavený pozlátka mravnosti, jakým ho vybavil jeden z jeho zakladatelů, profesor etiky Adam Smith. Alespoň tedy ten ekonomický liberalismus.
Pokud si čtenář domyslí Zakariovy názory do finálního konce, tak mu musí vyjít, že ústavní liberalismus může existovat pouze a jen ve státech, kde nevládne ideologie liberalismu, což je nesmysl non plus ultra. Paradox hodný to autorů absurdity.
Osobně se ale proto už vůbec nedivím, že v polistopadové ČR, pod diktátem revolučních liberálních demagogů a dogmatiků nevznikl, protože ani nemohl vzniknout, autentický ústavní liberalismus ve formě jeho zastupitelské demokracie. A tak, podle mne, se právě proto kupříkladu ve žhavé současnosti plácáme v pofiderní pseudodemokracii, výsledky jejichž voleb se snaží poražení vyznavači vlastních představ o liberalismu zvrátit pod vlivem své zmatené víry, čti ideologie, v jakýsi autentický liberální demokratismus.
